Mrtvá zvířata, řezání těl, tři zapálené kostely, vražda konkurence a 150 kilo výbušniny. Toto je příběh norského blackmetalu

Když v roce 1988 nahrával teprve patnáctiletý mladík Vikernes svou první hudbu s kapelou Kalashnikov, málokdo by řekl, že o pouhých pět let později z něj bude usvědčený vrah a žhář. Stane se součástí temné éry norské blackmetalové scény, kterou v první polovině 90. let definovalo násilí, destrukce, zkoumání satanismu a také duševní nemoci, náboženská netolerance, kult osobnosti a nakonec také sebevraždy, sebepoškozování a ve finále i vražda.

Jak se původní provokace médií a pouhá hra na satanisty postupně zvrhla ve skutečné zlo a proč k němu došlo? K tomu se potřebujeme podívat nejdříve na příběh Vikernese, neboli Burzum.

Hudebník prožil šťastné a víceméně bezproblémové dětství v bohaté rodině jako syn stavebního inženýra a zaměstnankyně naftové společnosti. K určující události došlo v jeho šesti letech, kdy se otec s rodinou přestěhoval za prací do Bagdádu. Určitý pocit vykořeněnosti se na Vikernesovi podepsal a už tam se projevilo v raném dospívání jeho vzdorovité chování a rasistické názory, které se nebál dávat najevo ve škole, kde nazval učitele „opicí“. Pravděpodobně si v sobě snažil v neznámém prostředí vytvořit pocit nadřazenosti, protože do něj úplně nezapadal a toto byl jeho způsob, jak se s novou situací vyrovnat.

Po návratu do Norska se měl připojit k tamním skinheadům, což ale hudebník dodnes popírá, protože v Bergenu údajně v té době žádní skinheadi nebyli. Vikernes se ale přitom k netoleranci jinak otevřeně hlásí, mnohokrát byl označen za antisemitu a mnohé jeho činy byly motivované právě jeho vnitřně budovaným pocitem nadřazenosti, která stojí nad zákonem. Byl fascinován knihami z trilogie „Pán prstenů“ britského spisovatele J. R. R. Tolkiena, konkrétně temným Sauronem a jeho armádou skřetů.

Fascinace temnotou a první nahrávky

Svět viděl v raných letech jako konflikt mezi dobrem a zlem, mezi světlem a temnotou, a on si sám sebe vždycky představoval na straně zla, které ho od mládí přitahovalo. Podle Pána prstenů pojmenoval i svou kultovní kapelu, jejímž byl jediný členem. Jednalo se o dodnes trvající black metalový projekt Burzum, což znamená v černé řeči skřetů „Temnota“.

První a již zmiňovanou kapelu ostatně po roce fungování přejmenoval na Uruk-Hai také podle Tolkienových stvoření. Pod pseudonymem Burzum pak nahrál mezi lety 1991 až 1992 tři demo nahrávky, které vydal na vlastní náklady, přičemž už první dvě se dostaly mezi důležité osobnosti rané, norské, black metalové scény, která Vikernese pro jeho specifický hudební styl mezi sebe nadšeně přijala.

Díky demo deskám si ho všiml také Øystein Aarseth, který si říkal Euronymous a tak ho dále budeme rovněž označovat. Ten byl kytaristou a zároveň určujícím členem slavné kapely Mayhem, která byla v žánru black metalu (nejen) v Norsku naprosto zásadní. V době, kdy Burzum vydal svá první dema, zároveň Euronymous založil vlastní hudební label pod názvem Deathlike Silence Productions. Vybídl Vikernese k tomu, že se mu jeho hudba hodně líbí a že by mu na labelu vydal první album, pokud by chtěl. Mladík s nadšením kývl a chvíli poté nahrál svou první pořádnou dlouhohrající desku s eponymním názvem.

Na svých stránkách Vikernes píše, že album chtěl nahrát s tou nejhorší možnou zvukovou kvalitou, což v té době bylo pro norský black metal typické, ale zároveň chtěl, aby mělo přístupný zvuk, který by si mohli oblíbit i posluchači, kteří takový žánr třeba nutně neposlouchají.

Burzum byl od začátku hudebně specifický projekt, ale jeho tvůrce vždy toužil po slávě a tato obsesivní touha být proslulý ho možná také vedla k jeho zločinům, od pálení kostelů až po vraždu jeho bývalého kamaráda, právě onoho Euronyma, který mu vydal první album.