James Cole: Rap je něco, co mě do jistý míry svazuje (Rozhovor)

James Cole je skutečná rarita českého rapu. Se svým kolegou Hugo Toxxxem odstartovali před více než deseti lety fenomén jménem Supercrooo, ohledně něhož se většina dnešních raperů shodne v tom, že se jednalo o pravděpodobně nejdůležitější českou rapovou formaci od dob Repertoáru. Dále spolu s Orionem vytvořili jedinečný funky party projekt Orikoule, který čítal hit za hitem. A v neposlední řadě tady máme obsáhlou sólovou kariéru, kde jednou dostáváme mladickou drzost na Frekvenci P.H.A.T., porno zpěv u Kapitána Lásky nebo mystický acid rap na Moby Dickovi. No a vypadá to tak, že se nemění nic. Anebo všechno? Nové album Jamese Orfeus, vycházející už 31. května, napovídá, že Koule je hlouběji než kdy předtím. Většinu alba totiž tvoří zpívané skladby většinou v angličtině a rapu tu najdeme opravdu pramálo. Do toho přidejme obrovskou dávku produkční snahy a surového muzikantství, na jaké není rapový fanoušek opravdu zvyklý a stále nebudeme mít představu, jak Orfeus zní. Proto je tu tento rozhovor nahrávaný z žižkovském baru, kde jsme se pobavili zejména o Orfeovi, ale i o uprchlické krizi. Zabředli jsme trochu i do Jamesovy fyzické kondice, jeho fascinace pornografií a nemohli jsme nechat ležet ani jeho záhadný výlet do džungle v Peru. Čtenářům doporučujeme pohledně se usadit. Tohle je na dlouho.

Sedíme s Jamesem Colem v legendární Chocobambě. James Cole vydává nové sólové album, které se od jeho dosavadní tvorby liší asi nejvíce. Pokud tedy chceš, můžeš nám ve zkratce představit projekt Orfeus a co za ním stojí. 

Člověku, co mě zná, nebo nezná?

To už je v tomto případě asi jedno, protože člověk, co tě zná, už po tomhle nebude vědět.  

Dobře. Tak. Gimme just one moment (James si zapaluje joint). Znáš Towelieho ze South Parku? Ten ručník, jak se nahuluje? Just gimme one moment. Kdybych to měl vzít od základů – myslím, že proto, aby mohli lidé tomu albu rozumět líp a netápali ve tmě, tak je vlastně nejdůležitější zmínit, že jsem to udělal hlavně proto, že jsem byl asi před rokem a půl v Peru. Byl jsem tam nějakou dobu. Účastnil jsem se tam ayahuascových rituálů a obeznamoval jsem se s tou kulturou tradičního šamanizmu. Byl to strašně zajímavej, inspirující a život tvarující prožitek, takže když jsem přijel zpátky, tak kromě toho, že jsem vlastně dostal chuť na to dělat muziku jinak obecně, tak jsem měl s tímhle projektem ještě specifickej záměr, a to nějak se s tou zkušeností vypořádat, nějak ji uchopit, zhudebnit. Nějak se k tomu postavit. Nějak odpovědět na ty prožitky a dát jim formu hudby. 

Vyrazil jsi do Peru s tímto cílem, nebo jsi byl prostě jen zvědavý, co tě tam čeká, hledal inspiraci?  

Ne ne, nebyla to ani inspirace, ani zvědavost, ani turismus. Pro mě to byl vyloženě výjezd za léčebnou kúrou, že jsem to použil jako určitý druh ozdravnýho pobytu. Jako když jedeš do speciálních lázní nebo něco takovýho. 

Tys byl v pralese.

Ano, tak jsem byl v pralese místo Mariánských lázní.

Byls tam sám?

Byl jsem tam ještě se svojí tehdejší přítelkyní.

Z toho, co jsem slyšel a četl, jsou tyto pobyty známé tím, že se na nich užívá jistý druh drogy, který je dostupný jen tam. Můžeš nám k tomu něco říct?

Těmto rituálům nebo ceremoniím se říká ayahuascové rituály, protože se při nich pije Ayahuasca. Ayahuasca je lijána.  Ta se smísí, který se mísí s rostlinou, který se říká Chakruna. V chakruně je DMT. Lijána zajišťuje to, že je látka DMT metabolizovatelná. Problém s DMT totiž spočívá v tom, že když se ti dostane do organismu, tak se ho chce tvé tělo zbavit. A ty k tomu musíš dát další sloučeninu, která ji umožní enzymům natrávit, aby se ti mohla dostat do celého těla a mozku. Jenže ti indiáni a ta tradiční kultura to vůbec nevnímá jako my, jako drogu, jako nějakou sloučeninu, chemikálii. Oni mají animistický přístup, tzn. věří, že každá žijící věc má svýho ducha a tento duch, který obývá tuto rostlinu, to je pro ně strašně silnej duch, ten nejsilnější. Je pro ně královna rostlin, matka,  a ti šamani, když se tím potom zabývají dále, tak to není jenom o Ayahuasce, ale o stovkách rostlin, který používaj, včetně masti na odřenou prdel. Ten záběr je hodně širokej.

Dokážeš ale vůbec v krátkosti popsat ten zážitek slovy? Jaký pocit sis z této poutě odnášel?

Jeden z důvodů, proč ta deska vznikla a proč má takovej zvuk, jakej má a zní tak, jak zní, je to, že je to druh zážitku, který je nepřenosnej slovama. A ta forma, to médium toho umění, mi připadá pro tento účel daleko vhodnější a dá se tím dosáhnout daleko lepších výsledků, protože jedna věc je ta zkušenost sama, která je samozřejmě i tou hudbou nepřenosná. Ale nějakým způsobem ten otisk může to umění podle mě vytvořit daleko lepší, než když o tom budeš jen žvanit. Ale kdybych to měl shrnout, tak jednak mi to změnilo pohled na domorodý tradiční kultury všeobecně. Úplně mi to sebralo přístup tý západní nadřazenosti. Uvědomil jsem si, že to, jak viděj svět a to, jakým způsobem přemýšlí, není něco, co bychom my překonali. Je to něco, co je nesmírně bohatý a zajímavý a nedá se o tom říct, že by to bylo špatně nebo že by to byla nějaká zapomenutá, překonaná věc. Je to úplně jinej, svébytnej druh umění, kterej má svoje pravdy a svůj vlastní smysl. Pro mě to byla nesmírně terapeutická zkušenosti. To znamená, že to byly samozřejmě drastický požitky, který byly ale nesmírně očisťující a strašně příjemný. Strašně se mi udělalo dobře a ulevilo fyzicky a na úrovni ducha. Na úrovni toho, jak člověk žije, jak se cítí, s jakou radostí dejchá, s jakou radostí se kolem sebe dívá, kolik má elánu. Ta věc je nesmírně mocná, nesmírně zajímavá, strašně působí léčivě a strašně prospívá. To bylo to, co jsem v tom hledal. Protože jsem ten život ved všelijak a nedělal mi už příliš radosti. Tento zážitek to strašně změnil.

Přejděme k samotnému albu. To se jmenuje Orfeus a název bere z řecké mytologie. Máme tu i pár skladeb, které se vysloveně drží toho konceptu. Mě by zajímalo, proč sis vybral tento mýtus a co ti na něm imponuje. Je jasné, že v něm hraje velkou roli hudba, ale myslím, že za tím bude víc.  

Je toho samozřejmě víc. V první řadě je to album určitým způsobem koncepční a je tam příběh. Jsou tam dvě linie příběhu. Do jisté míry je to příběh rituálu, který se odehrává ve tmě. Je to temnej, tmavej, tichej rituál a z toho rituálu se stane jeviště pro tyhle mytologický postavy. V tomhle albu se uvolní dvě linie toho rituálu a skutečnýho příběhu Orfea. Ten mýtus je pro mě důležitej. Důvod, proč se tam objevujou tyhle postavy, je ten, že ve mně vždy rezonoval příběh tý ztráty a toho sestupu do tý hlubiny. Je to příběh ztráty a sestupu. Je to vlastně o roli umění v životě člověka celkově. Ten mýtickej základ vyjadřuje tu závažnost, se kterou já vnímám hudbu. A se kterou vnímám tvorbu jako takovou. Že prostě vytvářet hudbu, zpívat, není jen tak. Že to není nic, co by bylo pouhou kratochvílí. Je to něco, co člověka přivádí k nějakým skutečně krásným věcem. Nebo k jakýmkoliv věcem, které jsou mimo běžnou sféru existence. Tak se k nim dá dostat skrze hudbu. A ta hudba může přenášet jak spoustu temnejch věcí, tak i spoustu nádhernejch. O tom je příběh mého Orfea. Ta jeho postava ztělesňuje tragičnost umělce obecně. Můj Orfeus je posel, který přináší určitý zprávy ve formě písní. A ta jeho tragičnost spočívá v tom, že plně neobývá ani tenhle svět, ani ten svět, ze kterýho překládá. Že je jakoby na rozhraní. Jeho štěstí spočívá v plnění toho, co ho pudí tvořit. Ožívá to jenom v ten moment, kdy se toto děje. A tím, jak to vlastně dělá, tak se zároveň vyděluje z tohoto světa. On není nikde plně ukotvenej. Těch motivů je tam několik a prolínají se.

A cítíš se ty sám v nějakém smyslu jako Orfeus, kterého jsi právě popsal? Možná trochu osobnější: Orfeus je, jak jsi sám říkal, i příběh o ztracené lásce. Tys zmiňoval, že ses rozešel se svojí přítelkyní. Je v tom jistá paralela? 

Není pro mě důležitá externalita, která vede k dílu. Chci, aby bylo vykládáno samo ze sebe. Smysl díla je v něm samém. Není důležitý, zda-li jsem se s někým rozešel a kdo to byl a jak vypadal. Moje inspirace také není důležitá. Nechci nikomu dávat návod. Chci, aby lidé za pomocí svojí fantazie a kreativity mohli vepisovat dovnitř své vlastní příběhy. To album je o smrti a lásce. Jsou tam motivy mezilidských vztahů a hlavně druhého člověka obecně. 

Co bude věc, kterou zarazíš svého běžného fanouška nejvíc, je asi to, že Orfeus není rapové album. V téměř žádném slova smyslu. Vysloveně rapový track je tam, dovolím si tvrdit, jen jeden s Vladimirem a Ektorem. Proč ses odpoutal o rapu, resp. považuješ to za přežitek v bodě, ve kterém se ty jako umělec momentálně nacházíš? 

Vůbec ne. Mně se rap hrozně líbí a určitě si ho budu do budoucna užívat, ale spíše jsem se vydal s tímhle projektem někam, kde jsem potřeboval jinej druh výrazu. Táhlo mě to prostě pryč. Takže jsem se v jeden moment rozhod, že tomu nechám volnej průchod. 

Protože to album je z velké části metalové, dovolím si říct. 

(Smích)

A ty asi neřešíš jako umělec otázku, jak toto album pojme fanoušek Jamese Colea. Zajímalo by mě, zda při tvorbě hudby myslíš na tu komerční stránku – jak to lidé přijmou, jak se pokusíš zpeněžit tento produkt? 

Vždycky, když něco děláš, nějaký projekt, tak máš nějakej odhad a nějakou představu o tom, co to způsobí v momentě, kdy to vypustíš mezi lidi. A víš, co můžeš dělat, co nemůžeš a kam až to můžeš posouvat. Nad těmahle věcma samozřejmě člověk přemýšlí.  

Mně se ale zdá, že ty navzdory tomu neděláš žádné kompromisy, abys to lépe předal tomu fanouškovi. 

No tady jsem se na to asi hodně vykašlal. Tohle album je takový dárek, kterej jsem si dal sám sobě po 15 letech dělání něčeho, co mě samozřejmě bavilo, ale bylo to něco, co jsem už udělal. Chtěl jsem si splnit nejenom sen, ale udělat si doopravdy dobře. Have some me time. Mít nějakej čas pro sebe. Svůj čas a poslouchat jen to, co chci dělat a nepřimíchávat do toho nic jinýho. A ty hudební chutě mě táhnou k muzice. Rap je něco, co mě do jistý míry svazuje. Lidi něco očekávaj. Ty máš nějaký zažitý postupy, nějak to děláš. Má to nějakej zvuk. Potřeboval jsem nějaký jiný médium. A tohleto médium rocko-industrialo-emo něčo a sedlo mi k tomu daleko víc. Pro mě je důležitý, abych vzal sám sebe na výlet, když to dělám. Tuhle desku jsem dělal rok a v podstatě to znamená, že seš rok v místnosti sám a něco tam děláš. Takže člověk by byl úplnej buzerant, kdyby tam vyráběl něco, co ho sere. 

Já mám pocit, že se ti neznechutil rap, ale rapová hra. Přijde mi, že se ti ty žabomyší války jeví jako extrémně nezajímavé.

To mi přijde strašně nezajímavý, protože showbusiness byl vždy showbusiness. Patří k tomu ta hudba, ten produkt a pak ty všechny přidružený věci. To PR, ten buzz, ten hype okolo, to všechno samozřejmě k tomu patří a patřilo, to já neodsuzuju.

Ale nebaví tě to.

Prostě tím způsobem, jakým se rap a celá ta scéna marketuje a prodává, prezentuje, mi vlastně přijde strašně něčím... všechno to spojuje taková dětskost. Je to childish. Nikde není žádný tajemství. Všechno je in yo face, všechno vypadá jak přesvícenej eshop. Všechno si můžeš koupit, všechno je jasný. Každý má svoji pozici, každý se k něčemu hlásí a je to strašně dětský. A ta věc reaguje sama na sebe. Je strašně reaktivní. A funguje jen v rámci sama sebe. Nechci říkat, že to takhle dělaj všichni. Jen chci popsat určitej dojem, kterej mám celkově z toho, jak funguje ten rapovej network. Se vším, i s fanouškama. Celej ten obrovskej biopřístroj. A já jsem měl chuť na tý desce mluvit o jiných věcech. Ať už je to vztah mezi dvěma lidma, ať už je to cokoliv. Chtěl jsem nějaký zajímavý vibe, zajímavý písničky. A mně přijde, že v momentě, kdy mluvíš o nějakeh haterech a v momentě, kdy řešíš nějak rap v rapu, máš hrozně málo vibu a pak to zůstává strašně na povrchu. A pak nemůžeš ty lidi vzít na ten správnej výlet. Že je furt udržuješ v strašně bdělým, soustředělým stavu a já jsem chtěl jít s tou deskou daleko hloub pod povrch. A vlastně by měla být trošku hypnotická. Měla by tě vtáhnout dovnitř a vzít tě na výlet. A to mi přijde že ten rap celkově, co se tady vyrábí, postrádá. je to strašně při vědomí. 

Je tam jasné, že nepřestáváš lovit ve vodách jiných žánrů. Mě by zajímalo, jak ale může vypadat koncert s takovýmto albem. Tím, že jsou tam tracky, které jsou od sebe diametrálně energicky odlišné. A na jakém typu akcí bude moct takovéto album hrát? 

Tohleto je druh desky, kterej už nemůžeš hrát jenom s DJem. Že bych si nechal jenom vyjet instrošky. Takže jsme postavili live band. Jmenuje se to James Cole and the Brown Noise Band. Spočívá to v tom, že jsem vzal kluky, se kterejma jsem normálně ve studiu. To znamená Yardu Helešice a Rista. Tak spolu hrajeme. Máme takovej malej setup pro malý kluby. Kytara, synťáky, zpěvy. A pak máme velkou partu, kde bereme Jirku Stivína na bicí a tentokrát s náma bude hrát Marek Bero na basu. Nějaký projekce a takovýhle věci. Takže máme velký band. A poprvý budeme hrát 27. 5. na akci Noc lovců. Tam je třeba být, protože to bude skvělá prezentace full packetu toho alba, včetně tý živý prezentace. Budou tam vizuály, skvělý světla. Tam se určitě vyplatí jít. 

Jasně. Ale to je věc, na kterou je potřeba času, peněz atd. Je to akce v Praze. Ale pro běžné promotéry budeš nadále nabízet své čistě rapové koncerty, nebo se budeš soustředit na toto album? 

Tím, že já těch projektů dělám hodně, tak ono se to i hodně míchá. Prostě já když mám zabookovanej kalendář, tak tam vidíš nějakou solo show jenom s DJem, v rámci BiggBoss show je tam Orikoule, jsou tam Supercrooo a mám s Brown Noise Bandem nabookovanejch 10 koncertů. Takže se to chaoticky prostupuje a hraju všechno najednou. 

Zmínil jsi i Supercrooo i Orikoule. A přijde otázka, kterou dostáváš vždycky, ale položit ji musím. Je možnost nového alba Supercrooo nebo Orikoule?

Já myslím, že obě ty věci by mohly klidně bejt brzo. Ale teďka jsme posílali desku na master do Ameriky a já mám v hlavě úplně prázdno. Vím, že teďka nechci nějakou dobu prožít nějaký trápení. Protože tahle deska mě stála tolik věcí na tolika úrovních, ať už to byl enormní budget, který se furt rozevíral jako tlama vesmírného krokodýla. Málem mi to zničilo vztah, protože jsem byl furt někde v prdeli a byl jsem v prdeli – choval jsem se hrozně. Bylo u toho hodně stresu. Já si teď potřebuju odpočinout. A až si odpočinu, tak se nad tím zamyslím. Nechci nic rozhodně vylučovat.

Protože když jsme spolu dělali rozhovor více než dva roky dozadu, tak tam jsi byl trochu pesimističtější, hlavně co se týče možného alba s Hugem. Mnoho lidí mělo dojem, že to v té kapele skřípalo.

My na osobní úrovni jsme s Hugem naprosto v pohodě. To je strašně milej, dobrej, zajímavej člověk, kterýho mám hrozně rád. A zřejmě ho budu mít vždycky rád. Ale hrozně dlouho jsme vůbec neřešili hudbu, že bychom něco dělali. Nevím, jaký má on představy a nechci za něj fakt mluvit. A mám pocit, že ty naše potřeby a ty cesty a směry, kterýma nás to táhne, prozkoumávat ty světy, že to začíná bejt tak nevypočitatelný, až si myslím, že se to může kdykoliv stát.

Je ale slyšet, že když porovnáme dnešní Hugovu a tvoji tvorbu, tak jsou to dva odlišné světy, tak snad se brzy znovu spojí. Vraťme se ale zpět k Orfeovi. Viděl jsem na Red Bullu šestidílný dokument, kde jsi popisoval hlavně produkční stránku toho alba. Tam mě zaujala věta: „V momentě, kdy je člověk od začátku ukotvený v softwaru jako Cubase, tak se vystavuje nebezpečí, že namísto muziky postaví Lego.“ Zkus to vysvětlit laikovi, který neví nic o hudební produkci.

Jde o to, že tyhlecty softwary, ať už jsou to ProTools, Cubase nebo Logic. Oni mají nějakej interface. A ty vizualizace toho zvuku, se kterým ty potom pracuješ, jsou v takových obdélníčcích. Takový hadi, kostičky. A je to všechno v gridu. Sedí to na mřížce. Já když plánuju nějakou písničku, tak začnu od loopu. Jedna věc je s kapelou něco zjamovat, nahrát, vybrat z toho nějaký kusy a tu písničky vymyslet. Ale v momentě, kdy vymejšlíš takovýmhle způsobem, tak tě to vlastně může táhnout k tomu, že začneš strojovým způsobem ze sebe dávat různý pasáže a nepostavíš dobrou organickou písničku. Uděláš takovou stavebně hrozně předvídatelnou věc.

Takže tam rád přidáváš něco analogového, abys rozbil ta očekávání. 

Ono je to spíš o psaní té písničky. Pro mě tohlecto byla výzva, protože jsem většinou ty produkce, kterou jsem do té doby udělal, byly prostě loops. To byly oneloopers. To znamená, že si uděláš nějakej základní loop se zvukama, který tam jsou a pak refrény řešíš třeba tím, že do toho přidáváš další zvuky. A nedojde tam k žádnému brejku.

Tak to ostatně dělá drtivá většina československých rapových producentů, pokud se nemýlím. Mě by zajímalo, jak velký podíl jsi měl na produkci tohoto alba, protože z toho, co říkáš, mám dojem, že jsi většina odprodukoval sám, resp. ve spolupráci s Ristem. 

Hele, tu věc jsem ve skutečnosti celou udělal já. Co se týče těch melodickejch nápadů, groovovejch nápadů, to je moje práce. To je všechno moje produkce. Postupoval jsem tak, že jsem si vždy udělal nějaký základní demáče. Vlastně jsem si nahrával i skoro všechny vokály. Celý jsem to dělal sám. A když jsem měl demáče v nějakým stavu, tak jsem k tomu pozval hrozně šikovnýho mladýho kluka, který se jmenuje Nero Scartch. Hraje v kapele Myby Rabycad. A ten je hrozně šikovnej, umí na klávesy, rozumí synťákům a s ním jsme potom přidávali další vrstvy. Hodně mi pomohl to rozvinout. Potom se jde dál s Yardou na nějaký kytary, na nějaký poradenství, co se týče stavby songu nebo něčeho. Yarda je můj hudební dozor.  A pak jsme nahrávali živý bicí. Pomohlo mi s tím strašně moc lidí a bez jejich pomoci by to nikdy takhle neznělo a nemohlo by to takhle bejt. Ale jinak to opravdu autorský počin. Risto je tam od začátku v tom, že mi pomáhal technologicky vymyslet celej ten řetězec. Vlastně to, jakým způsobem to budeme dělat. Já jsem za ním přišel na začátku desky, říkám mám takovýhle a takovýhle požadavky. Chci mlátit do synťáku, chci mít všechno po ruce, hned zapnutý. Chci mít setup, kde se budu schopen dostat během vteřiny k jakýmukoliv komponentu, chci si teď nahrát nějakej vokál, chci teď basu, tamhle drum machine. A pak to samozřejmě ve finále mixuje. 

Takže jsi ani jednou nebyl v situaci, kdy by sis vzal od libovolného producenta beatpack a hrabal se v tom.

Ne, to vůbec. Ja všechny sólový projekty dělám způsobem, jakým jsem udělal tohle. Jenomže tentokrát je to krát tisíc.

Většina skladeb je v angličtině. Proč?

Jo, to je taky vlastně potřeba vysvětlit lidem. Chtěl jsem zkusit písničky v angličtině již delší dobu, protože spousta mých písniček vzniká tak, že si něco zpívám doma. Jedu třeba autem, přemejšlím a zpívám si v zácpě, napadá mě něco, co mě baví. Hodně si zpívám anglicky, protože kolem angličtiny se motám celý život a mám ji hrozně rád. Je pro mě strašně přirozená. Jak jsem si domů vozil beaty a demáče, tak jsem si do toho různě prozpěvoval a strašně moc mě napadaly anglický hooky a takový věci. Tak jsem si jednoho dne řekl, proč to nezkusit, udělal jsem nějaký písničky a přišlo mi to vlastně dobrý a řekl jsem si, že na to úplně seru. Prostě že to zkusím. Je to zajímavá výzva, protože v momentě, kdy vytváříš písničku v angličtině, tak se můžeš připravit na ty oči toho celýho světa. Už si můžeš říct: „Teďka už se nemáme za co schovat.“ Když si to někdo přijde poslechnout, tak si to prostě poslechne jako písničku a buď to bude fungovat, nebo to bude mrdka. Nebude tam takový to: „Hmm, it sounds good, but we dont't understand the lyrics.“ Takto nějak to vzniklo.

Přemýšlel jsi, že bys i rapoval v angličtině, nebo zastáváš převládající názor, že musíš rapovat v rodném jazyce a nijak jinak?

Mně to moc nejde, rapovat v angličtině. To je hrozně zvláštní. Ten rap jako takovej, to je takovej zvláštní tool a skill, kterej, já nevím jak dlouho rapuju, asi 20 let, tak se ti vlastně strašně vyvíjí, modifikuje. A za těch 20 let jsi v takovém Jedi módu a seš zvyklej, že ta věc takhle funguje. A v momentě, kdy to zkusím dělat v angličtině, jsem najednou na levelu kindergarten, seš ve školce. A vůbec ti nejde s tím dělat to, na co seš zvyklej a to tě hrozně sere.

Takže při zpívání to je tak, že nejsi tak vyzpívaný, takže ti to nevadí?

To zpívání je pro mě hlavně o těch melodiích, o těch linkách. Tam cítím omezení spíš v tý češtině. Spousta slov a věcí se blbě zpívá. A na ty hooky je ta angličtina úžasná. 

Vybral jsem pár skladeb, které mě zaujaly z toho či onoho důvodu. Mě by zajímalo zařazení skladby Gaia. Čistě instrumentální záležitost. Je to jednoduše beat, který sis hodil na album. Slouží jako interlude?

Je to takovej speciální interlude. Je to písnička, která má příběh, pro mě, sama v sobě. Nepotřebuje to nic vyprávět. Mám pocit, že když tu desku posloucháš za sebou tak, jak je, tak tam přijde takovej moment, kdy si na chvíli odpočineš. Je to taková healing zone (smích). 

Skladba Golden Bark. Tam jsem si všiml citátu, pokud se nemýlím, z Twin Peaks. A mě by zajímalo, proč tato Lynchova záležitost a jaký máš vztah k tvorbě tohoto režiséra.

Tahlecta věc je tam kvůli tomu, že se to vrací k momentu toho rituálu a šamanizmu toho lesa. Settingu tý přírody a sil, který jsou obsažený v přírodě a v tom člověku. A to se mi na Twin Peaks hrozně líbilo. Byla to taková moderní pohádko-mytologická záležitost, která když ji sleduješ pak pozorně, tak zjistíš, že je to taková zvláštní mapa světa, která funguje. Samozřejmě, když odhlídnu od toho, tak to miluju esteticky. Strašně mám rád hudbu od Badalamentiho. Líbí se mi, jak je to natočený. Na Twin Peaks mám rád úplně všechno. A je to tam propojený tedy s tím, vlastně celým tím albem, se táhne vymítání něčeho, co nechceš. Nějaký zlý síly, něčeho, co nechceš, démonický prezence. 

Výjimkou ale určitě tvoří věc Future, co je v podstatě téma, která ti nebyla cizí. Před pár měsíci jsme měli také možnost slyšet věc Coura. Mě by zajímalo, co tě na pornu tak fascinuje. Udělal jsi album Kapitán Láska. Co na tom vidíš?

Co na tom vidím...

Je to totiž až v dobrém slova smyslu příjemně vtipné, když se o tom rapuje v češtině. Texty skoro až na styl R. Kellyho.

(Smích). Já nevím, já mám prostě sprosto-mrdací písničky strašně rád. Nevím, proč je vyrábím. Fakt netuším (smích).

Protože na Moby Dickovi se na skladbě Mike Adriano ukázalo, že v tomhle máš i nějaký knowledge, takže je to asi tvoje hobby.

(Smích). 

Vnímáš porno i jako jistý druh umění, nebo si myslíš, že je to čistě záležitost na vyhonění si? 

Je to hrozně těžký. Já nad tím pořád přemýšlím. Je nepochybný to, že je to špína a hnus. To se z toho nedá vodpárat. Je to něco, co lidstvem prochází, fascinace obnaženou sexualitou. Furt nad tím přemýšlím a nemám žádnej názor. Furt se mi to přemílá v hlavě. A se vzestupem těch internetových médií vlastně ta vizuální sexualita, ta pornografie, vstupuje do tvýho běžnýho života, což je hrozně zajímavý. Kdybych měl odpovědět jednoduše, tak řeknu, že osciluju. Na jednu stranu se mi to vlastně hnusí a jsem si vědomej toho, že je to strašně nízká věc pro blbce. Ohledně toho, co může znamenat intimita a sexualita a jemná láska, všechny tyhle věci, jsou úplně někde jinde. Zároveň ale když jsem byl malej, tak se mi asi spálily nějaký obvody v hlavě nebo něco, když jsem viděl první porno časák. Vždy jsem to měl hodně rád a čuměl jsem na to. 

Jasně. Byl to Leo? 

Ne. Tenkrát mi přines někdo Fantastic. Byly to Fantastic a Extáze. To byly dva – takový to rumunský svícení. Takový ty příšerný sety, hrozně modrý a hrozně růžový píčoviny. A to svícení hnusný. Ale hrozně se mi to líbilo, takže já se v tom trochu mrdám.

Mě by zajímalo, jak budou vypadat některé skladby vizuálně.

První klip bude příští tejden, ke skladbě Orfeus. Ten to vlastně uvádí. Plán toho alba i jeho vizuály, je ten, že je to complete experience. Ta deska něco říká a ty klipy to budou dopovídat na tý vizuální úrovni. Jo a v momentě, kdy budou existovat další dva, tak bude taková trilogie klipů, který se s tou deskou potkaj a bude to ten kompletní produkt. Tenhlekrát ta deska není od těch klipů oddělena tím způsobem, že jsem natočil desku a pak jsem přemejšlel nad nějakýma klipama. Od začátku práce na tom klipu prostupuje celou tou deskou. Ke skladbě Clive, kde jsem uveřejnil určitý momenty, který mě inspirovaly a staly se během natáčení toho klipu. Takže teďka bude první klip k tomu Orfeovi a pak budou ještě další dva a bude to celá story.

Tys mi nedávno v Brně říkal, že tvoje chudnutí začalo nedávno v Brně.

No to je tady kvůli tomu Orfeovi.

Takže můžeme očekávat klip točený někde u moře.  

Je to cinematic experience. Není to klasická studiová záležitost. je to prostě filmovej velkej klip a já jsem ho ještě neviděl. (Smích) 

Zůstaňme chvíli u fitness. Já mám pocit, že si procházíš různými fázemi. Někde jsem viděl fotku z dob, kdy jsi byl ještě teenager, kde jsi byl dost namakaný, poté přišla fáze objemu v časech Supercrooo, poté jsi zase zchudl, zase přibral a teď ses zase vymakal.

Tys to popsal naprosto přesně (smích). 

Vím, je to až creepy.

Je vidět, že máš svůj research.

No tak čím to je, že vznikla takováto sinusoida.

No, jako je to tím, jakým způsobem člověk žije. Pokud máš metabolismus mýho druhu. To znamená, že jako já rychle zhubnu a rychle ztloustnu. Mně to jde nahoru a dolů hrozně lehce. Podle toho, co dělám a jakým způsobem žiju, tak vypadá moje tělo. Spoustu lidí je stabilních. Mám spoustu kámošů, kteří můžou sežrat rodinnej domek a neuvidíš to na nich.

Možná to ovlivňuje i to, jak se zapojuješ do nočního života v Praze. Protože já mám pocit, že tě to už nebaví, resp. velmi málokrát jsem tě viděl oproti tvým kolegům z labelu někde kalit.

Hele, já jsem teďka rok, vod tý doby, co jsem se vrátil z Peru, jsem nedělal nic kromě tý desky. Tentokrát mě to tak divně pohltilo a vtáhlo do sebe, že mě přestala většina jinejch věcí zajímat. Jel jsem někam na kalbu a byl jsem taky duchem nepřítomnej, přemejšlel jsem o těch věcech, co budu dělat. Hrozně mě nebavilo se nebavit o tý desce.

Přejděme nyní k trochu těžšímu tématu. A to je vaše už milionkrát zmiňovaná výzva BiggBossu. Teď sedíme na Žižkově a cestou jsem prošel kolem tagu, který říkal: „Klinika žije.“ Byla poslední kapkou fyzická manifestace té nenávisti v místě, ve kterém se pohybujete dost často?

To ani ne. Ta věc začala vznikat už dřív. 

Většinou za BiggBoss jako label mluví Vladimir. Tentokrát jsi to byl ale ty. Byl to tvůj nápad přijít s touto výzvou?

Vzniklo to tak, že mě kluci oslovili, abych to sepsal. Zřejmě nějakým způsobem věří v moje schopnosti spisovatelsko-rétoricky, tak mě tím pověřili.

BiggBoss jako celek stojí krom jiného i na antifašistickém odkazu, takže jste se chtěli zařait na správnou stranu?

 Ano. Šlo o to, že jsme nechtěli působit neurčitě. My nebudeme hrát mlčící hru, nebo něčemu přihlížet. Tady je to takhle, má se to přesně takhle a takový my jsme. A to je podle mě to, co za tím hlavně stálo.

Považuješ to za povinnost umělců a obzvláště raperů, kteří by se, z historického vývoje toho žánru, měli hlásit k těm liberálnějším hodnotám a k empatii celkově?

Já nechci nikomu říkat, k čemu by se měl hlásit. Stejně tak nemám ujasněnou představu, nakolik by měli umělci vstupovat do veřejnýho prostoru. Jsou to ale exponovaní lidi, který je vidět. Hodně lidí je poslouchá stejně jako herce, stejně jako kohokoliv jinýho a nějakým způsobem to dění ovlivňujou. Když přijde určitá doba, tak si myslím, že to není od věci se vyjadřovat.

Vadí ti ta pasivita u českých a slovenských umělců, kdy se to snaží korigovat tak, jen aby neublížili svému byznysu, nebo je ti to jedno a chtěli jste jen vyjádřit to, co si myslíte vy?

Já jako fakt nechci hodnotit to, co dělá někdo jinej. Já jsem to už hodněkrát říkal. Já nemám rád angažovanou tvorbu politicky, to mě nikdy moc nebavilo. Nebaví mě politika v textu. Baví mě umění, který je spíše založený na atmosféře, vibu a něčem takovým. Mě ten moment vyškolil v tom, že v momentě, kdy chce jít člověk do něčeho veřejnýho tímhle způsobem, tak na to musí bejt ready. Musíš to mít vohlídaný ze všech stran. Jsou to velký šachy potom. Na to nemá každej a nevím nakolik se to povedlo mně, ale vím, že se do toho v budoucnu už nebudu tolik pouštět, aby to nedopadlo trapně. Že budeš někde křičet: „Buďte na sebe hodní.“ To nebezpečí, že ze sebe uděláš vola, je obrovský. To se těm hvězdám a jiným muzikantům daří často v rámci tohohle vyjadřování názoru – někde seš trochu debil.

Překvapilo tě, že lidé, kteří poslouchají černou hudbu, mohou mít i takový názor, jaký se objevil v komentářích pod vaší výzvou na Facebooku?

Asi mě to trochu překvapilo, na druhou stranu ale ne. Žiju tady na tom světě a mezi těma lidma se pohybuju a mám nějakej odhad toho, co se jim děje v těch dušičkách a tak. Mě to zas tak nepřekvapilo.

Myslíš, že by Česká republika nebo Slovensko měly přijímat uprchlíky ze Sýrie a jiných zemí?

Já fakt nerozumím tý migrační politice. Ale v momentě, kdy je někdo v prdeli a má nějaký trable, tak by se mu člověk měl snažit pomoct nějakým způsobem. 

Ok. Toto téma bylo rozebíráno už milionkrát, takže nemá smysl, abychom se tím nějak extra dlouze zabývali, takže na závěr to zkusím odlehčeně. Ty jsi teď rok nahrával album a předpokládám, žes toho zmeškal dost, co se týče tvého dalšího hobby a tím jsou videohry.

Zmeškal jsem úplně všechno.

Dark Souls? 

To mám teď doma a jsem někde na levelu 10. Nehraju to pořádně. Vždy si to zapnu a zapomenu na to, kde vůbec jsem a jak jsem se tam dostal. 

Jsi ale předpokládám velkým fanouškem této série.

Strašnej, já jsem každej díl dohrál třeba čtyřikrát. Strašně se na to těším.

Nějaké jiné hry, které jsi nyní hrál, resp. nehrál?

Mě s odstupem času strašně zklamal Fallout 4. Na to jsem si čas udělal, to jsem hrál. A strašně mě to zklamalo. Ten storywriting je příšernej.

Trojka tě bavila? Nebo New Vegas?

New Vegas mě bavilo hodně. To mi přišlo úplně nejlepší. To bylo dobře napsaný, tam byly dobré příběhy, dobré questy. Bylo to zajímavě řešený. Tohle bylo ale strašně generické. Strašně průměrný a nezajímavý a i ten combat system byl úplně neinvenční. Ještě tam došlo k streamlinování těch levelovacích prvků, že vlastní ani ten leveling není to, co bejval. Přišlo mi to, že je to hrozně vokuchaný a bez ducha. Není tam karma. Wtf. 

Hráváš jen singleplayer? 

Single. Já jsem klasickej singláč. 

Zastáváš ten názor, že hry jsou v dnešní době více povrchní, než byly v minulosti? Myslíš, že je to moc zkomercionalizovaný byznys na úkor té kvality?

Na jednu stranu tady máme velký mainstreamový áčkový tituly, který mě v poslední době přijde, že jsou na úrovni McDonaldu. Co se týče hratelnosti a všeho toho kolem. Že už to jsou většinou takový sračky. Na druhou stranu zase ta digitální distribuce, která prochází, ať už jsou to mobilní platformy, Steam nebo jakákoliv digitální síť, tak ta umožňuje těm menším vývojářským týmům, aby dělaly zajímavý independent hry. Vytvořil se zvláštní segment nezávislech vývojářů, kteří dělají zajímavý tituly. Ta věc má dvě stránky. Pro mě je ale ten vysokej herní áčkovej svět na úpadku.

Filmy. Jaké byly poslední dobré filmy, které jsi viděl?

Já jsem neviděl nic novýho ani nepamatuju. Já mám takovou obscesi, že když dělám desku, tak spíš rewatchuju. Koukám znova na věci, který mám rád. Z novejch věcí jsem viděl naposledy toho Revenanta. To se mi hodně líbilo. Hodně krásný.

Tím, že si jdeš ten zdravý lifestyle, tak co ty a vaření?

Já vařím špatně. Mně to moc nejde a teď se to chci naučit, protože mám hrozně šikovnou holku, která dobře vaří, tak říkala, že když bude mít čas, tak mě zaučí.

Ostatně i tvůj kolega Trafik si nyní otevřel restauraci. Navštívil jsi už Jam and Co? 

Neměl jsem čas ještě. 

Tak si ho určitě najdi. Vaří skvěle.

BMW a James Cole. 

(Smích)

Toto mi vysvětli. Vím, že tvoji kolegové si jdou BMW dlouho. Ty až posledních pár let, pokud se nemýlím.

Jo, já mám papíry necelý dva roky. U mě to bylo o tom, že jsem si udělal papíry, auta mi byly ukradený. Nechtěl jsem BMW, abych nebyl jako debil, protože ho měli všichni. Tak jsem se začal různě v něčem projíždět. Normal. A pak jednou jsme jeli někam na koncert a Doemixxx mě nechal řídit. A já jsem si do toho auta vlez a říkal jsem, že to chci. To byla love on the first sight.

Co měl tehdy za BMW?

To byla E39. Stará pětka. Ale já jsem se do ní zamilova. Takže mi ji prodal a jí ji od tý doby pimpim a teďka už je v top stavu. Udělám z toho takovou pimp káru. Už jsem do toho narval strašně moc peněz a miluju to. Teďka si samozřejmě budu kupovat další bávo a už jsem v Bávolandu.

Na jaké máš zálusk teď? 

Teďka šilhám po jedný 65, po sedmičce. 

Takže si jdeš staré klasiky.

No jasně. 

Ok. Na závěr nám můžeš něco říct k merchi. Jaký merch si můžeme koupit? Kde si ho můžeme koupit?

Jsou dvě základní vlny. Jedna je preorder merch, kterej si dneska lidi mohou do 29. 5. objednat na jamescole.eu. To je můj shop, moje platforma, home shop, nakupuješ přímo u mě. Ty věcí, který tam jsou v tom preorderu, jsou jenom k němu.

Posíláte i na Slovensko?

To ještě řešíme, ale není problém nám napsat, pošleš prachy přes PayPal a my ti to vyexpedujeme. Pak budeš ještě speciální Orfeus kolekce, kde chci hodně hezký designy. Nehcic dělat klasickej cheap bullshit merch. Pár hezkejch kousků něčeho. 

Na úplný závěr bych se tě ještě zeptal: Nevím, zda na to máš názor, ale před pár dny BiggBoss opustil Refew. Vidíš ty do fungování labelu, nebo se spíše držíš v pozadí a vůbec to neřešíš? 

Prostě není možný sedět jedním zadkem na dvou židlích. Pokud máš pocit, že to takhle funguje, tak ti chyběj úplně základní teritoriální návyky přežití. Zkus nosit adidasky v reklamě na Nike nebo něco takovýho (smích). Nechci to moc řešit. 

Děkuju za rozhovor.

Já děkuju.