Vo väzení možno zúročiť aj pravosť sexuálnej orientácie. „Pravé lesby“ sú cenené za autenticitu, vraví sociologička Nedbálková

Docentka Kateřina Nedbálková působí na katedře sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. V roce 2006 napsala knihu Spoutaná Rozkoš, která se zabývá sociální reprodukcí genderu a sexuality v ženské věznici. Jedná se o etnografický výzkum založený na rozhovorech s odsouzenými ženami a se zaměstnankyněmi a zaměstnanci vězení. Socioložka kladla důraz především na každodennost, kterou vězenkyně žijí, včetně sexuality a vztahů z lásky – ale i z vypočítavosti.
 
„Bylo pro mě trochu překvapivé, že člověk může ve vězení zúročit i pravost sexuální orientace – byly ceněné takzvané ‚pravé lesby‘ za autenticitu. Naopak bylo shlíženo na ženy, u kterých se předpokládalo, že to jen hrají, předstírají, či dokonce jdou do vztahu se ženou pro nějaký finanční kalkul. Takovým se říkalo ‚kantýnské kur*y,‘ “ řekla Kateřina Nedbálková v rozhovoru pro Refresher.

Převážná většina odsouzených jsou muži. Je zločin mužskou aktivitou?Statistika by k takové interpretaci sváděla. Ze všech odsouzených ve vězení je jen 5 až 7 % žen, zbytek jsou muži. Neměli bychom ke zločinu ale přistupovat tak, že je to něco, co je mužům vrozené, a ženám naopak nepřirozené. Kriminalita je výsledkem dlouhodobého společenského uspořádání a toho, jak ve společnosti fungují organizace a instituce. Ty, zdá se, vedou ženy spíš ke konformitě, a naopak mužům tolerují překračování pravidel.
 
Promítá se to i do obrazu kriminálníků, kdy mužům může tato image prospět. Na Kajínka čekaly desítky žen, psaly mu dopisy, chtěly si ho vzít. Pobyt ve vězení mu dodal jakousi „auru“. Čemuž přispělo jak to, že se v jeho případě jednalo o „tvrdou“ trestnou činnost, která byla mnohými, i jím samým, zpochybňována, a také fakt, že se mu podařilo z vězení uprchnout. Pro spoustu lidí byl hrdinou, pro muže i ženy. Naopak to nefunguje. Na ženy, které jsou ve vězení za vraždy, nečekají desítky nebo stovky mužů, nikdo jim nepíše dopisy se žádostí o ruku.

Podle některých autorů se zdá, že vězení je institucí, která je předurčena mužům – a na druhé straně stojí psychiatrické léčebny, které zachytávají „problémové“ ženy.

Dalo by se říci, že vězení zrcadlí společnost?Ne ve smyslu, že by ve vězení byl reprezentativní průřez českou populací. Víme, že je tam více mužů a chudších lidí s nižším vzděláním a nízkým socioekonomickým statusem. V tomto ohledu vězení společnost absolutně nezrcadlí.

Ve věznicích například skoro nenajdeme ženy nad 60 let. Když jsem výzkum dělala, bylo mi asi třicet a většina žen byly mé vrstevnice. Patrně to souvisí s trestnou činností, za kterou tam většinou jsou, to znamená drobná majetková trestná činnost, drogy.
 
V kriminalitě se velmi odráží společenská nerovnost. Systém trestního práva a soudnictví je tak „nachystaný“, aby zachytával právě lidi socioekonomicky nízko postavené. Zatímco lidé, kteří páchají pro společnost daleko nebezpečnější trestnou činnost, se do vězení nikdy nedostanou.
 
Ve věznicích žijí ženy a muži odděleně. Jsou tam i přesto přítomny genderové stereotypy?Určitě ano. Jsou vidět už jen v tom, jak přemýšlíme o vězení. Mužské věznice vnímáme jako nebezpečné prostory, kde se muži jenom perou, útočí na sebe, znásilňují jeden druhého. Kdežto ženské věznice vypadají jinak i fyzicky. Věznice ve Světlé nad Sázavou, kde jsem dělala výzkum, například bývala školou v přírodě. Ale třeba Mírov, odkud utekl Kajínek, je takový hrad. 

Ženy ve vězení máme tendenci vnímat jako „nedostatečné ženy“, protože se vzpříčily normě, která říká, jak má správná žena vypadat a jak se má chovat. U muže to tak nutně není, kriminální minulost mu může dodat na mužské imagi.

Odlišnost se projevuje také ve vězeňských programech. Vězni tráví volný čas v posilovně, vězenkyně zase na kroužcích šití, pletení, společenské výchovy. Vycházím ale ze svého výzkumu, který je téměř dvacet let starý, možná se to tedy od té doby posunulo. Nicméně ze všech možných institucí, které ve společnosti jsou, se vězení mění nejméně – není příliš otevřené změnám. To souvisí také s tím, že je to dlouhodobě podfinancovaná oblast. V době, kdy chybí peníze takřka všude, budou investice do věznic a jejich humanizace podle mne odsunuty na hodně zadní místo.
 
Jak je v ženské věznici konceptualizována moc? Kdo ji má, kdo ji může získat, a kdo naopak nemá šanci?Mocenské nerovnosti v rámci subkultur ve vězení určitě existují, stejně jako ve společnosti nemáme všichni všeho stejně. Lidé se dělí podle toho, jaký mají přístup k věcem, které jsou ve společnosti ceněné. Ve vězení je to stejné, ceněný je tabák, káva, věci z kantýny, ale také třeba věci z balíků. Důležité jsou i sociální kontakty, vzdělání nebo například schopnost komunikovat, napsat dopis. 

Bylo pro mě trochu překvapivé, že člověk může ve vězení zúročit i pravost sexuální orientace – byly ceněné takzvané „pravé lesby“ za autenticitu. Naopak bylo shlíženo na ženy, u kterých se předpokládalo, že to jen hrají, předstírají, či dokonce jdou do vztahu se ženou pro nějaký finanční kalkul. Takovým se říkalo „kantýnské kur*y“. Tuším, že podobně to funguje i v mužských věznicích. Když se někdo prodává například za tabák, zpravidla mu to nepřinese dobrou pozici.

Vztahy ve vězení nám ukazují, že sexualita není něco fixně daného, s čím se rodíme a umíráme. Spíše, že se v různých variacích přizpůsobuje prostředí, ve kterém žijeme.