Milan Broum je dnes již ostříleným softwarovým inženýrem, ale k současnému stavu vedla dlouhá cesta plná výzev.
Pracovat v Googlu nebo jiné velké technologické firmě je snem mnoha kluků a nadšenců do techniky vůbec. Ač je možná šílenství okolo pojmů jako Big Four, tedy skupině zahrnující Amazon, Apple, Facebook a Google, trochu přehnané, každý, kdo alespoň trochu zabředl do pracovních podmínek a politiky některé z velkých technologických společností, rychle pochopil, proč je pro některé jedince právě práce v podobném prostředí snem.
My jsme se vydali přímo k nejvěrohodnějšímu zdroji informací, tedy zaměstnanci Googlu, abychom se na jeho zkušenosti zeptali. Milan Broum, jeden z Čechů, kteří pracují v londýnské pobočce, nám totiž odpověděl na hned několik zvídavých otázek. Ale nepůjde jen o práci v Googlu. K takovému zaměstnavateli samozřejmě vede dlouhá cesta plná překážek a náročných výzev, a tak jsme se zaměřili i na studium a předchozí zkušenosti. Věříme, že pro vás bude rozhovor nejen zajímavým počtením, ale i menší inspirací.
Milan Broum (vpravo) se svými dvěma českými spolupracovníky, vlevo Hai Mac, uprostřed Lenka Trochtová
zdroj: forbes
Jelikož je mnoho našich čtenářů v životním stádiu, kdy stále váhá, jakým směrem se ubírat, rádi bychom věděli, jak jste na tom byl vy – na pražském ČVUT jste strávil devět let, věděl jste ale už na střední, že se chcete tímto směrem ubírat, nebo jste zkrátka sáhl po tom, co vám bylo nejblíže a doufal, že to bude „to pravé“?
Měl jsem předem jasno. V podstatě to vyplývalo ze spojení mých koníčků elektronika a cestování po moři. Alternativy byly pro mě dvě. Buď studium navigace na námořní škole, nebo navigační systémy na FEL ČVUT. Nakonec mi výběr usnadnily přísné zdravotní požadavky pro námořní školu, kterými jsem neprošel.
Jak moc personalisté hleděli na vaše vzdělání, resp. jakou měrou přispělo k vašemu úspěchu, a jak důležitá pro ně byla vaše vlastní iniciativa/zápal pro věc? Vaším prvním zaměstnavatelem byl Český Telecom (nyní O2 Czech Republic), jak probíhalo výběrové řízení například tam?
Přiznám se, že netuším, jak moc mi moje vzdělání pomohlo k pozicím, o které jsem žádal. Tipuji, že usnadnilo první kontakt, protože můj životopis prošel předvýběrem, což je poměrně klíčové, protože když člověk ani nedostane šanci si o nabízené pozici promluvit, tak nemůže prokázat, že se na ni hodí a že o ni stojí.
Kdybyste měl shrnout svoji cestu od nástupu na ČVUT až po moment, kdy jste se „zaběhnul“ ve svém prvním zaměstnání, jaké tři klíčové vlastnosti či schopnosti hrály nejdůležitější roli?
Je to kombinace víc než tří věcí, ale pokud bych měl vypíchnout tři, asi by to byla zvědavost, cílevědomost a touha si prosadit svůj názor.
Po deseti měsících v Telecomu jste se v roce 1997 přesunul do Nokie, kde jste zůstal téměř 11 let. Nejprve jste se čtyři roky staral o páteřní síť GSM, načež jste od roku 2001 působil jako Senior Design engineer. Tyto pozice mohou být pro nezasvěceného velkým otazníkem, co přesně bylo vaší náplní práce v Nokii?
První čtyři roky jsem se staral o sítě mobilních operátorů, kterým dodávala síťovou infrastrukturu Nokia. V Česku to byl Eurotel, ale v té době jsem hodně jezdil i po okolních státech a dělal tutéž práci tam (hlavně v Německu a na Slovensku). Práce spočívala v oživování nových mobilních ústředen (když se přidá nová ústředna, tak ji rozchodit a pomoct nakonfigurovat k připojení do mobilní sítě) a také jsem pomáhal s jejich údržbou, když už byly v provozu (tj. výměna hardwarových částí, upgrady firmwaru a řešení aktuálních problému).
Zbylých šest let jsem strávil vývojem firmwaru pro mobilní telefony založené na platformě Symbian a jeho Nokia rozšíření (známé jako Série 60). Pracoval jsem na konkrétním hardwaru (můj první telefon, na kterém jsem pracoval, byl model 3650, pak následovaly další, v podstatě co rok, to nový telefon), integroval jsem systémové komponenty a přidával firmware pro konkrétní hardwarové komponenty. Například jsem měl na starosti řadiče pro Bluetooth modul, ale můj konkrétní úkol se lišil podle projektu, takže každý rok jsem dělal něco trochu jiného.
zdroj: forbes
Rok 2008 znamenal přesun do firmy Sony Ericsson, tam jste zůstal něco přes rok a vyvíjel software, v jakých konkrétních projektech jste měl prsty?
Tam jsem se soustředil na vývoj uživatelských aplikací pro systém Symbian. Konkrétně to byla aplikace pro sdílení fotek prostřednictvím blogových systémů. Aplikace umožňovala vybrat fotky a zveřejnit je na předkonfigurovaných blozích uživatele telefonu.
Pojďme ale už přejít k tomu čtenářsky nejatraktivnějšímu – práci v Googlu. Červen 2009 byl měsícem, kdy jste oficiálně nastoupil, co vše tomu předcházelo? Hlásil jste se na pozici softwarového inženýra sám, nebo vás kontaktovali personalisté z londýnské pobočky?
Hlásil jsem se sám, protože pobočka Sony Ericssonu v UK byla zavřena a já jsem hledal náhradu. Google byla moje první volba. Poté, co vybrali můj životopis jako vhodný pro přímý kontakt, následoval telefonní pohovor s personalistou, pak další telefonní pohovor (už technicky zaměřený) s vývojářem, a nakonec jsem byl pozván na sérii pohovorů v londýnské pobočce. Bylo jich pět, každý trval tři čtvrtě hodiny. Bylo to poměrně vyčerpávající, ale zároveň zajímavé, protože jsem musel řešit řadu nejrozmanitějších problémů.
O přijímacích řízeních v technologických gigantech koluje mnoho historek, jak probíhalo to vaše a opět, na co personalisté nejvíce hleděli? Napadne vás několik schopností, ač je to samozřejmě pro každou pozici velmi individuální, které jsou pro „headhuntery“ v Googlu alfou a omegou?
Rozhodně se to nedá shrnout do jedné nebo dvou vlastností, je to komplexní posouzení schopností. Nicméně rozhodně významnou roli tam hrají dvě oblasti, ta technická (zkušenosti, znalosti z oboru, ale i schopnost řešit typické SW úkoly obecně) a komunikační (člověk rozhodně musí být dobrý týmový hráč se vším, co to vyžaduje).
Ve vašem rozhovoru pro Forbes jsem se dočetl, že jste nejprve vylepšoval hlasové vyhledávání na mobilech, co bylo v této oblasti největším oříškem?
Měl jsem na starosti to, aby naše aplikace uměla odpovědět na otázky položené uživatelem. To znamenalo, že jsem musel spolupracovat s týmy, které tuto problematiku řešily na straně serverů, a naše aplikace musela s těmito servery komunikovat. Také jsem spolupracoval s UX designéry a upravoval UX design podle jejich požadavků atd. To byl pro mě asi největší oříšek – zajistit koordinaci mezi různými týmy a zaručit, aby to, co chceme, bylo k dispozici uživatelům. Vlastní programování bylo proti tomu snadné.
Loni jste však přesedlal na jiný projekt Googlu, který dle videa výše „přináší světové kulturní poklady do vašeho obýváku“. Vy konkrétně pracujete v týmu Art Project, co bylo vaším prvotním cílem a jak vaše úsilí pokračuje nyní?
Jsem součástí Google Culture Institute (Art Project je jen jedna z jeho částí). Prvotním cílem bylo nabídnout umění uživatelům na platformě iOS (původně bylo k dispozici jen na webu a na systému Android). Což se podařilo a v současné době pracujeme na vylepšování nabízených služeb na všech třech platformách.
Je takovéto měnění zaměření v Googlu běžné? Můžete se po ukončení fáze jednoho projektu „přihlásit“ do jiného?
Zcela běžné. A je to poměrně logické, že firma takovéto změny podporuje. Člověk typicky po několika letech práce na jednom projektu začíná pracovat zaběhaným stylem, což částečně potlačí tvůrčí myšlení. Nicméně, pokud je člověk expert v daném oboru, tak jsou poměrně časté i případy, že nemění projekty a plně se soustředí na svoji specializaci. Změna projektu je v Googlu osobní iniciativou a mně změny vyhovují.
Mohl byste ve stručnosti popsat váš denní pracovní rozvrh, ač se jistě velmi často liší? Děláte si časté přestávky, abyste opět nabyl soustředěnosti, kolik procent práce tvoří samostatná práce a kolik přímá práce v kolektivu?
Toto se dá velmi těžko zobecnit. Závisí to také na fázi, ve které se nachází projekt, na kterém pracuji (podrobnější analýzu jsem popsal na DevFestu 2015 v Ostravě). Také to závisí na týmu, protože každý tým má svůj vlastní způsob práce. Jsou dny, kdy nevstanu od klávesnice a nepromluvím s nikým ani slovo, a jsou dny, kdy se ke klávesnici vůbec nedostanu, protože jen komunikuji. Přestávky pravidelně nedělám, ač to mám stále v plánu. Jedna z věcí, která se mi v poslední době vyplácí, je pravidelná denní meditace (zhruba půl hodina denně). Zlepšuje pozornost a utřídí myšlenky.
Pracovní prostředí Googlu bývá popisováno jako jedno z nejvlídnějších vůbec. Jakých „výhod“ na pracovišti v centru Londýna využíváte osobně vy nejvíce?
Mám rád dílnu pro kutily. Občas si také zajdu zahrát na kytaru do zkušebny. Také rád střídám pracovní místa – máme jich v Googlu nepočítaně (např. „tichou místnost“, uměle vytvořený park se stromy a loďkou, terasu, obří polštáře, autobus double-decker, telefonní budku a tak dále).
Život v Londýně má jistě svá pro a proti, co vám na životním stylu, které s sebou toto velkoměsto přináší, hraje do karet a co vám naopak vadí?
Od doby, co se mi před 4 lety narodil syn (a dva roky poté další), se můj životní styl diametrálně změnil. Jako rodina využíváme hlavně výhod volných vstupů do muzeí, lesoparky, různá hrací centra a bazén. Tedy jsou to místa, kde se baví děti a dospělí dohromady. A co mi vadí? Chybí mi tady lesy s kopci někde poblíž, které by naředily ten všudypřítomný stres velkoměsta.
Jak často se vůbec vracíte do Česka? Je něco ryze českého, co vám v Anglii chybí a na co se při nástupu do letadla směr ČR těšíte?
Do Česka jezdíme asi třikrát ročně. Česká kuchyně a české pivo, točené českým způsobem, jsou věci, které si v Česku neodpustím. Ale nejvíc se vždycky těším na setkání s rodinou a přáteli.
Zbude vám po pracovním dnu ještě vůbec čas na volnočasové aktivity? Po jaké aktivitě, hudbě, seriálu či filmu sáhnete, pokud chcete na chvíli „vypnout“?
Moje hlavní volnočasová aktivita je být s rodinou a strávit čas s dětmi. Pokud i pak zbude chvíle, pak na jachting. „Vypínám“ u meditace, i když při ní jde spíš o „úklid“ v hlavě.
Náš rozhovor dospěl ke svému konci, já vám děkuji za vaše odpovědi a na závěr bych vás poprosil o menší radu těm, kteří by se možná chtěli vydat podobnou cestou, a to ať už ve smyslu inovativní společnosti, nebo technického zaměření. Na co by se měli soustředit?
Najít práci, která je zároveň jejich posláním. Která jim energii nebere, ale dodává. A nebát se sdílet nadšení z ní s ostatními.
