Viktor Emil (Emanuel) Frankl pomocou novej psychologickej metódy ukázal ľuďom, ako naájsť zmysel života.
Smysl života. Co to vlastně je? V nacistických koncentračních táborech znamenal jediné – přežít. Uchránit si život. Viktor Emil (Emanuel) Frankl, židovský psychiatr a neurolog z rakouské Vídně, si během holokaustu v druhé světové válce zažil své. Přesto lze říci, že jej tato zkušenost posílila. Díky ní totiž vymyslel novou psychoterapeutickou metodu zvanou logoterapie, která pomáhá lidem odhalit smysl jejich života.
A přesto říci životu ano
Co, že to tedy logoterapie vlastně dělá? Učí lidi najít to NĚCO, co dává jejich životu smysl, a co jim následně pomáhá překonávat překážky tak, aby co možná nejméně ovlivňovaly kvalitu jejich života. Pokud tě toto téma zajímá, pak si přečti Franklovo veledílo A přesto říci životu ano s podtitulem Psycholog prožívá koncentrační tábor, které představuje logoterapii v praxi.
Jak se Franklovi podařilo nejen přežít, ale zachovat si jasnou mysl a důstojnost? Držel se života zuby nehty a v tom viděl v dané chvíli jeho smysl. Přežít. K tomu upínal všechny myšlenky a tužby, což mu do jisté míry propůjčovalo nadhled nezbytný k tomu, aby se povýšil nad hrůzy, které zažíval, a udržel si zdravý rozum.
Člověk hledá smysl
Logoterapie se začala formovat mezi lety 1940–1950 ve Vídni. Její základy položil Viktor E. Frankl (1905–1997), který tak v praxi ukázal, jak je možné přežít holocaust s poměrně jasnou myslí a vyrovnaným životním postojem.
V dalším známém díle, Člověk hledá smysl s podtitulem Úvod do logoterapie tvrdí, že člověku je možné vzít cokoliv kromě poslední z lidských svobod – možnosti zvolit si v jakékoliv situaci způsob, jímž se k ní postaví a vlastní cestu, jíž se následně bude ubírat. Přesně to udělal Frankl v koncentrační táboře. Vzdor všemu se rozhodl přežít. A toho se držel. V díle Co v mých knihách není také píše, že jej mimo jiné při životě držela představa, že jednou dopíše knihu Lékařská péče o duši. Tedy se upínal k nějakému významnému úkolu, jenž na něj v budoucnu čeká.
Třetí škola psychoterapie
Logoterapie je také známá jako „třetí škola psychoterapie“, která slouží jako alternativa k prvním dvěma známým školám, jejichž autory nebyl nikdo jiný než psychologičtí velikáni Sigmund Freud se svou psychoanalýzou a Alfred Adler se svou individuální psychologií.
Asi tě nepřekvapí, že všichni tři, tedy včetně Frankla, byli Židé. Židé totiž vždy patřili k lidem velmi vzdělaným a společensky významným. Hrůzou koncentračního tábora však z této silné trojky prošel pouze Frankl – ostatní dva měli to „štěstí“, že se narodili o několik desetiletí dříve. Tato hrozná zkušenost je tak minula, protože ze světa odešli dříve, než holokaust plně propukl.
Jak by asi mluvili, kdyby prošli tím, čím Frankl? Změnila by zkušenost holokaustu nějak jejich psychoterapeutické teorie? O tom se dnes můžeme jen dohadovat.
Vykonání činu, zážitek a utrpení
Podle Franklovy logoterapie existují celkem tři způsoby, jak dát životu smysl. Jednak vykonáním nějakého činu s ohledem na druhé, který je sám o sobě lidský, smysluplný a donutí jedince vydat se za hranice vlastního já. V tomto smyslu je takový čin sebepřesahující.
Další možností je prožití zážitku, jenž obohacuje a povznáší. Nejvyšší hodnotou je v tomto případě láska.
Poslední, třetí způsob představuje utrpení. To je podle Frankla součástí každého života, a i v beznadějné situaci, z níž není úniku, je možno za jistých okolností vidět smysl. Což je právě případ Franklovy zkušenosti koncentračního tábora.
Nedělní neuróza
Zajímavé je, že za jednu ze situací, která nutí pochybovat o smyslu života, považuje Frankl záležitost, kterou pravděpodobně každý týden prožíváš i ty. Nazývá ji trefně „nedělní neurózou“ a míní tím formu úzkosti, která vzniká důsledkem vědomí životní prázdnoty po skončení pracovního/studijního týdne.
Projevuje se silnou nespokojeností pramenící ze skutečnosti, že během práce/studia jsme ponořeni do jakési existenční bubliny, kde nevnímáme nic než úkony, které musíme provádět, a činíme tak mechanicky bez toho, že bychom je vědomě prožívali. Jakmile to všechno skončí a my vystoupíme ze své bubliny, nevíme náhle, jaký to má všechno smysl a dostáváme se do stavu nudy, apatie a prázdnoty. Což vede k tomu, že člověk je cynický, neví, kudy by se měl dále ubírat a pochybuje o smyslu většiny aktivit, které jej provází jeho životem.
Paradoxní intence, dereflexe a změna postoje
Nejvýznamnější techniky, které se ve Franklově logoterapii užívají, jsou tři. Jedná se o paradoxní intenci, dereflexi a změnu postoje.
První z nich léčí strach před strachem – tedy například různé fobie nebo i strach před sebou samým. Paradox spočívá v tom, že jedinec si má přát právě to, čeho se bojí. Třeba když někdo trpí nespavostí, měl by si dokola opakovat, že nesmí usnout. To by ho potom mělo zbavit obavy z toho, že neusne.
Technika dereflexe se užívá v případě, že se pacient příliš pozoruje, což mu bere možnost objektivního zhodnocení vlastního problému. Tím, co léčí, je zde ignorace sebe sama – proto heslem dereflexe je „pryč od – směrem k“. Respektive PRYČ od symptomu SMĚREM K smysluplnému cíli. Tím, že pacient upne pozornost na onen smysluplný cíl, dochází k omezení symptomů.
Třetí technikou je změna postoje, která se využívá při nezdravém postoji k životu. Ten se projevuje rezignací, stagnací, pasivitou, lhostejností až zoufalstvím z toho všeho. Cílem změny postoje je začít vnímat sebe sama jako tvůrce svého života tím, že si uvědomíme své vnitřní i vnější hranice.
K tomu pomáhá nahlédnout na situaci, v níž se aktuálně nacházíme, z jiné časové perspektivy (cesta časem), nahlas promluvit o tom, čeho se bojíme a o následcích, které to může mít (imaginace následků) a objevení souvislostí mezi hodnotou a cenou, kterou je nutno za ni zaplatit.
Známá je i metoda rituálů, které pomáhají smíření se s vlastní minulostí a podporují tak novou cestu životem změnou atmosféry – změna stravy, pravidelný pohyb, květinová výzdoba apod.
Člověk si vždycky může vybrat
Cílem logoterapie je tedy ukázat lidem, kteří v životě tápou, cestu, po níž se mohou ubírat a jejíž směr si mohou svobodně zvolit. I proto jsou jejími hlavními atributy právě svoboda a odpovědnost vůči svědomí. A také vědomí, že člověk má vždycky možnost volby. Stejně jako Viktor Emil (Emanuel) Frankl v koncentračním táboře.
