Jaký má původ a význam japonská rituální sebevražda v Evropě známá jako harakiri? Jedná se o samurajskou tradici starou několik dlouhých staletí.
S termínem harakiri (v českém překladu „řezání břicha“) označujícím japonskou rituální sebevraždu se pravděpodobně setkal již každý z nás, a to zejména díky populární kultuře, kde se tento motiv mnohokrát opakovaně objevil (a občas stále objevuje). Ne každý však tuší, že se jedná o výraz používaný především v zemích západního světa a samotnými samuraji nebyl historicky nikdy používán, ti jej totiž považovali za poněkud nemístný, ne-li přímo vulgární. Namísto něj byl daleko běžněji užívaným termínem pro tento druh praktiky výraz seppuku (česky „plátkování žaludku“), který je v japonském jazyce sice tvořen stejnými znaky jako termín harakiri, ovšem jejich pořadí je opačné. Jak tedy vlastně celý proces seppuku probíhal a kým byla rituální sebevražda praktikována?
Rituál seppuku se může skládat z několika částí. Uvádí se, že samotnému aktu sebevraždy tradičně předchází meditace, pití nápoje saké a následná recitace krátkého básnického útvaru haiku, v níž se dotyčný zpravidla vyjadřuje na téma smrti, avšak vzhledem k nesmírnému psychickému vypětí nebyly veškeré náležitosti tohoto způsobu přípravy na popravu, respektive sebevraždu ani zdaleka vždy dodrženy. Muž vkleče poté oběma rukama uchopil krátký samurajský meč zvaný wakizaši (nebo dýku tantō) a v oblasti břišní dutiny provedl řez vedený směrem zleva doprava. Ten někdy posléze následoval další řez ve svislé rovině.
Smrt však mnohdy nepřišla záhy, naopak se mohlo dostavit bolestivé umírání trvající několik dlouhých hodin. Například po kapitulaci Japonska roku 1945 generál Takidžiró Óniši, přezdávaný „otec kamikaze“, po vykonání seppuku údajně umíral v agónii při plném vědomí až 17 hodin. Není proto nezvyklé, že ihned po proříznutí břicha sťal dotyčnému hlavu katanou jeho pobočník nazývaný kaishakunin, aby tak byl zmírající samuraj zbaven nevyhnutelného utrpení (dle některých zdrojů ne vždy docházelo ke kompletní dekapitaci, ale jen poloviční, aby se zachovala důstojnost bojovníka, čehož se dosahovalo přeseknutím krční páteře tak, aby došlo k rychlé smrti, ale zároveň se hlava zcela neoddělila od trupu).
Ačkoliv se rituál seppuku nejvíce rozvinul v sedmnáctém století, svůj prapůvod má již ve století dvanáctém a jedná se o součást starého samurajského kodexu známého jako bušidó (cesta válečníka). Namísto padnutí do zajetí protivníka, se japonští bojovníci mnohdy uchylovali k rituální sebevraždě, která byla vnímána také jako způsob, jak získat zpět svoji ztracenou čest. V počátcích však ještě rituál probíhal bez asistence kaishakunina, jedinci tak umírali sami a v silných bolestech, někteří se proto rozhodli pro vlastnoruční probodnutí hrdla či aorty. Jejím prostřednictvím válečníci také vyjadřovali zármutek nad smrtí svého velitele, případně tak mohli projevit nesouhlas s činy a jednáním svého pána. O několik století později se rituál seppuku stal také formou trestu a popravy provinilých samurajů.
Samuraj chystající se vykonat rituální sebevraždu seppuku
Jak je tedy vidět, existuje hned několik odlišných typů rituálu seppuku, z nichž každý má také svůj vlastní specifický název. Pro zajímavost stojí tak za to uvést, že pokud byl samuraj pánem vyzván spáchat rituální sebevraždu a odmítl, byl buďto popraven jiným způsobem (a zemřel tak potupně bez cti), nebo mohl být vyhnán až na samý okraj společnosti. Z těchto vyvrhelů se pak často stávali nájemní vrazi či nebezpeční bandité, kteří pustošili okolní města a vesnice. Někteří roninové, tedy samurajové bez pána, také tvořili loupeživou skupinu mužů kabukimono, která je vnímána jako velmi raný počátek dnešní Jakuzy.
Možná se sami během čtení těchto řádků tážete, proč sebevražda nabírala zrovna formy rozříznutí břicha, když přeci jenom existuje řada méně bolestných a možná i čistotnějších způsobů, jak se připravit o život. Je to z toho důvodu, že břišní dutina je v Japonsku považována za centrum lidského těla a duševní činnosti, proříznutím této oblasti tak bojovník dával symbolicky znát neposkvrněnost svého nitra. Právě proto náleželo právo vykonat tento druh sebevraždy výhradně vrstvě samurajů, kdežto běžným občanům byl rituál seppuku zapovězen.
Rituální sebevražda však nebyla praktikována pouze muži, ale určitá obdoba seppuku se objevovala i u žen. Konkrétně se jednalo o praktiku zvanou jig-ai, která se objevovala zejména mezi manželkami samurajů, kteří spáchali seppuku nebo zneuctili své jméno. Důvodem ke spáchání sebevraždy mohla být i porážka domovské armády nepřátelským vojskem, kterému po výhře na bojišti v podstatě nic nebránilo ve znásilnění chotí padlých vojáků, v takovém případě si tedy ženy braly život, aby předešly sexuálnímu zneužití a ztrátě počestnosti. A tak si krátkou dýkou tantō (nebo kaiken) přiřízly hrdlo a krátce nato vykrvácely, případně nalehly na hrot připravené čepele. Některé taky po mužském vzoru upřednostnily rozpárání břišní dutiny. Těsně před aktem sebevraždy si však ženy běžně svazovaly pevně nohy k sobě (většinou u kotníků nebo nad koleny), aby se jejich tělo ve smrtelných křečích neocitlo v necudné poloze, a ony tak mohly zemřít v důstojnosti a se ctí.
Žena jednoho ze skupiny 47 roninů se připravuje k sebevraždě, všimněte si svázaných nohou
Nutno podotknout, že fascinace západní civilizace japonskou praktikou seppuku není záležitostí teprve několika posledních let či desetiletí, ale existovala již mnohem dříve. Roku 1868 se naskytla vzácná příležitost tohoto rituálu se zúčastnit britskému diplomatovi jménem Algernon Mithford, který všechny své zážitky po návratu do rodné vlasti publikoval a nám se tak dochovalo podrobné a autentické svědectví popisující seppuku samuraje odsouzeného k smrti za útok na evropské obchodníky. Autor v jedné části píše:
„Mluvčí pokloniv se ještě jednou, spustil svůj vrchní šat dolů až po pás a seděl takto po boky obnažen. Pečlivě zastrčil potom dle starého zvyku rukávy obleku svého pod kolena, aby znemožnil pád těla na zad; urozený Japonec umíraje musí padati v před. Klidně a jistě vzal do ruky dýku, která ležela až dosud před ním, pozoroval ji zamyšlen, ba skoro lásky plným zrakem, ještě jednou hleděl sebrati všechny myšlenky a potom vrazil dýku tu hluboko pod pasem do levé strany těla, táhl jí pomalu ku straně pravé a obrátiv ji potom v ráně, učinil krátký řez směrem nahoru. V této hrozné chvíli nepohnul ani žilkou v obličeji. Když dýku z rány vytáhl, uklonil se ku předu a natáhl krk; nyní teprve vystoupila známka bolesti na jeho obličej, ač neprozradil bolest ni jediným vzdechem. V okamžiku tomto vyskočil Kaišaku, který dosud vedle odsouzence klečel a každý pohyb jeho ostře pozoroval, a mávnul mečem nad jeho hlavou – ozvala se těžká rána a hlomozný pád – jediným tnutím oddělil hlavu od těla.“
Toho hrůzného okamžiku však přihlížející Brit zřejmě netušil, že tradiční rituální sebevražda, jenž se mu zrovna odehrávala přímo před očima, bude jako taková již za pár let minulostí, tedy alespoň v rámci japonských zákonů. Roku 1873 totiž v zemi došlo ke zrušení samurajské vrstvy, s čímž souběžně přišlo i uvalení zákazu seppuku nadále praktikovat, respektive jej využívat jako formu trestu. To nicméně neznamená, že by vykonávání rituální sebevraždy zničehonic zcela vymizelo a několik případů seppuku (či jeho obdoby) se ještě objevuje jak na začátku minulého století, tak i v relativně moderních dějinách. Například v roce 1912 zemřel vlastnoručním vykucháním břicha generál Nogi Maresuke v den pohřbu císaře Meidžiho, později během druhé světové války zahynula vlastní rukou i řada japonských vojáků, aby nepadli do zajetí nepřítele (tisíce jiných zase zahynuly coby sebevražední piloti kamikaze).
Zřejmě nejznámějším případem vykonání rituálu seppuku nedávné historie je sebevražda renomovaného japonského spisovatele a kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu jménem Jukio Mišima. Ten ve snaze o vojenský převrat v roce 1970 spolu s čtyřmi příslušníky soukromé jednotky Tatenokai (kterou sám založil) vtrhl na velitelství japonských Sil sebeobrany, kde tamního velitele přivázali v jeho kanceláři k židli a Mišima na balkóně k davu vojáků pronesl plamenný projev, v němž mimo jiné vynesl požadavek návratu moci císaři. Po ukončení proslovu si pak vrazil nůž do břicha, zatímco přítomný sekundant z řad jeho žáků byl povinován svému učiteli rychlým švihem setnout hlavu. Nezkušený učedník s roztřesenýma rukama však úder dvakrát zkazil a raněný romanopisec se umíraje svíjel na zemi v nepopsatelných mukách.
Jukio Mišima nesouhlasil s tendencí většiny intelektuálů zanedbávat cvičení svého těla
Post scriptum
Japonsko se již dlouhodobě potýká s relativně vysokou mírou počtu osob, které se každoročně připraví z vlastní vůle o život. Sebevražda není v tamní kultuře na rozdíl od zemí s křesťanskou tradicí vnímána jako hřích, mnozí ji naopak stále považují za projev morální zodpovědnosti a chránění cti nejen své osoby, ale i cti celé své rodiny. Největší nárůst výskytu sebevrahů byl na tomto ostrovním státě zaznamenán v devadesátých letech, kdy zemi zasáhla silná ekonomická krize a spousta lidí se prakticky ze dne na den ocitla bez práce. A právě nezaměstnanost je zde jedním z hlavních faktorů ovlivňující výskyt sebevražd, dále je však také na vině nepříznivé psychické rozpoložení způsobené depresemi a roli v tomto problému hraje i tlak ze strany společnosti.
Ačkoliv se míru sebevražd daří v několika posledních letech v zemi vycházejícího slunce snižovat, podle statistik se ještě v roce 2014 vlastní rukou zavraždilo v průměru asi 70 osob denně, přičemž převážnou část z nich tvořili muži (pro muže ve věku 24 až 44 let se dokonce jedná o nejčastější způsob úmrtí). Není taky bez zajímavosti, že jedním z vyhledávaných míst pro účel sebevraždy se stal nechvalně známý les Aokigahara, kde se na větvích zdejších stromů každým rokem oběsí několik stovek mladých Japonců.
