Den památky obětí holokaustu připomíná osudy tragicky zemřelých a nabádá k předcházení zločinům proti lidskosti.
27. ledna 1945 byla vojáky Rudé armády osvobozena pozemská brána do pekel, koncentrační tábor Osvětim. Tento den byl 1. listopadu 2005 Valným shromážděním Organizace spojených národů (OSN) vyhlášen Mezinárodním dnem památky obětí holokaustu. Má připomínat utrpení přibližně 6 milionů Židů, 2 milionů Romů a zhruba 15 tisíc dalších nevinných, jejichž životy padly na oltář kruté nacistické ideologie v rámci holokaustu, jinak zvaného šoa. Návrh na jeho vyhlášení, podaného Izraelem, USA, Austrálií, Kanadou a Ruskem, podpořilo 91 členských zemí.
Konec se blíží
Roku 1945 je po dvou letech ústupu německých vojsk na všech frontách jasné, že konec druhé světové války se nezadržitelně blíží. Rusové už měsíce postupují Polskem a osvobozují okupovaná území. Když dorazí k hornoslezskému městu Osvětim, ležícím na jihu Polska, zdaleka netuší, co zde najdou. Rozsáhlý komplex budov, na který zde narazí, považují zpočátku za pracovní tábor. To, nebo spíše ty, které zde naleznou, ale dalece předčí veškerá jejich očekávání. Za ostnatými dráty se totiž skrývá největší nacistická továrna na smrt, jak Osvětim ve stejnojmenné knize nazvali uprchlí vězňové Oto Kraus (otec známého moderátora Jana Krause) a Erich Kulka.
Rokem 1933 končí pro Židy normální život
Útisk Židů nastal prakticky již po roce 1933, kdy se Adolf Hitler dostal k moci. Tuto skupinu obyvatel vinil nejen z toho, že kvůli nim Německo prohrálo první světovou válku, ale také z celosvětového spiknutí, bolševismu a vlastně všeho špatného, co na zemi existovalo. Vše během let důmyslně zpracovával mazanou propagandou, jejímž prostřednictvím masíroval veřejnost a vštěpoval jí své pokřivené ideje.
Zabavením, tzv. arizací, majetku židovským rodinám, získal spoustu finančních prostředků, které Německo po válce potřebovalo jako sůl pro obnovení zbídačené ekonomiky. Židé tak přišli o své firmičky, obchody a továrny a nesměli pracovat ve státních službách. Německo naproti tomu velmi rychle a téměř bez práce pohádkově zbohatlo. Židé se museli registrovat, nemohli odebírat noviny nebo poslouchat rádia. Byli segregování od tzv. „čisté rasy“, nesměli s ní uzavírat sňatky, a dokonce ani jezdit městskou veřejnou dopravou. Postupně byli zbaveni úplně všeho – majetku, práv i důstojnosti. Po začátku války je s minimem věcí Němci začali odsouvat do uzavřených městských jednotek, tzv. ghett, kde se často v jednom malém pokoji tísnilo až několik rodin. Zde vykonávali nucené práce a v nuzných podmínkách přežívali do doby, než se rozhodlo o jejich další deportaci.
Ve Wannsee je rozhodnuto o Konečném řešení židovské otázky
20. ledna 1942 bylo v okrajové městské části Berlína, Wannsee, rozhodnuto o Konečném řešení židovské otázky. Jednalo se o plán systematického vyvražďování evropských Židů, který na zámecké konferenci navrhl Reinhard Heydrich, 3. nejvyšší představitel SS. Posloužit k tomu měly vyhlazovací tábory, kam budou Židé odvezeni za jediným cílem – aby byli co nejrychleji, nejefektivněji a nejlevněji vymýceni z povrchu zemského. Největším z nich se stává Osvětim, kde jsou k původnímu pracovnímu prostoru přidány další ubikace, plynové komory a krematoria, kde je možno spálit až 80 000 mrtvých těl měsíčně. Vedení tábora si bude později na vyšších místech stěžovat, že to není dostačující.
V dobytčích vagonech cestují Židé za smrtí
Židé byli hnáni do dobytčích vagonů s malými okénky, kde se tísnili v přeplněném tmavém prostoru několik dní a nocí, aby byli dovezeni na místo ještě horší. V koncentračních táborech na ně čekalo jen násilí, bolest a utrpení. To začínalo hned úvodní selekcí, kdy je příslušníci SS zpravidla rozdělili do dvou skupin. První, sestávající z žen, dětí a starých lidí, posílali prakticky hned do plynu.
Ostatní oholili, vytetovali jim číslo, které od té doby nahradilo jméno, a zařadili je do pracovních komand, kde vykonávali otrocké práce v hrozných podmínkách. Řada z nich se jejich vlivem do plynu ani nedostala, protože při práci zemřeli buď na následky vyčerpání, nebo krutého zacházení SS či kápů. Ti se tím náramně bavili a kreativně vymýšleli všechny možné způsoby, jak své oběti nejen mučit, ale také ztrapňovat. Oblíbeným trestem bylo například pověšení za zápěstí rukou svázaných za zády, přičemž nohy zůstávaly nad zemí tak, aby se jí nemohly dotknout. Nešťastník potom jen čekal, až mu váha vlastního těla klesajícího dolů nejprve vykloubí ruce a poté jej po čase zabije zcela. V nacistické terminologii se jednalo o tzv. „vyhlazení prací“, kdy vězni buď zemřeli při jejím výkonu, nebo proto, že již nebyli schopni pokračovat.
Vyhlazení prací v nelidských životních podmínkách
Přeplněné baráky, úzké dřevěné pryčny, kde se tísnili minimálně ve třech lidech na jedné, tenké roztrhané oblečení i obuv (pokud vůbec nějaká), nedostatek jídla, pití, vši a blechy nakažené tyfem. Tak bychom mohli velice stručně popsat a shrnout životní (či spíše ne-životní) podmínky, které panovaly v nacistických koncentračních táborech, mezi něž patřila i Osvětim.
I s horečkou, průjmem či jinou nemocí se však každé ráno muselo na nástup a selekci, protože neuposlechnutí tohoto rozkazu znamenalo okamžitou smrt. Nadějí na dožití dalšího dne bylo jídlo. A tak i na takových místech, jako byly vyhlazovací tábory, bujel černý obchod, kde si ti šikovnější mohli za zásluhy nebo výměnu za něco jiného opatřit něco navíc k minimálním dávkám jídla. Překvapivé je, že tohoto obchodu se mnohdy účastnili i kápové, a dokonce i někteří vojáci SS.
Sprchy, ze kterých místo tekoucí vody proudí plyn
20 minut. Pouze tak krátkou dobu trvalo usmrcení několika desítek nešťastníků, kteří neprošli náhodnou nebo ranní selekcí, a byli určení k okamžité likvidaci plynem. I tady ale nacisté prokázali svůj mimořádný smysl pro humor. Aby oběti nahnali do plynu, pokud možno klidně, maskovali příslušné komory za sprchy, kde je nutno je vydezinfikovat a očistit od všeho, co mohlo být příčinou nemocí. Těm, kteří šli do plynu rovnou z vlaku, dokonce ukázali šatny, kde si měli odložit věci na příslušné místo a zapamatovat si přesně číslo této skříňky, aby se později ke svým věcem v pořádku zase dostali. Tak krutě a nelítostně si pohrávali nacisté s lidskou psychikou. Nešťastníci se tedy svlékli a napochodovali do stísněných místností, které byly posléze uzavřeny neprodyšnými dveřmi. Ze sprch se potom, místo životadárné vody, spustil smrtonosný plyn.
Granulky cyklonu B, které vojáci chránění plynovými maskami sypali ze světlíku dolů, se po kontaktu se vzduchem proměnily v jedovatý plyn a velmi rychle otrávily všechny obyvatele místnosti. Rychlé, chytré a ekonomické. Přesně tak, jak to nacisté potřebovali. Příslušníci speciálního „sonderkomanda“, tedy Židé, pak museli mrtvým vybouchat zlaté zuby, zkontrolovat, zda nemají v tělesných otvorech schované šperky a posléze je spálit v pecích krematorií. Pokud měly mrtvoly vlasy, byly ostříhány a vlasy byly poslány do Říše na výrobu uniforem, jejichž krásou a kvalitou se pak vysocí příslušníci SS rádi chlubili. Cožpak jim nevadilo, že jsou ušity ze špinavých židovských vlasů? Evidentně ne.
Evakuace produkuje pochody smrti
Ve druhé polovině roku 1944 se Rudá armáda přiblížila natolik, že Němci začali připravovat evakuaci Osvětimi. To spočívalo v likvidaci důkazů. V lednu 1945 pak vyhnali 58 000 pohybu schopných vězňů na tzv. pochod smrti na západ. Tisíce lidí zde zemřelo vysílením, zimou nebo byli zastřeleni proto, že šli příliš pomalu. Z jednoho takového pochodu smrti unikl i jeden z nejznámějších českých spisovatelů Arnošt Lustig. Ten svůj další život zasvětil připomínání událostí, na něž by lidstvo nemělo nikdy zapomenout. Krematoria byla po vyklizení tábora vyhozena do povětří. Podobný osud byl připraven i pro zbytek tábora, který měl být srovnán se zemí. Přežít neměl nikdo.
Rusové osvobozují 7 tisíc zubožených přeživších
Rudá armáda byla ale naštěstí rychlejší. Do Osvětimi dorazila 27. ledna 1945 a nalezla zde 7 tisíc zbědovaných lidských bytostí. Nepřítomně hledících, plačících, neschopných slov a netušících, že jejich utrpení ještě neskončilo. Začne teprve poté, co zjistí, že ve většině případů zůstali na světě úplně sami a převážná část jejich blízkých nalezla smrt v osvětimských plynových komorách, nebo v jiných vyhlazovacích koncentračních táborech.
Z milionu obětí tvořili až 90 % Židé
V Osvětimi během války zahynulo 1 100 000 lidí, z toho 173 000 bylo z Československa. Téměř 90 % obětí byli Židé. Dnes zde můžeš najít památník, který má zajistit, aby se na ně nikdy nezapomnělo a předejít tomu, aby se nic takového už nikdy nestalo. Tomu můžeš pomoct i ty. My všichni. Když nebudeme holokaust popírat, nebo ho ignorovat, ale budeme o něm studovat a mluvit, uctíme nejen památku jeho obětí, ale podpoříme i naději, že se takové zvěrstvo a masový zločin proti lidskosti nebude už nikdy opakovat.
Památku obětí holokaustu můžeš 27. ledna uctít i tím, že navštívíš jedno z míst, které se Židům stalo osudným. Seznámíme tě s 5 z nich, které najdeš na území Česka nebo relativně blízko.
1. Pevnost Terezín
Podle Norimberských zákonů zde Reinhard Heydrich, který byl 27. 9. 1941 jmenován do funkce zastupujícího říšského protektora v Protektorátu Čechy a Morava, nechal zřídit „sběrný a průchozí“ tábor pro židovské obyvatelstvo. Terezínské ghetto tak fungovalo jako přestupní stanice do koncentračních táborů, jako byla Osvětim, Dachau, Buchenwald nebo Sobibor či Treblinka a Belzec.
2. Osvětim
Nacistická továrna na smrt představuje symbol holokaustu a je snad nejznámějším koncentračním táborem. Hlavní masakry se odehrávaly v táboře Březinka (Birkenau), kde leží i pověstná „brána smrti“, kudy projížděly dobytčí vagóny plné vystrašených Židů, které vezly na porážku skutečně jako dobytek.
3. Majdanek
Na předměstí polského města Lublin se nachází německý koncentrační tábor Majdanek. Byl zřízen roku 1941 a měl sloužit jako tábor pro válečné zajatce. V únoru 1943 se ale jeho původní zamýšlené využití změnilo na tábor vyhlazovací, který se stal součástí nacistické vyvražďovací mašinérie.
4. Ghetto ve Lvově
Pokud byl v Československu přestupní stanicí do vyhlazovacích táborů Terezín, na Ukrajině jí byl Lvov. Na sklonku roku 1941 zde nacisté zřídili ghetto, kam zahnali snad všechny lvovské Židy. Bylo jich asi 220 000 a tvořili tak tehdy bezmála polovinu obyvatelstva. Na těchto prostorech se dříve nacházela chudinská čtvrť, z níž byli původní obyvatelé vystěhováni.
5. Josefov
Židovské město v Praze, kde najdeš množství památek, synagog a připomínek holokaustu, včetně jmen obětí pocházejících z Československa. Navštívit můžeš Staronovou synagogu, starý židovský hřbitov, Pinkasovu synagogu s památníkem obětí holokaustu, Klausovou, Maiselovu a Španělskou synagogu, které jsou součástí expozice Židovského muzea nebo židovskou radnici s přilehlou Vysokou synagogou.
