Arnošt Lustig prošel Terezínem, Osvětimí, Buchenwaldem a jen o vlásek unikl i Dachau. O tom všem mluví ve svých dílech. Píše pro ty, kteří umějí číst mezi řádky.
Arnošta Lustiga často známe především díky povinné četbě ze středních škol. Jak všichni víme, tak ta většinou nebývá příliš oblíbená. V případě Lustiga by to na první pohled mohlo být i pochopitelné. Jeho typický jazyk, silná symbolika, poetická popisnost se může zprvu zdát těžko uchopitelná i pochopitelná. Na druhé straně syrovost, s níž odkrývá sexualitu tváří v tvář otřesné zkušenosti války, útlaku a koncentračních táborů, je fascinující.
To všechno dělá z Arnošta Lustiga jednoho z celosvětově nejvýznamnějších spisovatelů zabývajících se tematikou holokaustu. Proč se Lustig ve svých dílech věnuje zrovna této pasáží lidských dějin, na kterou by mnozí chtěli zapomenout? Protože se sám stal hlavním hrdinou příběhu, který nikdy nechtěl, aby život napsal. Počátek byl přitom docela poklidný, jak už to u takových příběhů bývá.
Krejčí, který skončil v Osvětimi
Arnošt Lustig se narodil v rodině drobného obchodníka. Studoval na měšťanské škole, odkud byl ale v roce 1941 z rasových důvodů vyloučen. Vyučil se krejčím. Roku 1942 byl i s celou rodinou, o jejíž velkou část během války nakonec přišel, deportován do terezínského ghetta. Odtud putoval do Osvětimi, Buchenwaldu a v dubnu 1945 bylo rozhodnuto o přesunu do Dachau. Z pochodu smrti ale uprchl a až do konce války se skrýval v Praze.
Životní materiál pro literaturu faktu
Hned po skončení války začal být Lustig velmi aktivní. Od roku 1946 studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd a už tehdy se začal angažovat v žurnalistice. Přispíval do četných novin a časopisů. Jako zpravodaj Lidových novin pobýval v Izraeli, aby svět informoval o průběhu izraelsko-arabské války. Po návratu během 50. a 60. let vystřídal několik zaměstnaní, z nichž všechny ale souvisely s literaturou. Byl redaktorem Československého rozhlasu, vedoucím kulturní rubriky týdeníku Mladý svět nebo scénáristou Československého filmu Barrandov. Nikdy se úplně neodklonil od toho, co pro něj bylo v životě stěžejní. Sdělit veřejnosti tíživou zkušenost války a pomoci tak tomu, aby se něco podobného holokaustu už nikdy nemohlo opakovat. Stačí si přečíst předmluvu ke „Zpovědi“ a máme jasno.
Přes Prahu do Itálie, Jugoslávie a Izraele až do Ameriky
V létě roku 1968 trávil Lustig s rodinou a dalšími umělci dovolenou v Itálii. Zde se doslechl o invazi vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Rozhodl se, že se do Prahy nevrátí. Jeho další kroky směřovaly přes tehdejší Jugoslávii, kde pracoval v záhřebském filmovém studiu, přes Izrael až do USA. Tady se nakonec usadil. Působil na několika amerických univerzitách, kde vyučoval scenáristiku, film a literaturu. V roce 1978 byl dokonce na washingtonské American University jmenován profesorem. Širokou veřejnost poněkud překvapil, když se v roce 1995 stal šéfredaktorem české verze časopisu Playboy. Arnošt Lustig zemřel 26. února 2011 v Praze na rakovinu.
Obyčejní lidé v neobyčejných situacích
Život i dílo Arnošta Lustiga nese výrazné stopy toho, co byl nucen v útlém mládí prožít. Ještě téměř jako dítě byl konfrontován s tvrdou realitou, s níž se vnitřně vyrovnával po zbytek života. Tento proces promítl do svých příběhů, které mají díky tomu nezaměnitelný charakter typický pro lustigovskou tvorbu. Arnošt Lustig staví obyčejné lidi do neobyčejných situací a seznamuje čtenáře s tím, jak se s nimi srovnávají. Ptáme-li se, jaké zkušenosti udělají ze spisovatele filozofa, máme v Lustigově případě odpověď zcela nasnadě. Lustig nemusel studovat filozofii, aby se učil metodě hloubání a pídění se po lidské přirozenosti. Studijního materiálu se mu dostalo přímo z rukou života samotného, když mu už na samotném počátku naložil tolik, že to sotva unesl. Každý Lustigův hrdina vlastně znovu a stále jinak, i když pokaždé svým způsobem stejně, prožívá to, co musel prožívat on sám.
Člověk jako poštovní známka
Člověk ve velikosti poštovní známky, kterou lze odfouknout, rozšlapat, zamáčknout nebo roztrhat. Na takovou titěrnost byla v jeho době degradována lidská osoba, z rasových důvodů odsunuta na kolej vedoucí k bráně smrti nejen v osvětimské Březince. Díky žurnalistickému vzdělání se v Lustigových dílech objevuje jasná věcnost a stručnost, s níž čtenáři představuje dobu plnou krutosti a hrůzy. Zároveň nechybí psychologický aspekt, který mísící se s onou syrovou věcností a chladnou popisnou logikou tvoří nezaměnitelnou atmosféru, pro níž Lustiga milujeme i nechápeme.
Ne pochopit, ale nechat působit
Upřímně, povídky, romány a knihy Arnošta Lustiga určitě nejsou lehkým čtením. Naopak, jedná se o literaturu faktu, která je tak těžká, jak těžká byla doba, v níž Lustig vyrůstal a žil. Je to ale důvod se jí vyhýbat? Nebo spíše důvod k tomu najít si k ní cestu, udělat si na ní čas a věnovat se jí tak, jak jen to půjde? Když jsem kdysi, ještě na střední škole, četla Kafkův „Zámek“, snažila jsem se pochopit každé slovo a z toho, že mi to ve výsledku nedávalo žádný smysl, jsem byla hrozně nešťastná. Ale potom mi můj táta poradil, abych se to nesnažila pochopit a nechala to na sebe jen působit. Tahle rada by se možná hodila i v případě Lustiga. To, o čem píše, nemusíme chápat, protože to, co se tehdy dělo, ani chápat vlastně nelze. To, co ale můžeme, je nechat to na sebe působit. A to, když uděláme, stane se něco ohromného. Lustigova literatura nás neobyčejně obohatí – jak po stránce stylistické, informační, vzdělanostní, tak i (a možná především) po stránce lidské.
