Tadeáš Šíma strávil sedem mesiacov putovaním naprieč africkým kontinentom.
Pro někoho je cestování krátkodobým zážitkem, pro někoho celoživotní náplní, ale sebrat se a vykonat skutečně dlouhou a náročnou odyseu se odhodlá jen málokdo.
Tadeáš Šíma z Prachatic patří do té skupiny odvážlivců, kteří se rozhodli nasednout na kolo a na tomto prostém dopravním prostředku překonat tisíce kilometrů.
V minulém roce na podzim započal svou pouť v Maroku a teprve nedávno ji ukončil v Jižní Africe. Překonal celý kontinent během sedmi měsíců, a i když to nebylo vždy jednoduché, odnáší si celou řadu vzpomínek.
Se svými zážitky a poznatky z cest se nám svěřil v rozhovoru, který vás na chvíli přenese do exotických koutů naší planety.
Ahoj Tadeáši, mohl by ses našim čtenářům na začátek v krátkosti představit?
Ahoj, jmenuji se Tadeáš Šíma a je mi 26 let. Pocházím z Prachatic a mám vystudovaný obor Plánování a řízení krizových situací na ČVUT v Praze. V 17 letech jsem začal cestovat. Nejdříve stopem po Evropě, potom mé cesty vedly do asijských států jako je Írán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Potom následovala Afrika.
Po Evropě a Blízkém východě jsi začal cestovat již v 17 letech, a to autostopem. Kde se v tobě vzala tato touha objevovat svět v takto poměrně raném věku?
Může za to intr v Písku, kde jsem studoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou a se svým kamarádem Tomášem jsme byli v zajetí aplikace Google Earth! Denně jsme u těchto map trávili hodiny vyhledáváním zajímavých míst na planetě, až jsme se rozhodli je navštívit i reálně.
Stopem jsi později cestoval i do Gruzie, Arménie, Turecka, Albánie a Kosova. Jaké jsou výhody a nevýhody tohoto způsobu cestování?
Stopování je fajn věc. Poznáš spoustu nových lidí a často se od nich dozvíš zajímavosti o dané zemi, které tě při cestování ve vlastním autě většinou minou. Nevýhodou je samozřejmě, že jsi závislý na někom jiném kromě sebe. Občas se stane, že někde ztvrdneš třeba 6 hodin. To byl hlavní důvod, proč jsem přestal jezdit stopem a pořídil si kolo. Za těch 6 hodin se na kole dá pohnout směrem dopředu třeba o 100 km.
Jako čerstvý dvacátník jsi pokořil nejvyšší asijskou sopku Damávand a šplhal po pohoří Ťan Šan a Pamír. Jak ses v těchto končinách cítil?
Írán pro mě zůstává srdcovou záležitostí. Damávand je nádherná sopka, kterou bych ještě někdy rád spatřil. Na hory v Kyrgyzstánu vzpomínám také velice pozitivně, ačkoliv nás tam potkaly i krušné chvilky a měli jsme štěstí, že jsme se z jednoho vrcholku vůbec vrátili bez újmy. Příroda v těchto končinách je důvod, proč jsme tyto krajiny navštívili.
Po studiích na ČVUT ses rozhodl na kole procestovat Afriku. Proč sis vybral zrovna tento kontinent, tento dopravní prostředek a proč sis nikoho nevzal sebou?
Afrika mě láká od malička. Příroda, lidé, zvířata a kultura mě přitahovala. Jak jsem zmiňoval, autostop mě přestal naplňovat a hledal jsem svobodnější styl cestování. Ten jsem nalezl právě v sedle kola. Proč jsem jel sám? Zase za to může ta svoboda, kterou se snažím celý život hledat. Byla to zároveň taková cesta do mého vnitra. Jet s někým druhým je obrovská zodpovědnost, kterou bych zřejmě těžko snášel.
Tvůj dobrodružný výlet začal v roce 2016, když jsi na kole došlapal až do Maroka. Tam jsi však byl přepaden, okraden a musel jsi výpravu předčasně ukončit. Co přesně se odehrálo?
Tehdy jsem vyrazil z Prachatic a došlapal jsem právě do Rabatu, kde jsem musel trávit víkend, protože jsem čekal, až se otevřou ambasády, kde jsem si chtěl zařídit víza do dalších států. V sobotu jsem si řekl, že se nalehko projedu k moři. V tu dobu jsem měl střevní problémy a na jedné opuštěné pláži u útesu mě to dostihlo. Šel jsem do keříku, načež jsem zjistil, že ta pláž není tak úplně opuštěná a viděl jsem 4 kluky, kteří jakmile zahlédli opuštěné kolo, hned k němu běželi. U kola jsem byl první, ale když kluci vytáhli vystřelovací kudly, kolo jsem jim dal bez boje. Nejsem hrdina a byl jsem tehdy rád, že neletím z útesu s kudlou v zádech. Tehdy jsem se vrátil domů a o Africe jsem už nechtěl slyšet.
Cestu jsi, tentokrát úspěšně, započal znovu v listopadu minulého roku. Co všechno sis s sebou sbalil a jaký sis stanovil časový a finanční rozpočet?
Kolo jsem osadil brašnami, do kterých jsem sbalil stan, věci na spaní, pár kusů náhradního oblečení, nářadí a náhradní díly na kolo, elektroniku a fototechniku, mapy, věci na vaření, nějaké jídlo, které jsem časem doplňoval. Také jsem vezl násadu od krumpáče a ukulele. Časově jsem se chtěl vejít do 7–10 měsíců a finančně do 150 tisíc korun.
Tvá cesta započala v Maroku, pokračovala po západním pobřeží Afriky a skončila v Jihoafrické republice. Proč jsi zvolil zrovna trasu a co bylo cílem celé tvé expedice?
Ten západ Afriky se mi zdál zajímavější než ten východ. Já nejsem žádný sběratel států či kilometrů. Zkrátka jsem jel směrem na jih a zastavoval se tam, kde se mi líbilo. Cesta měla hodně dílčích cílů, ale jedním z těch hlavních bylo došlapat do Konga za Arthurem Sniegonem, českým ochráncem slonů. A zároveň jsem si řekl, že když se mi to povede, tak už to má smysl uskutečnit můj klukovský sen a napsat knihu.
Po cestě jsi musel potkat stovky lidí. Vnímal jsi rozdíly v chování tamních obyvatel napříč jednotlivými státy?
Určitě ano, ty rozdíly se projevovaly pro mě až kupodivu rychle. Je to samozřejmě dáno různými důvody. Ať už jde o víru, jazyk či prostředí, ve kterém tyto lidí žijí.
Jak jsi s místními komunikoval, stačila angličtina, nebo jsi užíval spíše posunky?
Západ Afriky mě pronásledovala především francouzština, která opravdu není má silná stránka, ale přeci jenom nějaká slova zachytím a číslovky ovládám. Ruce nohy jsou na denním pořádku, ale vždy se domluvit dalo. Na jihu Afriky už přibýval jazyk anglický, což už bylo snazší.
Jak ses po cestě navigoval, měl jsi po ruce jen mapu, nebo jsi používal moderní technologie?
Já jsem spíš oldschool a mám rád mapy papírové, takže jsem používal je. No, používal je silné slovo, protože většinou to není ani potřeba. Většinou se stačí podívat ráno na slunce určit si jih a prostě šlapat až do západu slunce. Ve velkých městech jsem využil aplikaci na telefonu, abych našel ambasády, to je nezbytnost.
Ze starších rozhovorů vím, že Afričané mají pro bělochy nejrůznější termíny (např. muzungu), setkal ses s nimi? Dostal ses po cestě do nějaké oblasti, ve které předtím bělocha nikdy neviděli?
Říkali mi všelijak, vzpomínám si třeba na termín Tubabu. Tak na mě volali od Gambie až po Mali. Později v křesťanských zemích už na mě většinou volali Jesus. Zřejmě kvůli těm vousům. Do takových oblastí, kde bělocha neviděli, jsem se samozřejmě dostal. Není to úplně takový problém. Reakce jsou většinou různé. Občas se mě lidé i báli, ale převažovala zvědavost, a tak se stávalo, že jsem byl většinou ve vesnicích atrakcí číslo jedna.
Setkal ses po cestě s Afričany, kteří znali Českou republiku?
Většinou někdy slyšeli o Československu. Samozřejmě Afrika je pohlcená fotbalem, takže si ještě pamatují Nedvěda, Poborskýho nebo Petra Čecha.
V první části své trasy jsi musel překonat i Saharu. Jaké to bylo cestovat takovou nekonečnou pustinou? Byls připravený na případnou písečnou bouři?
Sahara byla tvrdá zkušenost, ale neměnil bych. Lidé, co si potřebují něco promyslet, by měli Saharu navštívit. Nevím, jestli se na písečnou bouři dá nějak speciálně připravit, když jedeš na kole.
Sám, na kole, uprostřed neznámého prostředí. Měl jsi po cestě strach?
Každý den. Ale takový ten strach, který tě posouvá dopředu.
Jak jsi trávil hodiny v sedle kola? Krátil sis čas poslechem hudby, prozpěvováním si, nebo ses jen soustředil na vlastní myšlenky a šlapání do pedálů?
Většinou jsem šlapal a přemýšlel si o svých věcech. Zpíval jsem si samozřejmě. Blbé je, že skoro žádnou písničku neznám až do konce, takže si často zpívám jenom refrén.
Jaká jsi viděl exotická zvířata? Měl jsi po ruce nějaké prostředky, kterými by ses mohl případně bránit?
Měl jsem násadu od krumpáče (smích). Viděl jsem slony, žirafy, šakaly, krokodýly a spoustu dalších. Také jednoho tlustého hroznýše.
Jaký byl tvůj nejpříjemnější a naopak nejhorší zážitek, který tě na cestě potkal?
Těžko hodnotit, hodně zážitků bylo velice silných. Ale asi setkání s Arthurem v Kongu byl takový vrchol a splnil jsem si tak jeden z cílů cesty. Jeden z nejhorších zážitků byl, když se mě pokoušela přepadnout za jízdy parta pěti kluků v Namibii.
Zajisté jsi poznal i místní kuchyni. Který nejbizarnější pokrm jsi ochutnal a je pravda, že africké ovoce je mnohonásobně chutnější než to, které nalézáme v supermarketech?
Já jsem se většinou nějakým záhadným pokrmům vyhýbal, ale v Kongu jsem jedl bushmeat a to nikdy nevíte, co jíte. Může to být opice, varan či krysa. V Ghaně jsem ochutnal krokodýlí polévku. Ovoce byl hlavní zdroj jídla po celou dobu v Africe. Takové avokádo nebo mango nejde vůbec srovnávat s těmi v supermarketech.
V Kongu ses setkal s Arthurem Sniegonem, se kterým jsem před dvěma lety dělal rozhovor, a jenž zde bojuje za ochranu slonů. Jak se mu daří?
Pokud vím, tak se mu daří dobře. Je to optimista, což je obdivuhodné, poté, jaké hrůzy měl možnost sledovat, co pytláci tropí na nevinných savcích. Vyšel mu letos i film, který rozdělil do 15dílného seriálu. Doporučuji zhlédnout.
Tadeáš s Arthurem
V Africe sis musel vyřizovat víza, což nakonec vedlo k tomu, že jsi Nigérii musel překonat letecky. Je v afrických zemích skutečně tak příšerná byrokracie a rozbujelé úplatkářství, jak se traduje?
Byrokracie byla ta stinná stránka celého projektu. Občas jsem se zasekl ve velkých městech klidně na 14 dní a čekal na razítko. Bohužel Nigérie se mi nepodařila získat ani s úplatkem.
Kolik jsi na kole dohromady urazil kilometrů, jak dlouho ti cesta trvala a kolik defektů jsi po cestě musel řešit?
Bylo to necelých 13 000 km za 7 měsíců. Defektů bylo 37.
Cestu jsi startoval se strništěm a finišoval s rozbujelými vousy. Mělo to pro tebe nějakou symboliku?
Symboliku asi ne. Ale doufal jsem, že když budu vypadat odrbaně a neupraveně, tak nebudu přitahovat zlodějíčky. Nakonec se ukázalo, že tato taktika nebyla úplně úspěšná.
Když se ohlédneš zpátky, je nějaké místo v Africe, kde by ses dokázal usadit, nebo je pro tebe Česko nenahraditelným domovem?
Mně se v Česku líbí a nepřemýšlím o tom, že bych se na trvalo přestěhoval jinam. Člověk ale nikdy neví, co ho čeká.
Nepochybuji, že plánuješ i další cesty. Kam bys rád vyrazil v budoucnu?
Já říkám, že mám plány na 4 životy dopředu, ale zatím nechci prozrazovat jaké.
Pokud vás rozhovor bavil, můžete se porozhlédnout i po Tadeášově webu či Facebooku.
