„Japonci jsou v mnoha věcech velmi pokrokoví, ale v jiných jsou pomalejší, tradičnější. Třeba počítače se ve škole moc nepoužívaly, hodně se kreslilo ručně, poctivě,“ říká Viktorie, která v Japonsku studovala i pracovala.
Architektka Viktorie Žigmundová si vyzkoušela studium a práci v japonském Kjótu. Necítila se jako na typickém Erasmu, spíš si připadala jako na meditačním pobytu, kde se každodenní život řídí klidem, precizností a hlubokou úctou k tradicím.
„Teď, když jsem se vrátila, rozhodně zažívám obrácený kulturní šok. Zvlášť když potkám místní řidiče autobusů, prodavače nebo kohokoli na ulici, je mi po Japonsku moc smutno. Chybí mi tu vzájemná úcta, kterou tam k sobě lidé chovali,“ říká mladá Slovenka v rozhovoru pro Refresher.
Viktorie se vydala do Japonska v rámci své zahraniční studijní stáže. Její domovská škola, pražská UMPRUM, nabízí stáže v různých zemích a ona si vybrala Japonsko. Nebylo to náhodou. O japonskou kulturu se zajímala delší dobu a chtěla hlouběji pochopit jejich způsob života a přístup k architektuře. Cítila, že potřebuje velkou změnu. Ta ale byla nakonec ještě větší, než čekala.
Na tvém Instagramu jsem četla, že jsi celé studium absolvovala v japonštině, i když ji neovládáš. Jak může takové studium fungovat?
Haha, ano, je to tak. Japonsky bohužel neumím. Snažila jsem se to naučit, ale zpočátku to bylo velmi těžké. Jazyk byl asi největší výzvou, a to nejen při každodenním fungování, ale i při samotném studiu.
Japonci obecně anglicky moc nemluví, protože je to pro ně velmi obtížné. Úplně jiná abeceda, jiná výslovnost. Je opravdu vzácné, když v Japonsku najdete někoho, kdo umí anglicky. Občas mi pomohl nějaký učitel nebo spolužák, ale většinou jsem poslouchala přednášky v japonštině, nahrávala si je a postupně si je překládala přes překladač.
Hodně jsem toho zvládla samostudiem, hodně věcí jsem si vyhledávala sama. Byla to ale také krásná výzva v tom, že jsem si uvědomila, že angličtina nemusí být úplně mezinárodní jazyk. Objevila jsem jiné způsoby komunikace – prostřednictvím úsměvu, pohledu, řeči těla.
Co tě na studiu nejvíc lákalo?
Stáž v Japonsku jsem získala poté, co jsem odevzdala portfolio a napsala motivační dopis. O japonskou architekturu jsem se zajímala už dřív, takže jsem tam jela s jasným záměrem.
Nejvíc mě lákaly tradiční stavby a přírodní materiály jako bambus, sláma, dřevo a hlína. Do Kjóta jsem přijela s touhou dozvědět se více o tom, z čeho a jak tu staví a zároveň mě velmi obohatilo i poznávání jejich tradičních řemesel – zpracování dřeva, pletení bambusových košů a další tvůrčí činnosti.
Jak se lišil způsob výuky?
Mé první dojmy z akademického hlediska byly, že studium v Japonsku je možná jednodušší než v Praze. Byl to zajímavý kontrast. Na jedné straně jsou Japonci v mnoha věcech velmi progresivní, ale v jiných se zdají být pomalejší, tradičnější.
Samozřejmě je třeba vzít v úvahu, že jsem byla na umělecké univerzitě, takže jsem se nevěnovala technickým nebo filozofickým tématům.
Hodně komunikace probíhalo skrze obrázky a nákresy, studium bylo hodně vizuální a intuitivní, takže bylo srozumitelné i bez dokonalých jazykových znalostí. Ve srovnání s tím, co jsem dělala v Praze, jsem měla pocit, že Japonci jsou v některých oblastech trochu pozadu.
Například v technologiích?
Ano. Počítače se ve škole moc nepoužívaly, hodně se kreslilo ručně, poctivě. Možná to souvisí s tím, že Japonsko je poněkud izolované od zbytku světa. V Evropě jsme všichni více propojeni a nové trendy, zejména technologické nebo architektonické, se k nám dostávají rychleji. Pro některé mé japonské spolužáky byla mnohá aktuální témata úplně nová.
Musela jsem si tam najít své místo a svůj přístup, ale celkově jsem byla z prostředí, školy a celé té zkušenosti nadšená.
Tvoje škola byla v lese...
Měla jsem tam volitelný předmět o zemědělství, který patřil k mým oblíbeným. Jednou týdně jsme chodili na školní farmu, kde jsme se učili sázet a sklízet různé druhy zeleniny a pak z nich také vařit jídla. Zároveň nás učitelé učili o vztahu umělce k přírodě a zdůrazňovali, že aby člověk mohl skutečně tvořit, musí nejprve pochopit, jak tvoří sama příroda, aby s ní mohl tvořit v souladu.
Můj každodenní život v Kjótu byl velmi organizovaný a pomalý. Psychicky jsem tam hodně zpomalila, což mi moc prospělo.
Nebyl to klasický Erasmus, spíš jsem si připadala jako na meditačním pobytu.
Celý semestr byl perfektně naplánovaný, což byl asi největší rozdíl oproti tomu, na co jsem byla zvyklá. Japonci milují strukturu a řád, takže mi od začátku stanovili přesný rozvrh celého semestru. Všechny předměty, termíny a aktivity jsem měla krásně naplánované dopředu. Ta organizace mi přinesla velký klid, věděla jsem, co mě čeká, a mohla jsem se plně soustředit na studium a zážitky z pobytu.
Čeho sis všimla na svých spolužácích?
Tráví hodně času sami. To byl pro mě asi jeden z nejvýznamnějších a nejpřekvapivějších rozdílů. V mezilidských vztazích je cítit velký rozdíl oproti tomu, na co jsme zvyklí v Evropě. Přátelství mezi spolužáky tam prakticky neexistovalo a překvapilo mě, kolik lidí tráví čas úplně sami.
Japonci jsou velmi plaší a pro mnohé z nich je obtížné navázat hlubší vztah nebo se jen tak spontánně s někým seznámit na ulici. Velkou roli v tom hrají společenská pravidla. Jsou vychováváni k tomu, aby respektovali osobní prostor druhých a nevnucovali se. Proto jsou velmi opatrní, když mají někoho oslovit nebo o něco požádat.
Takže ve škole netráví volný čas ve větších skupinách?
Například jídelní stoly byly rozprostřené daleko od sebe a u každého byla jen jedna židle. I uspořádání v restauracích bylo většinou přizpůsobené pro jednotlivce, ne pro velké skupiny.
Není tam úplně slušné být nahlas, hlasitě se smát nebo živě debatovat. Japonci jsou tiší, uzavření a zvyklí trávit čas o samotě.
Zároveň ale mají ve škole mnoho kroužků a volnočasových aktivit. Já se například přihlásila do bubenického kroužku, a jakmile se v něm rozkoukáte, zjistíte, že Japonci dokážou být velmi přátelští. Stačí čas a najednou vás pozvou na večeři nebo se s vámi začnou více bavit. Jen ten první krok trvá déle.
Když jsme u jídelen, jaká byla japonská kuchyně?
Spolužáci si často nosili vlastní obědy, kterým se v Japonsku říká bento boxy. Mají pocit, že doma připravené jídlo je nejzdravější, proto si často vaří doma a nosí si do školy krásně nazdobená jídla. V Japonsku se dokonce pořádají soutěže o nejkrásněji vyzdobenou krabičku bento.
Já jsem se do toho moc nezapojovala, ale vzpomínám si, že spolužáci například nosili rýži ve tvaru medvědí hlavy s různými ozdobami a pak si navzájem ukazovali, kdo má nejhezčí jídlo, bylo to opravdu úžasné.
Ve škole jsme také měli jídelnu, kterou jsem milovala, protože jídlo tam bylo velmi levné a chutné. Tradiční japonská jídla mi moc chutnala. Rýže se jí každý den k snídani, obědu i večeři. Často jsem jedla polévku miso, která stála jen patnáct korun, a oblíbené byly i různé druhy nudlí jako udon nebo ramen. Všechno bylo cenově velmi dostupné; školní obědy mě stály 50, 70, maximálně 100 korun. Když jsem se šla najíst někam do města do restaurace, mohlo to být tak za 150 korun, dražší večeře za 250. Řekla bych, že jídlo bylo mnohem levnější než v Praze nebo Bratislavě.
Zmínila jsi, že tví spolužáci byli spíš samotáři. Snažila ses je někdy oslovit?
Z toho, co mi říkali spolužáci, jsem měla pocit, že k jejich osamělosti je vedla společenská očekávání. Ta jejich opatrnost a respekt jsou krásné, ale taky mezi lidi staví určité bariéry. Měla jsem tam jednu spolužačku, která uměla anglicky, s tou jsem bavila asi nejvíc. Byla dřív v Evropě, takže měla určitý nadhled. Podle toho, co mi vyprávěla, jsem si začala víc všímat, jak velký tlak je na mladé lidi v Japonsku kladený.
Mají nastavený velmi konkrétní a úzce vymezený životní scénář. Dobrá škola, dobrá práce, manželství, děti. Když se od scénáře někdo jen trochu odchýlí, vnímá se to jako selhání. Za neúspěch může být považováno i to, když někdo opustí školu, ztratí práci nebo se rozejde s partnerem. Společnost to vidí jako něco negativního, co by se nemělo stávat.
Hodně mých spolužáků se kvůli tomu trápilo, když si nebyli jistí, zda je studium opravdu baví, ale zároveň se báli jít za svými sny. Báli se, co řekne okolí. Báli se i vlastních aspirací, protože nechtěli být považováni za někoho, kdo selhal. Myslím, že i proto tam mladí lidé častěji mají pocity úzkosti nebo deprese.
Kde jsi bydlela?
Moje škola neposkytovala ubytování, pouze seznam studentských hostelů a apartmánů. Našla jsem si bydlení přes Facebook. Bydlela jsem v malém tradičním domě s podlahou tatami, což je rýžová podlaha typická pro Japonsko. Na japonské poměry to bylo docela velké a platila jsem asi 6 000 korun měsíčně. Bydlel se mnou přítel, takže to vyšlo docela levně.
Jak se japonská organizovanost projevovala v ulicích?
V Japonsku se všichni starají o ulice a veřejný prostor, cítí to jako společnou povinnost. Každý zametá chodník před svým domem, i když je veřejný, udržují ho v čistotě. Mají také určité zvyky, například se tam nesmí jíst za chůze, což mě překvapilo, jídlo se totiž považuje za rituál, při kterém bychom neměli pospíchat. Na ulici je cítit velká společenská empatie.
Neměla jsem tam žádné nepříjemné zážitky, což je rozdíl oproti Bratislavě nebo Praze. Lidé jsou velmi milí, respektují osobní prostor a chovají se tiše. Například při čekání na autobus nebo v metru se seřadí do fronty, nikdo nikoho nepředbíhá, je to velmi organizované.
Jak to Japonci mají s bydlením?
Toho jsem si začala všímat už během školy. V Japonsku se na bydlení dívají jinak než u nás. Jejich domy mají životnost asi 20 až 30 let, a když doslouží, zbourají se a postaví se nové. To je rozdíl oproti Evropě, kde ve městech jako Praha nebo Bratislava získávají nemovitosti na hodnotě už jen tím, že stojí sto let.
V Japonsku se proto ceny nemovitostí drží relativně nízko. Navíc mají velmi vysokou dědickou daň, takže když mladý člověk zdědí dům po starší generaci, je to pro něj často spíš na obtíž, musí řešit daň a další legislativní či ekonomické faktory.
Takže mladí lidé nemají problém opatřit si vlastní bydlení?
Mladí raději koupí pozemek a postaví si nový dům, obvykle dřevostavbu, kterou lze rychle postavit a zbourat. Nevnímají ho jako investici nebo skryté bohatství, ale prostě jako místo k bydlení.
Je pro ně normální, že až si najdou partnera, pravděpodobně si koupí vlastní dům.
V Japonsku jsou také velmi tradiční rodiny, kde je zvykem, že když se žena vdá, nastěhuje se k manželovi a jeho rodičům a stará se o tchány. Role mužů a žen jsou tam velmi tradiční. Na druhou stranu se studenti často osamostatňují už na střední nebo vysoké škole, odcházejí studovat do velkých měst a žijí sami. Během školy si už začínají hledat práci. Očekává se, že si během studia najdou firmu, se kterou podepíší smlouvu, po škole do ní nastoupí a pracují tam celý život. Později si najdou partnera, založí rodinu a koupí dům.
Nemusí se tedy obávat nedostupného bydlení...
Japonsko se dlouhodobě potýká s poklesem počtu obyvatel. Mnoho měst se vylidňuje, protože lidé se stěhují do Tokia nebo Ósaky. Proto některé obce podporují mladé lidi, aby měli děti a zvyšovali populační křivku, a nabízejí jim lepší půjčky a hypotéky na domy. Některé dokonce nabízejí opuštěné domy zdarma nebo za symbolickou cenu, aby přilákaly nové obyvatele. Takové nabídky často využívají Evropané nebo Američané, kteří přicházejí v těchto oblastech začít nový život.
Baví se mladí lidé o financích?
V Japonsku rodiče očekávají, že mladí lidé budou samostatní, často je nechávají bez větší podpory. Hodně stresu způsobuje snaha dostát očekáváním rodičů, vystudovat školu, najít si práci na celý život a založit rodinu, což je pro ně smyslem života.
V Kjótu jsi měla možnost nahlédnout i do pracovního prostředí. Jak sis našla stáž?
Moje škola v Praze nabízela možnost pracovní stáže, tak jsem oslovila učitele, který vedl ateliér a mluví anglicky. Znali jsme se, tak mě rychle přijal. O japonské pracovní kultuře jsem měla předsudky, protože jsem slyšela, jak je tam pracovní tempo stresující a vyčerpávající. Dokonce mají výraz pro smrt přepracováním. Pomáhala jsem s projekty některých kolegů, přebírala jsem části těchto projektů a pomáhala jsem modelovat 3D modely konstrukce domu.
Jak to na tebe působilo?
Kvůli dřívějším problémům se sebevraždami se nyní firmy v Japonsku více zajímají o duševní zdraví zaměstnanců. Moje společnost byla mladá a progresivní a dala mi příručky o povinných přestávkách a odpočinku pro mozek.
Můj šéf mi posílal videa o work-life balance, měli jsme zakázané zvedat telefony mimo pracovní dobu a odpovídat na zprávy, dokonce nám zakázali při práci i jíst. U nás je běžné, že když nestíháš, pracuješ částečně třeba při obědové pauze. Teď jsem to měla výslovně zakázané. Někteří lidé pracují hodně, ale já jsem pracovala standardních osm hodin. Měli jsme zakázané zůstávat v práci přesčas.
Jaká byla kultura v kanceláři? Naprostý klid. Je neslušné mluvit o politice, o sobě nebo o jiných lidech. Takže se spíš zůstává u povrchních témat, jako je příroda, anime, filmy.
Co sis z Japonska odnesla?
Líbilo se mi, jak se Japonci dívají na materiálno. Věří, že stromy mají duši, takže se k nim chovají s velkou úctou. Já si myslím, že pro duši člověka to je zdravější, obklopovat se přírodou a přírodními materiály. U nás v Evropě v architektuře vidíme jenom peníze, zisky a rychlý rozvoj a v Japonsku jsem cítila takové zpomalení. Takže pomalá architektura se mi začala líbit. Snažím se udržet si tu japonskou pomalost a vnitřní klid a nenechat se příliš zahltit tím, co se děje kolem. Ale je to velmi těžké.
