- produkty a služby určené pre osoby staršie ako 18 rokov
- sex, nahotu a iný NSFW obsah
- násilie, krv alebo obsah nevhodný pre citlivé povahy
Najväčší masaker v novodobých dejinách sa odohral v roku 1994.
Mezi květnem a červnem roku 1994 proběhla ve Rwandě genocida. V rozmezí přibližně 100 dní bylo povražděno kolem milionu lidí. Krev měli na rukou většinoví Hutuové, kteří systematicky vyvražďovali Tutsie.
Šlo o výsledek dlouhých desetiletí etnického pnutí, které eskalovalo po záhadné vraždě hutuského prezidenta Juvenala Habyarimana. Masakr překvapil celý svět svou organizovaností, brutalitou, rychlostí a bezmocností přítomných jednotek OSN.
Abychom pochopili příčiny největší genocidy v moderní době, pojďme se podívat hlouběji do historie, kdy se začala utvářet nenávist mezi dvěma největšími etnickými skupinami žijícími pospolu ve Rwandě.
Počátky pnutí mezi Hutui a Tutsii
Na území tohoto východoafrického státu, který je rozlohou srovnatelný s Moravou, se jako první usídlili Pygmejové z kmene Twa. Mezi 6. a 8. stoletím je vytlačili Bantuové, kteří postupem času splynuli v jedno etnikum – Hutu. Kolem 13. století začal na území pronikat další bantuský kmen – Tutsi.
Ten si postupně území podrobil a v 15. století ustanovil království Banyarwanda, které fungovalo až do konce 19. století. V roce 1890 jej totiž rozprášili němečtí kolonizátoři, kteří Rwandu (tehdy Ruanda-Urundi) anektovali a připojili ke kolonizátorskému útvaru Německá východní Afrika.
Do funkce státu zasahovali minimálně, podporovali tutsijské lídry a na místě měli jen nepočetné vojenské jednotky. Zvrat přišel po první světové válce, kdy nad koloniemi přebrala nadvládu Belgie, která sem vtrhla ze sousedního Konga, které již delší dobu spadalo pod jejich koloniální správu.
Belgičané v zemi okamžitě utáhli otěže. Podobně jako v sousedním Kongu začali zemi plundrovat, zneužívat zdejší přírodní bohatství, vyvážet jej do Evropy a nutit místní obyvatele, aby na plantážích pracovali jako otroci. Tutsijskou vládnoucí vrstvu podporovali a začali diskriminovat lid z etnika Hutu. Ten ovšem tvořil více než 80 % Rwanďanů.
Belgičané vzájemné pnutí záměrně podporovali. Hutuové, kteří před okupací měli významný podíl na vládě, měli nyní zakázáno vykonávat jakoukoli důležitou pozici a obyvatelstvu byly v roce 1935 přiděleny identifikační kartičky, na nichž byla zaznamenána jejich etnická příslušnost.
Nepozastavili se ani nad tím, že obě etnické skupiny od sebe byly jen stěží rozeznatelné a hlavním identifikátorem jejich rozdílnosti bylo příjmení. Jejich etnikum se rozeznávalo i podle drobných rozdílů ve vzhledu – Tutsijové měli světlejší pleť, byli vyšší a měli větší nos. Před novým identifikačním systémem dokonce docházelo k tomu, že se majetní Hutuové nechali prohlásit za Tutsie.
Nicméně, po roce 1948 a vzniku OSN byli Belgičané pod bedlivým mezinárodním dohledem a došlo i na slib, že zemi bude navrácena nezávislost.
Pygmejové, původní obyvatelé
Vydrancované zemi okradené o přírodní bohatství se tak postupně dostávalo svobody. Belgie ale nadále využívala zdejší kávové plantáže a vedla přísnou rasovou politiku.
V 50. letech byl povolen vznik prvních politických stran, které měly ovšem buď čistě hutuské nebo čistě tutsijské složení. V roce 1959 došlo k povstání, které vedli Hutuové a jeho výsledkem byl pád tutsijské monarchie.
Povstalci vyhlásili republiku a do okolních zemích uprchly desítky tisíc Tutsiů, kteří se obávali o své životy. Odešli převážně do sousedního Burundi, kde stále fungovala monarchie v rukou tutsijského panovníka. Svého postavení ve Rwandě se však vzdát nechtěli a obratem začali chystat invazi.
Nezávislost štěpící národ
Mezitím byla v roce 1962 Rwandě udělena nezávislost. Na místě bývalé monarchie vznikla republika, do jejíhož čela usedli Hutuové. Ti se mstili za léta represí pod tutsijskou nadvládou podporovanou Belgičany a nepřátelskému etniku sebrali všechny důležité posty.
Tutsiové se mezitím v zahraničí chystali k vpádu do Rwandy a ustanovení staronových pořádků. Utvořili polovojenské jednotky a roku 1963 skutečně rozpoutali invazi. Selhali. Hutuové jich na oplátky povraždili na 12 tisíc a rozpoutali další represe, které vedly k masivní tutsijské uprchlické vlně.
Roku 1964 bylo v exilu na 300 tisíc Tutsiů. Ti, kteří zůstali ve Rwandě, trpěli pod řadou diskriminačních nařízení. Změna přišla spolu s převratem v roce 1973, díky němuž se dostal k moci nový prezident Juvenal Habyarimana. Ten byl sice etnický Hutu, ale tutsijskou diskriminaci zvolnil.
Juvenal Habyarimana
Něco takového jako usmíření s tutsijskou menšinou ale neplánoval. Za hranicemi se mezitím připravoval další pokus o zpětné převzetí moci. Tutsijské ozbrojené složky se v sousední Ugandě během 80. let strategicky zapojily do odboje a pomohly dosadit Yoweriho Museveniho k moci.
Na oplátku získaly pozice v tamní armádě a začaly připravovat organizovaný vpád do Rwandy pod záštitou FPR (Front patriotique rwandais – osvobozenecké rwandské armády). Nečekaný úder byl ze začátku úspěšný, ale na stranu Rwandy se přidala Francie a Zaire, FPR byla vytlačena za hranice a její vůdce Rwigyema zabit.
Vznik tutsijské exilové armády a šíření nenávisti
Jeho místo zaujal Paul Kagame, který přišel s odlišnou strategií. S ozbrojenou skupinou se přesunul k severním hranicím Rwandy a nečekaně zaútočil. Zabral příhraniční město Ruhengeri a po dni okupace jej opustil a s vojáky se stáhl zpět do lesů za hranicemi. Započal tím měsíce guerillových výpadů, které nakonec vedly k tomu, že si obě strany sedly k vyjednávacímu stolu a Tutsiové měli po letech represí dostat prostor ve vládě.
Na to odpověděli extremisticky naladění Hutuové, kteří začali v roce 1993 zakládat ozbrojené jednotky a zabíjet Tutsie. FPR na to odpověděla vypovězením mírových dohod a rozsáhlým útokem, který vedl k záboru velkých oblastí na severu Rwandy.
To paradoxně vedlo k obnovení rozhovorů a k uzavření dohody nazvané Arusha Accords. FPR dostala pozice ve vládě, v národní armádě a vlastní prostory ve rwandském parlamentu. Současně s tím vstoupila do země OSN s misí, která měla zajistit, že mírová dohoda bude dodržena.
To už ale v zemi vládlo takové pnutí, že dohoda byla jen cárem papíru. Ve Rwandě totiž sílilo hnutí Hutu Power, které vzniklo po tutsijské invazi z roku 1990. Mělo podporu prezidenta a jeho manželky Agathy Habyarimany, kolem níž se soustředila extremistická organizace Akazu.
V té době začal vycházet plátek Kangura, který šířil etnickou nenávist vůči Tutsiům a bylo v něm vytištěno takzvané Hutuské desatero – sbírka rasistických nařízení týkajících se například zákazu křížení s Tutsii. Noviny představovaly Tutsie jako archetypální nepřítele Hutů a zásobovali je vymyšlenými zprávami o tutsijské agresi.
1. Každý Hutu musí vědět, že tutsijská žena pracuje pro účely tutsijského etnika. Z toho vyplývá, že zrádcem je každý Hutu, který si vezme tutsijskou ženu, má tutsijskou milenku nebo má tutsijskou sekretářku či chráněnku.
2. Každý Hutu musí vědět, že naše hutuské dcery jsou jako ženy, manželky a matky hodnotnější a svědomitější.
3. Hutuské ženy bděte a ujistěte se, že vaši muži, bratři a synové vidí smysl toho všeho.
4. Každý Hutu musí vědět, že všichni Tutsiové jsou v obchodě nečestní. Jejich jediným cílem je nadřazenost. Z toho vyplývá, že zrádcem je každý Hutu, který s Tutsii vytváří obchodní aliance, investuje své nebo veřejné prostředky do tutsijských společností, půjčuje nebo bere půjčky od Tutsiů a poskytuje Tutsiům výhody jako importní licence, bankovní půjčky či půdu.
5. Strategické pozice v politice, administrativě, ekonomice a bezpečnostních složkách musí být vyhrazeny pouze Hutům.
6. Hutuové musí tvořit většinu i ve vzdělávacím systému (žáci, učitelé).
7. Rwandská armáda musí být složena výhradně z Hutů. Žádný voják si nesmí vzít tutsijskou ženu.
8. Hutuové nesmějí mít s Tutsii soucit.
9. Hutuové musí zůstat jednotní, solidární a nesmí jim být lhostejný osud jejich hutuských bratrů. Hutuové ve Rwandě i mimo ni musí neustále hledat přátele a spojence pro hutuský účel. Hutuové musí zůstat bdělí a odhodlaní vůči svému společnému nepříteli: Tutsiům.
10. Sociální revoluce 1959, referendum 1961 a hutuská ideologie musí být vštípena Hutům každého věku. Každý Hutu musí ideologii šířit kdekoliv se zrovna nachází. Každý Hutu, který jakýmkoli způsobem trestá svého hutuského bratra za šíření ideologie je zrádcem.
Kangura sice nebyla příliš rozšířená kvůli nefunkční distribuci, ale její myšlenky přebíraly další magazíny. V zemi, kde umělo číst jen 66 % obyvatel, se navíc zdála být takováto forma propagandy neúčinná. Opak byl ale pravdou. Noviny byly plné dostačujících ilustrací a ve Rwandě fungovala silná orální kultura, takže se nebezpečné myšlenky šířily i tak.
Skutečně efektivním nástrojem propagandy se ale stalo rádio. Původně v zemi figurovalo jen vládní rádio NNR, které šířilo výhradně strojené projevy prezidenta a vlády. Po roce 1990 ale vzniklo Radio Muhabura, kterým šířili své myšlenky tutsijští povstalci z FPR. Vláda na to zareagovala zřízením dalšího rádia – RTLM, ve kterém byl prostor pro hudbu a zábavu, ale i šíření nenávisti.
Brzy se stalo hlásnou troubou hutuských extrémistů. V té době vlastnilo přijímač jen 29 % Rwanďanů, ale scházeli se ke společnému poslechu s přáteli nebo do kaváren. Vyzývání ke genocidě tak dolehlo k uším většiny Hutů. Nejvýznamnějším projevem byl zřejmě ten profesora Léona Mugesera, který vyzval k povstání a genocidě, která musí proběhnout dříve, než se do ní pustí Tutsiové.
Tutsiové byli nazýváni inyenzi (švábi) a byli popisováni jako zvířata bez lidské podstaty. V roce 1992 vznikla strana na obranu republiky (CDR), která otevřeně vystupovala proti Tutsiům. Jak eskaloval konflikt, stoupala její síla, vznikly ozbrojené skupiny Interahamwe (napojené na vládní stranu) a Impuzamugambi (napojené na CDR), jejichž cílem bylo zbavit se všech Rwanďanů tutsijského etnika.
S příchodem roku 1993 a uazvřením mírové dohody mezi hutuskou vládou a tutsijskou FPR dorazila další eskalace konfliktu. Na místě byly v té době již přítomny jednotky OSN, které sem přiletěly udržet mír poté, co CIA přišla s tajnou zprávou, že vláda Rwandy nakupuje masivní množství zbraní, především mačet.
Mírové sbory s modrými barety vedl generál Roméo Dallaire. Měl k dispozici 2 548 mužů z 26 zemí. S nimi spolupracovalo i 450 vojáků z Belgie.
Mise byla nedostatečná a neměla přílišnou podporu americké veřejnosti. Pouhých pár měsíců před tím totiž došlo v somálském Mogadišu k zabití několika amerických vojáků a sestřelení vrtulníku Black Hawk.
Mise odtamtud byla stažena a Američané si už nepřáli další mrtvé spoluobčany v Africe. V napjaté situaci a s minimální podporou čelil generál Dallaire situaci, která zaváněla krveprolitím.
Genocida
Na večer 6. dubna 1994 přistávalo letadlo na letišti v Kigali. Na jeho palubě seděl prezident Rwandy Juvenal Habyarimana, šéf rwandské armády Deogritas Nsabimana a prezident Burundi Cyprien Ntayamira a další politické a vojenské autority.
Během přistávání se ozvaly dva výbuchy. Kdosi ze země vypálil na letadlo dvě rakety. První zasáhla křídlo, druhá ocas. Letadlo začalo okamžitě hořet. Všichni na palubě zahynuli.
Šéf mise OSN se to dozvěděl jen pár minut poté a věděl, že je zle. Okamžitě se tedy vypravil za plukovníkem Théonestem Bagosorou, lídrem hutuských extremistů, aby mu oznámil, že nyní moc v zemi připadá umírněné premiérce Agathe Uwilingiyimana.
Měl však v záloze jen minimální vojenskou sílu, kterou mohl pohrozit. V Kigali se v hodinách po zavraždění prezidenta vzedmula vlna násilí. Nikdo sice ani dnes neví, kdo byl oním střelcem, ale tehdy si byl každý odpovědí jist – Tutsijové. Hutuští extremisté začali vraždit všechny Tutsie, na které narazili. Zavražděni byli i umírnění Hutuové na vyšších postech.
Mezi nimi premiérka Uwilingiyimana. Jejích 10 strážců z řad OSN bylo zavražděno. Vojáci z Interhamawe po celém Kigali začali budovat barikády, aby nikdo z města neuprchl, a začali systematicky vyvražďovat Tutsie – ulici po ulici.
Pomáhali si vysíláním rádia RTLM, v němž byla čtena jména umírněných Hutů a Tutsiů i s jejich adresami a poznávacími značkami jejich aut.
Genocida byla plánována již dlouho předtím, a to do nejmenších detailů. Svědčí o tom i fakt, že do plánů byli zasvěceni důležití lidé z vesnických komunit, kteří při masakrech figurovali jako lídři. V rurálních oblastech začala genocida s týdenním zpožděním a vedli ji ředitelé nemocnic, škol či místní vážení podnikatelé.
Zde byla ale situace diametrálně odlišná než ve městech. Lidé se navzájem znali, věděli, kdo patří do jakého etnika, žili dlouhá desetiletí vedle sebe jako sousedi, navzájem si pomáhali, chodili spolu do škol a později do práce.
Když vypukla genocida, věděli tedy místní Hutuové velmi dobře, koho mají zabít. Nepotřebovali hlášení adres a jmen z rádia. Na rozdíl od měšťanů neměli automatické zbraně a granáty. Zabíjeli tedy mačetami, kladivy, noži, klacky s hřebíky a šroubováky.
„Nejdříve jsme byli tak zapálení, že jsme nemysleli. Později se z toho stal spíše zvyk. Ve stavu, v němž jsme byli, pro nás usekávání hlav našim sousedům nic neznamenalo. Stalo se to samozřejmostí. V té době už to nebyli naši sousedé, s nimiž jsme popíjeli v hospodách. Už tu pro ně nebylo místo. Stali se něčím, čeho bylo třeba se zbavit. Už nebyli tím, co předtím. Stejně tak jako my.“
Interhamawe po celé zemi užívalo jako účinný nástroj také sexuální zneužívání. Z pacientů trpících AIDS byly vytvořeny tzv. „znásilňovací jednotky“, které měly za úkol zneužívat tutsijské ženy a způsobit jim tak pomalou, ale jistou smrt. Ve většině případů byly však ženy po znásilnění zavražděny. V průběhu genocidy bylo zneužito 250 000 až 500 000 žen.
Násilí neměl kdo zabránit. Velitel mírové mise OSN Roméo Dallaire sice mnohokrát varoval americkou administrativu před blížící se genocidou, ale nikdy se mu nedostalo podpory. Američané nechtěli druhé Mogadišu. Když pak 9. dubna došlo k masakru dětí v kostele Gikondo, bylo rozhodnuto o evakuaci všech Evropanů a Američanů ze země.
Po vraždě 10 belgických strážců bývalé premiérky země bylo rozhodnuto i o stažení Belgičanů. Nakonec ze země odešlo i 90 % vojáků z mise OSN. Západ nad genocidou zavřel oči a nechal bezbranné Tutsie napospas osudu.
Nutno ovšem podotknout, že generál Dallaire ve Rwandě zůstal a zachránil tolik Tutsiů, kolik mohl. Majitel hotelu Milles Collines, Paul Rusesabagina, mu tyto prostory poskytl jako bezpečnou zónu pro uprchlíky.
Don Cheadle jako Paul Rusesabagina ve filmu Hotel Rwanda
Jediným americkým civilistou, který v zemi zůstal, byl Carl Wilkens, kněz, který v jednom momentě osobně prosil za zachování životů sirotků v jím spravované instituci jednoho z lídrů genocidní armády. Ten mu vyhověl.
Stovky lidí zachránil i Mbaye Diagne, senegalský důstojník za OSN, který osobně vyzvedával lidi ukryté v kostelích a na dalších místech a převážel je do bezpečí. Nakonec byl střelen zezadu do hlavy při silniční kontrole v Kigale.
Genocidu ukončilo až vítězné tažení FPR. Jednotky pod vedením Paula Kagameho dobyly Kigalu 4. června a zbytek země o 14 dní později. Ještě předtím vstoupily do země i francouzské jednotky v operaci Operation Turquoise o síle 2 500 mužů. Podařilo se jim ale zachránit jen málokoho.
Jejich přítomnosti naopak využili Hutuové, kteří jezdili s francouzskými vlajkami na autech a vylákávali tak Tutsie z úkrytů, načež je povraždili.
Genocida sice skončila s vítězstvím Kagameho armády, ale k jejímu konci se schylovalo už dříve. Hutuové už totiž neměli koho zabíjet. V průběhu 100 dní se jim podařilo povraždit 3/4 populace Tutsiů.
Dohromady mělo podle údajů FPR zemřít 1 071 000 lidí, z čehož byli z 10 % umírnění Hutuové. Čísla se však liší. Na rozdíl od holocaustu nebo genocidy Rudých Khmérů totiž neexistují písemné záznamy. OSN uvádí, že zahynulo 800 000 lidí, Human Rights Watch zase, že mrtvých bylo nejméně 500 000.
Ukončení masakru a zavedení nového pořádku
Vraždění tím ale neskončilo. Vojáci FPR, která převzala moc, se dopouštěli stejných brutalit. Tentokrát však byli oběťmi Hutuové. Mince se obrátila a vítězné milice jen v průběhu června 1994 vyhnali ze země na dva miliony Hutů. Z dlouholetého exilu se poté do země začali vracet Tutsijové.
Pro nově nastolenou vládu přišel čas zúčtování. Ve vězeních bylo umístěno na 130 000 Hutů podezřelých z vyvolávání nebo podílení se na genocidě. Masakry v zemi však přežilo pouhých 50 soudců, bylo tedy nutno improvizovat.
Vznikly lidové soudy Gacaca, do nichž byli lidmi zvoleni občanští soudci. Přibližně 20 % odsouzených dostalo trest smrti, 30 % doživotí a zbytek odešel s kratšími tresty nebo s osvobozujícím verdiktem.
V dalších letech probíhala rekonstrukce země a obnovování důvěry mezi znepřátelenými etniky. Proběhlo ještě spoustu dílčích konfliktů mezi Tutsii a Hutuy a zapojení Rwandy do válek v sousedním Kongu. Paul Kagame utáhl řemeny, začal kontrolovat média, zrušil opozici a vládne přísným režimem.
Na rozdíl od dalších afrických vládců mu stačí jen moc, korupce pod jeho rukama nekvete, a tak Rwanda za jeho vlády ekonomicky šplhala a stále šplhá.
Zdejší ulice, dříve poseté mrtvolami, jsou nyní natolik čisté, že na nich nenajdete ani smítko špíny. Je to zapříčiněno dny umaganga, během nichž se musí všichni obyvatelé povinně zapojit do úklidu veřejného prostoru.
Ve Rwandě vládne klid, čistota, ekonomická jistota a začíná sem směřovat turistický ruch. Pod Kagamem sice lidé nemají příliš svobody, ale žijí v bezpečné zemi, která na africké poměry funguje excelentně.
Kagame zakázal, aby lidé jakkoli rozlišovali svoji etnicitu. V zemi je nyní postaveno mimo zákon řazení se buď k Tutsiům nebo Hutům. Všichni jsou Rwanďané.
Pod rouškou spokojeného života však visí vzájemná nedůvěra. Rwanďané nejsou tak veselí jako ostatní Afričané. Genocida, která se odehrála před 24 lety, nad nimi stále visí jako mrak. Lidé, kteří kolem nich procházejí na ulici mohou patřit k těm, kteří před lety zmasakrovali mačetou jejich rodinu.
