Natočil útok na Dvojčata, z nahrávky zbohatl. Dnes by Pavel Hlava spíše utíkal, než natáčel

Bylo normální pracovní ráno. Lidé zrovna přicházeli do svých zaměstnání, jelikož děti již byly ve škole a čekaly na zvonění. Něco ale bylo pro obyvatele New Yorku přece jen jinak. Zvyklí na šedavou oblohu plnou smogu se jim v úterý 11. září naskytl pohled na relativně čistou oblohu a sluneční svit. Všechno ukazovalo minimálně na to, že den plný kancelářské a jiné práce bude, alespoň co se počasí týče, trochu snesitelnější.

Nejlepší výhled na modravé nebe měli lidé, kteří pracovali ve Světovém obchodním centru (WTC). Chloubou Velkého jablka byla takzvaná Dvojčata –⁠ první a druhá budova WTC –⁠, jež měla obě 110 pater a měřila 415, respektive 417 metrů. Kdo by to tušil, že ikony, tyčící se nad Manhattanem, mají před sebou posledních pár desítek minut existence. V čase 8:46 přilétá první letadlo a naráží do severní věže.

Vysílání televize CBS. Mimořádné vysílání začíná v čase 21:10.

Šokovaný svět sleduje, jak z nejvyšší budovy centra stoupá kouř a dým. Po 17 minutách, kdy situaci sledují všechna světová média, přilétá prakticky v přímém přenosu druhé letadlo a naráží do jižní věže.

V ten moment stojí Čech Pavel Hlava asi sto metrů od cílové budovy a v ruce drží kameru. Jako jediný člověk na světě dokázal zachytit oba útoky na jednu videokazetu, což mu změnilo život. Jak probíhalo jeho tehdejší úterý, co s nahrávkou udělal a jak po dvaceti letech na všechno vzpomíná, se dozvíš v novém rozhovoru.

Jedenáctého září to bude dvacet let od teroristického útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku. Vy jste u útoku byl. Proč jste byl tehdy v Americe?

Já jsem se v prosinci roku 1999 vydal do Ameriky, protože jsem se v Ostravě rozvedl a v New Yorku jsem měl švagra. V cestě za moře jsem viděl šanci výdělku; chtěl jsem si tam vydělat na byt, který jsem chtěl koupit v rodném Brně, a pak se vrátit domů. Jsem docela ctižádostivý, tak jsem si řekl, že dokud ty peníze nevydělám, tak se nevrátím.

Kam jste nastoupil?

Švagr mi domluvil práci, v jejímž rámci jsem zastával práci malíře, natěrače, pracoval jsem se sádrokartony a dál jsem se učil za pochodu. S extra profesí jsem se do světa nevydal.

Jste jednou ze čtyř osob, které dokázaly zachytit útok 11. září na kameru. Jak to na vás všechno po letech působí?

Tento a minulý týden je kolem toho větší šrumec. A až teď, po dvaceti letech, jsem si uvědomil, v jakém jsem byl tenkrát nebezpečí. Když se to stalo, tak jsem neměl pojem o teroristech. Ani se o nich nějak nemluvilo. 

Tlačil jsem na šéfa, ať zastaví, přičemž on furt říkal, že nemůže. Ale když viděl, jak se začíná tvořit kolona a není kam jet, tak to zaparkoval na chodník. Vylezli jsme z auta a koukali jak vyjevení. Vytáhl jsem kameru a pokračoval v točení.

Pravděpodobně do tří minut se pak najednou začal přibližovat takový divný zvuk, který se změnil v obrovský hluk. Jen jsme se dívali, jak trefil tu druhou budovu. To byla šílená rána.

V momentě, kdy tam přiletělo druhé letadlo, jsme stáli snad sto metrů od cílové budovy. Přeletělo nám přímo nad hlavou a nevím, jak ti, co tam byli se mnou, ale já jsem si ani neuvědomoval, co se děje. Stáli jsme tam a říkali jsme si, že to prostě uhasí a bude klid. Jen brácha, který tam se mnou také byl, křičel pořád něco o atentátu.

Jak nedávno proběhly sebevražedné útoky v Kábulu, tak se mi to všechno vybavilo. Nevím, jestli to tehdy nedělali, po útocích na Dvojčata se přece jen začala dělat větší opatření, ale až nyní jsem si uvědomil, jak moc nebezpečná situace to byla. Neuvědomovali si to tam ani kolemjdoucí; chodili kolem v klidu, dívali se nahoru, co se děje a jak to probíhá. Kdybych byl dnes kousek od nějakého výbuchu, tak se nedívám doleva doprava a co nejrychleji zmizím.