Objavuje sa u jedného z dvadsaťtisíc detí. Tie sa vôbec neboja cudzích ľudí a najradšej by každého len objímali.
Představte si, že cítíte silnou pozitivní náklonnost ke každému, koho potkáte. Budete mít nutkání obejmout naprosto cizího člověka na ulici nebo vyznat lásku pokladní v obchodě, u které jste si právě koupili lízátko. Zkrátka a jednoduše máte biologickou potřebu milovat všechny na světě. To vše můžou být příznaky tzv. Williamsova syndromu. A jakkoliv se mohou na první pohled zdát rozkošné, realita je mnohem nebezpečnější.
Vzácný syndrom se projeví u jednoho narozeného dítěte z přibližně dvaceti tisíc porodů. U dětí postihnutých tímto onemocněním se pak může diagnoza stanovit až v předškolním věku, kdy si vytvářejí konkrétní sociální vazby nejen k rodině. A v čem tkví ono nebezpečí Williamsova syndromu?
Děti s Williamsovým syndromem nemohou přestat kohokoliv objímat, milují každého stejným dílem a nebojí se cizinců. Mohou se tak stát snadným terčem těch, kteří jim chtějí ublížit. Zejména pro jejich rodiče je nesmírně náročné se s danou situací vyrovnat a zůstat ostražitý. Zranitelnosti těchto dětí může snadno kdokoliv zneužít. Zároveň pro ně není jednoduché fungovat v naprosto běžných situacích jako jejich vrstevníci. Lidé s Williamsovým syndromem nedokáží příliš dobře rozeznávat nejrůznější sociální podněty. Netuší, kdy chcete ukončit konverzaci a odejít. Během konverzace tak budou stále nadhazovat nová a nová témata.
V jednom ze zdrojových článků jsou zmíněny konkrétní příklady dětí s tímto postižením. Například malý Eli objímal každého, kamkoliv přišel. Obzvláště problematické pak bylo jeho období dospívání zhruba od 13 let. Eli neměl žádné sebevědomí ohledně svého těla a neuvědomoval si ani například pocit studu. Mohl tak chodit po městě s erekcí a nechápal, že je na tom něco zvláštního nebo špatného.
Syndrom bývá často považován za opak autismu. Konkrétně se pak často hovoří o protikladu k Aspergerovu syndromu. Ten se vyznačuje potížemi se sociální komunikací a chováním. Lidé s tímto syndromem mají tedy problém s navazováním přátelství nebo porozuměním ironii. Typický je pro ně také silný vztah k upřímnosti. A ta, co si budeme povídat, občas trochu zabolí. Je však zřejmé, že oba syndromy, ať už jsou si jakkoliv protikladné, velmi ztěžují dětem jejich společenský vývoj.
Postižení Williamsovým syndromem produkují v těle veliké množství oxytocinu, tedy látky známé jako „hormon lásky“. Jeho vytváření obecně souvisí například s vytvářením pouta matky s dítětem nebo nového romantického vztahu. Nadbytek tohoto hormonu u lidí se syndromem tedy přirozeně způsobuje tendenci milovat a věřit úplně každému, a to bez ohledu na jeho vizáž, sociální postavení nebo sympatie. Podle dřívější studie lidí s Williamsovým syndromem nikoho neodsuzují ani na základě barvy pleti.
Syndrom byl poprvé popsán v roce 1960 doktorem Johnem Williamsem z nového Zélandu. Je způsoben velmi drobnou genetickou odchylkou a neprojevuje se pouze přehnanou citovou vazbou k ostatním. Existují i určité fyzické znaky, které jsou pro postižené tímto syndromem charakteristické – abnormálně malá hlava, obličejové rysy, které jsou často připodobňované k elfím rysům, vzpřímený nos, veliké rty, chybějící nebo malé zuby a jiné. Někdy se proto tomuto onemocnění také říká „syndrom elfí tváře“.
Kromě fyzických znaků a silných projevů lásky se u postižených objevují srdeční problémy nebo problémy se svalovým systémem a klouby. Zkrátka se rozhodně nejedná o příjemnou záležitost a jakkoliv tyto děti působí šťastně a láskyplně, v pozadí se skrývá řada vážných potíží. To, jak se jedinci dokáží s Williamsovým syndromem popasovat v dospělosti, je velmi individuální. Některým se podaří vystudovat a postavit se na vlastní nohy. Jiní zase potřebují neustálou péči, a tak zůstanou žít s rodiči.
