Párový terapeut: Nevěra je symptomem odpojení od sebe samého. Reakce na ni je důsledkem toho, co máme naučené a zažité

„Často je pro nás jednodušší přijmout, že náš milovaný člověk zemřel, než že jsme ho ztratili v psychologickém a emocionálním prožitku, a přitom tady na světě stále je. Takový je pro mnoho lidí zážitek nevěry,“ vysvětluje Pavel Rataj v rozhovoru pro Refresher, proč bývá nevěra tak bolestivá.

Pavel Rataj je psycholog, párový psychoterapeut, viceprezident Asociace manželských a rodinných poradců ČR, zakladatel Centra partnerských vztahů a Institutu párové terapie INPAT a učitel na katedře psychologie FF UK. Tématu nevěry se věnuje dlouhodobě –⁠ s kolegou Honzou Vojtkem pro podváděné i podvádějící také připravili kurz, který se snaží nemoralizovat, ale povzbudit k hledání individuálních řešení.

Proč nevěra tolik bolí?

Nevěra nemusí bolet každého. Ale pro lidi, kteří jsou monogamně naladění, cítí se ve svém vztahu dobře, cítí stabilitu, exkluzivitu, bezpečí a jistotu, je takové zjištění silným ohrožením toho, co žijí. Stane se něco, co mysleli, že se jim nikdy nemůže stát. Jedná se o ztrátu exkluzivity, ale hlavně toho, co normálně nedoceňujeme – tím jsou pocity bezpečí, jistoty, důvěry.

Ve chvíli, kdy ti toto ze sekundy na sekundu někdo vezme, je to tak silný náraz, že psychologicky začne bolet až za několik dní nebo týdnů. Nejdříve se vylekáš, naštveš, budeš o tom mluvit, ale bolest přichází až v horizontu několika hodin či dní, kdy se to v tobě usadí a rozloží.

Do tvého vnitřního světa se vláme ohromná nejistota a nedůvěra. Najednou nevíš, kdo ten druhý doopravdy je. Jestli to, co říkal, co jste měli a zažívali, je pravdivé. Jestli tě vůbec někdy měl partner rád. Co to celé znamená pro vaši budoucnost – vždyť máte plány a nebo i děti. To celé je obrovský emoční šok.

Když tě přejede kamion a přežiješ, tak nejdříve tělo vyplaví spoustu hormonů, pomocí kterých se snaží, abys tolik necítil/a bolest, ale když se pak po dvou dnech probudíš v nemocnici, tak to bolavé tělo ucítíš. Toto se děje v psychologické rovině během nevěry.

Je ono zpochybňování všeho, co mezi partnery bylo a je, adekvátní reakce? Mnohdy se přece jedná pouze o chvilkové pochybení. Pramení například z nevyřešených dětských traumat, nikoliv z toho, že by člověk svého partnera nemiloval.

A můžeme mít jinou než adekvátní reakci? Můžeme reagovat neadekvátně tomu, co se očekává, nebo tomu, co říkají ostatní. Ale člověk vždy prožitkově reaguje adekvátně tomu, kdo je, co v sobě nese a co se mu tím zboří. Právě díky tomuto vědomí se pak můžeme sami sebe ptát, co za naší reakcí stojí, na co přesně reaguju a co to ve mně spustilo.

Jakou roli v té reakci hraje ego? Můžeme na nevěru koukat více s nadhledem? Očekávat, že je náš partner zcela dokonalý, schopný maximální sebekontroly a nikdy nebude chybovat, je poměrně vysoký nárok, který klademe na jiného, mnohovrstevnatého člověka.

Kdyby tě manžel podvedl a řekl: „Miláčku, nic se nestalo, o nic nejde, neber to tak vážně.“ Dala bys mu za pravdu? Řekla by sis, že tam hraje problém převážně ego a že se na to můžeš dívat více racionálně?

 Někdo by mohl říct, že jsme zranění v egu, někdo v hodnotách, někdo v identitě, někdo v potřebách.

Spíše bych se asi snažila dopátrat toho, odkud se to v něm vzalo. Zracionalizovat si to v tom smyslu, že si připustím, že i u něj se jedná o důsledek prožívání, možných traumat nebo bolestí a že to nutně hned nemusí znamenat to, že mě nemiluje. A s tímto vědomím bych se pak samozřejmě snažila o společnou nápravu.

Pokud se partneři rozhodnou se nerozejít a dát tomu vztahu šanci, tak to, co říkáš, je samozřejmě nutnou podmínkou. Na jedné straně se hojí to zranění, které ve výsledku produkuje ztrátu pocitu bezpečí a důvěry. Není to jen o egu, je to i o kognitivních stavech, ve kterých se nacházíme. Žijeme v kognitivní mapě, která určuje, o čem náš svět je.

Primární lidská potřeba je potřeba bezpečí. Jiná, ale stejně důležitá je potřeba svobody a na stejné úrovni můžeme nalézt potřebu vzruchu. Pokud je ovšem ohrožena potřeba bezpečí, tak to není o egu. Pokud stoupneme na zvíře, tak reaguje jinou částí mozku než egoidní. Při přímém ohrožení dochází k aktivaci zcela jiných center mozku než později, když už si emoce dokážu přibrzdit a klást si vysvětlující otázky.

Co dalšího tedy ovlivňuje naše pohlížení na nevěru?

Vliv má také kultura. Jsou kultury, kde ten samý čin vyvolá něco jiného a nevnímají to jako problém. Naše identita je spojená také s kulturními vzorci, které převezme. Pokud vyrůstáme v kultuře, ve které vznikl sociální konstrukt v 15.–17. století, že vztahy mají být monogamní, a pokud možno ještě sezdané, tak je to nějaký stereotyp a sociální konstrukt, který žijeme, aniž bychom si to uvědomovali. Je součástí našeho vnitřního bezpečí.

Když jdeš na nákup, tak také neočekáváš, že tam vybuchne bomba, protože máš tisíc zkušeností, že když vyjdeš z domu, tak je venku svět bezpečný. A když by tam někdo bombu odpálil, tak je to velký šok, velké ohrožení, protože jsi ji tam nečekala.

Součástí našeho vnitřního pocitu bezpečí je to, že vyrůstáme v nějakém typu rodiny, s nějakými potřebami. 95 % lidí po zamilování neočekává polyamorní vztah, spíše očekává exkluzivní vztah. Chceme být milováni jedním člověkem a milovat jednoho člověka. Samozřejmě jsou lidé, kteří mají strach z blízkosti a z monogamie, nebo to někomu může připadat svazující, ale to je menšina.

Takže ano, naše ego se vyvíjí a bude zraněné. Bude zraněné to v nás, co nám říká, jak ty věci mají být. Takže někdo by mohl říct, že jsme zranění v egu, někdo v hodnotách, někdo v identitě, někdo v potřebách.

Naše reakce na nevěru je tedy důsledek toho, co máme naučeného, zažitého.

A zažívaného. Je to narušení té základní potřeby – někam a k někomu patřit. Potřeba bezpečí. S partnerem, se kterým je člověk delší dobu, si vytváří citové pouto, které je tím zraněné. Je to jako když praskne sval. Prostě to bolí.