Etické zásady jednoho z největších evropských myslitelů všech dob jsou platné i dnes. Zlaté pravidlo: „Nečiň jiným, co nechceš, aby oni činili tobě,“ určitě znáš. Seznam se i s Kantovým kategorickým imperativem, který má stejnou etickou hloubku i přesah.
Jeden z nejvýznamnějších evropských myslitelů a poslední představitel osvícenství. Jeho dílo Kritika čistého rozumu odstartovalo zcela nové pojetí filosofie, zejména v epistemiologii (teorie poznání) a etice.
Immanuel Kant (1724–1804) přišel s vlastním pojetím mravnosti prezentované velmi známým kategorickým imperativem. Ten není vůbec složitý na pochopení, už vůbec na praktikování, a to mu dává význam přímo nadčasový. Můžeš se jím dnes řídit a být díky němu lepším člověkem zrovna tak, jako lidé, kteří žili v Kantově době a dostávali tak tyto informace z jeho děl přímo „z první ruky“. A že to v dnešní době potřebujeme, dobré lidi, kteří se k sobě chovají hezky. S respektem a úctou. Nemyslíš?
Nenechat se svést na cestu vzdělání se nepovedlo
Nejvýznamnější novověký filosof a zároveň, jak jsme poznamenali výše, i poslední představitel osvícenství, se narodil v přístavním městě jménem Kaliningrad, dříve Královec, do chudé rodiny.
Otec byl řemenář, matka mu zemřela v raném věku – v pouhých pěti letech. To však nezkalilo Kantovy vzpomínky na dětství, protože ke svému rodnému městu, přátelům a univerzitě měl po celý život velmi úzký vztah. A to natolik, že nabídky na učení na jiných místech poměrně radikálně odmítal.
Immanuel Kant vyrůstal v rigidně náboženském prostředí, jednalo se o pietismus, jistou odnož luteránství. Ten spočíval ve skromném životě nabádajícím ke čtení bible a k odolávání nechat se svést na cestu vzdělání. To se v případě Kanta nepovedlo.
Výuka filosofie přímo od pietistů
Vzdělával se u pietistů, kde získal i základy filosofie. Roku 1740, tedy v šestnácti letech, byl přijat na místní univerzitu, kde se seznámil s Aristotelem, Newtonem (studiem Newtona doháněl slabé vzdělání v matematice), četl Wolfa. Propadl literatuře a filosofii.
Roku 1748 univerzitu opustil bez titulu a odešel učit do venkovských šlechtických rodin. Roku 1755 se na ni však vrátil a publikoval několik prací, které mu zajistily titul docenta. Mimo to pracoval jako knihovník. Roku 1770 mu byla nabídnuta řádná profesura, profesor poetiky, což odmítl. Nakonec získal vysněné místo profesora logiky a metafyziky.
Kant byl republikán a demokrat. Zastával názor, že stát by měl umožnit člověku svobodu a naplnění jeho cílů, potřeb a tužeb. To se viditelně odráží i v jeho filosofii.
Zákaz od samotného krále
Roku 1793 vydal Kant dílo Náboženství v mezích pouhého rozumu. Jednalo se o jakýsi pokus o formulaci filosofie náboženství. Bibli zde prezentuje jako srozumitelné a alegorické vyložení jeho vlastní etiky. Ukazuje obecnou a univerzální platnost svých teorií. Ve všech dobách, kulturách a národech.
Bůh a svobodné já jsou podle něho entity, jejichž existenci musíme přijímat. Manifestují se totiž v každém našem svobodném jednání. Boha redukuje na jednotící prvek svého morálního systému. Představuje jej jako projekci našeho mravního ideálu.
Bůh, nesmrtelná duše, nesmrtelné já. To vše jsou podle něj jen jevy, konstrukty našeho rozumu. Jsou to jevy o sobě, a tedy ve skutečnosti neexistují. Taková tvrzení byla pro krále neomluvitelná a neakceptovatelná. Proto učinil Kantovi zákaz a ten musel slíbit, že už nevydá žádné publikace v otázce náboženství.
Co je člověk?
Zákaz ale neplatil pro oblast etiky a epistemologie, filosofickou disciplínu zkoumající lidské poznání, jeho vznik, proces a předmět. Můžeme říci, že v Kantově filosofii jsou propojené. J
Jednou údajně řekl: „Dvě věci mě naplňují úžasem. Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Tento výrok jasně prezentuje dva základní směry Kantovy filosofie. Poznání a etiku.
