Jan Sláma kvůli svému podnikání požádal o zplnoletnění už v šestnácti letech.
V dnešní době mají talentovaní mladí lidé stále více a více příležitostí. Ne všichni jsou však s to se jich naplno chopit a využít svůj potenciál naplno. Jedním z těch, kteří svoji kariéru začali už v nízkém věku, je i Jan Sláma z Brna, kterému jsme dali prostor v dnešním článku. Honza byl v pouhých šestnácti letech uznán soudem za plnoletého, aby mohl své podnikání provozovat bez zbytečných bariér. Na svůj věk má za sebou již pěknou řádku projektů a nejen o nich nám povyprávěl v následujícím rozhovoru.
Ahoj Honzo, z médií tě můžeme znát jako mladého nadějného podnikatele a marketéra, který se v pouhých šestnácti letech nechal kvůli své práci zplnoletnit. Jak by ses našim čtenářům představil ty, ze svého pohledu?
Je snadné popisovat někoho jiného, ale sám sebe? Nikdy jsem neměl a ani nemám pocit, že bych byl jakýsi úspěšný podnikatel, jak mě někteří nazývají. To třeba přijde časem. Prozatím dělám, co mě baví. Aby mě pak něco bavilo, musí to dávat smysl a přinášet nějaké hodnoty. Nikdy by nemělo jít primárně o zbohatnutí, ale o ovlivňování společnosti a změny k lepšímu. Jinak jsem asi cílevědomý, empatický a vytrvalý.
Svět podnikání a byznysu tě pohltil už ve dvanácti letech, kdy sis prostřednictvím svého otce vyzkoušel obchod s akciemi. A byl jsi úspěšný. Jak na tuto tvoji neobvyklou aktivitu reagovalo tvé okolí?
Pozitivně. Pamatuji si sice, jak se mi jeden spolužák na ZŠ tehdy vysmál, že „dělám blbosti“, to mě ale jen nakoplo. Celé mi to teď připadá vtipné. Zatím bych to ale nenazýval jako podnikání. Byla to jen zábava. Někteří spolužáci přišli domů a zapnuli třeba Minecraft. Já udělal vlastně to samé, ale s RM-systémem.
Tvá první mobilní aplikace s názvem Taháky do kapsy se dočkala velkého úspěchu. Jak dlouho jsi na ní pracoval? V té době jsi jako čtrnáctiletý studoval programátorské gymnázium v Brně. Užívali tvoji aplikaci i tví spolužáci? A co na to učitelé?
To už vám asi přesně neřeknu. Pár měsíců to ale určitě zabralo. Je důležité však říci, že jsem na ní, ani na ničem jiném, nikdy nepracoval sám. Jsem týmový hráč, a i tady jsem kolem sebe měl skvělé lidi včele s Davidem Špunarem a Lukášem Plevačem. Učitelé o tom moc nevěděli. Většinu svých aktivit jsem s nimi nijak nekonzultoval. Několik spolužáků pomáhalo s vývojem, ale hlavní uživatelské základny byly trochu jinde. Občas jsem ale narážel na známé, kteří mi appku vychválili a doporučili, aniž by tušili, že jsem se na její tvorbě podílel.
Spolu s masivním stahováním tvého prvního projektu musely přijít i nějaké zisky z reklam. Jak jsi to v té době, kdy jsi ještě nebyl zplnoletněný, řešil?
Byly to trochu problematické příležitosti k učení a nové zkušenosti. Od patnácti let může člověk naštěstí uzavřít dohodu o provedení práce, ale to se moc klientům nelíbí. V té době jsem se tak alespoň naučil, že bez smlouvy to prostě nejde. Člověk si musí uvědomit, že ne všichni mají dobré úmysly.
Po úspěchu Taháků ses začal věnovat více marketingu. Nastudoval sis ohledně toho nějaké knihy, nebo vycházíš hlavně z vlastních zkušeností a nápadů? Co bys označil za svůj dosavadní nejlepší nápad v této oblasti?
Mám za sebou sotva půlku knihy „Marketing podle Kotlera“ a hodně čtu na netu. To vše ale jen kvůli učení se pojmů. Všechno ostatní řeším přes intuici. Baví mě vymýšlet způsoby, jak zasáhnout cílovou skupinu a přesvědčit zákazníka, že o produkt stojí. Nevím, zda jsem měl někdy nějaký opravdu hvězdný nápad. Téměř spokojený jsem třeba s propagací svého e-shopu s VR brýlemi Google Cardboard, kterou se mi povedlo dostat na tak velkou výkonnost, že mi to následní zájemci o koupi webu ani nevěřili. Domnívali se, že náklady na provoz musí být násobně vyšší.
Jedním z tvých následujících projektů byla aplikace Recepty Ládi Hrušky. Jak ses k tomu dostal? Jak jsi to řešil po právní stránce?
Zrovna jsem se chystal na lyže, nechal po zprávách zapnutou televizi, kde akorát začínal Hruškův pořad a nápad byl během chvíle na světě. Zavolal jsem Lukášovi, sedl k počítači, a ještě do odjezdu jsme to měli hotové. Jde ale jen o takovou srandu, na které jsme nikdy nedělali žádný business a překvapujeme mě, že jste na to vůbec narazil. Právničinu jsem řešil přes otce mé kamarádky, se kterým jsem to projel a vše správně nastavil.
S kamarádem a dalším mladým podnikatelem Davidem Špunarem jste také založili studio Wapps CZ, pod nímž své projekty vyvíjíte. Na svých stránkách píšete, že sdružujete jedny z nejtalentovanějších mladých programátorů. Kolik lidí se tedy nakonec pod výslednou podobu aplikace může podepsat?
Jak pod kterou. Aktuálně jsme ale celý vývoj na zakázku a všechny ostatní projekty vypustili a v našem nejužším šestičlenném týmu se věnujeme práci na NNTB. To ale stále nejsou všichni, kteří se pod takový projekt mohou, jak říkáte, podepsat. Zrovna v tomto případě patří obrovský dík paní psycholožce Skácelové, vedoucímu Linky bezpečí panu Porubskému a lidem z MŠMT, kteří se na projektu aktivně podílí. Kromě nich ho pak podporuje a radí spousta dalších osob, z nichž mě teď napadá třeba paní Dluhošová, ředitelka PORGu (dle žebříčků MŠMT nejlepší gymnázium v ČR) nebo známý youtuber Nejfake. To vše se pak týká jenom této první neziskové etapy. Na jejích základech začneme do dvou měsíců stavět projekt značně podobný, ovšem již ziskový. Na něm pracující tým se pak nejen pozmění, ale v případě získání dostatečných investic také rozšíří.
Na tvůj věk je tvé portfolio opravdu velmi pestré a plné dobrých nápadů. Jedním z těch opravdu dobrých je e-shop s VR brýlemi vyrobenými z kartonu. Kde jsi k takovému nápadu vzal inspiraci? Jak probíhala jejich výroba?
Nejedná se o nic originálního. Levných brýlí pro virtuální realitu je spousta, my měli ale se společníkem Pavlem Ihmem ty úplně nejlevnější. Výrobu jsem já nezajišťoval, o to se staral výrobce v Hongkongu. Jeho výrobky jsem pak odkoupil a prodával zde v ČR.
Dalším tvým velmi ambiciózním projektem byl NetAd. Můžeš našim čtenářem popsat, o co přesně šlo a jaké byly cíle projektu?
Cílem bylo vytvořit skvělý produkt, který budou používat tisíce influencerů a potečou přes něj stovky milionů korun. V podstatě jsme chtěli vyvinout nový reklamní systém, který bude využívat influencery dvacátého prvního století. Nepovedlo se. Naši jedinou americkou konkurenci Famebit odkoupil Google a na jeho nejen investiční možnosti jsme samozřejmě neměli. Dalo mi to ale hodně. Každý si musí projít nějakým neúspěchem, který mu z očí srazí růžové brýle a on zjistí, že business není nějaká příjemná procházka po pláži. Přesně to jsem potřeboval a od té doby dělám všechno jinak. Se společníkem Jirkou Diblíkem jsme pak navíc založili Presentlist, který se povedlo brzy celý prodat soukromému investorovi.
V souvislosti s tebou se velmi často zmiňuje zplnoletnění, které ti uznal soud už v šestnácti letech. Co všechno jsi musel dokládat a jaká všechna práva a zároveň povinnosti jsi tím nabyl? Nezalitoval jsi někdy alespoň na chvíli, že jsi bezstarostnost mládí nahradil podnikáním na takové úrovni v tak nízkém věku?
Myslím, že paní soudkyně se opřela hlavně o to, jaký jsem na ni udělal dojem. Musela dojít k závěru, že jsem mentálně vyspělejší, než mi píší v občance. Kromě toho jsem ale prokazoval své schopnosti i hmatatelnými výsledky či zpracovanými plány. Získal jsem právo na zakládání a řízení obchodních podniků, což je vše, co potřebuji. Co se povinností týče, již riskuji. Když něco pokazím, je to na mě, nemohu se vymlouvat. To je na tom ale to krásné. Tím vlastně odpovídám i na Váš další dotaz – ne, nikdy jsem nelitoval. Já to dělat nemusím. Tu bezstarostnost pořád mám a asi i na vyšší úrovni, než je běžné. Každý případný problém je jen příležitost k řešení a nová výzva.
Setkal ses někdy s pohrdáním nebo odmítnutím spolupráce, které souviselo s tvým věkem? Jak zvládáš komunikaci s daleko staršími a zkušenějšími investory či manažery?
Teď jsem se již dlouho s žádným pohrdáním nesetkal. Spoustu lidí ani nenapadne, že mi ještě nebylo 18. Často mě oslovují „pane Slámo“ a mně to připadá jedině komické. Kdysi ale problémy byly. To právě v té době, kdy jsem si myslel, že svět funguje jak Rajská zahrada a všem jde jen o jeho dobro. Pak se mi taky stalo, že někdo prostě nezaplatil. Bez smlouvy a s dětskou naivitou se pak peníze vymáhají docela složitě. Je to ale dobře. Člověk se tím prostě učí. V uplynulém roce jsem už získal při komunikaci s úspěšnými lidmi snad větší jistotu než se svými vrstevníky. Jak jsem zmínil, po spuštění NNTB se s týmem pouštíme na plno do projektu nového, kde již bude nějaký investor potřeba. Musíme tak počítat s faktem, že ke středoškolákům je spousta z nich méně důvěřivá. Jsem si ale jist, že v tomto případě je náš věk výhodou.
Mimo jiné jsi byl také redaktorem v časopisu ABC. Jak ses do jeho redakce dostal a co jsi měl na starosti?
Nějakou dobu jsem se pohyboval v takovém zamotaném kruhu s youtubery a stále do něj trochu spadám. Na tyto internetové influencery jsem narážel snad všude a výjimkou nebylo ani ábíčko, kde jsem s nimi dělal rozhovory. Nešlo mi tu ale ani tak o rozvíjení své redaktorské kariéry, nýbrž o kontakty. Dostal jsem se k tomu přes kamarádku a úžasnou programátorku Kristýnu, která mi poslala tweet pana Dobrovského, že na to někoho hledají.
Máš za sebou tolik projektů jako opravdu málokterý člověk ve tvém věku. Máš čas na nějaké jiné, volnočasové aktivity, nebo je tvojí největší zábavou právě práce?
Já bych to nenazýval práce. Je to pro mě naplňující zábava. Chci se držet úspěšné cesty, a když týden neudělám nic zajímavého, necítím se moc dobře. Potřebuji sebe a věci kolem posouvat. Baví mě ale i klasické sportování, trávení času s přáteli, čtení, cestování, výpravy do přírody a miluji pocit napnutého vlasce, pískající brzdy a ohnutého rybářského prutu. Musím ale uznat, že na 12 hodin prosezených u vody nebo celodenní výpravy za drahými kameny již čas nemám. Těch zájmů a aktivit, co mě baví, je ale nespočet.
Jeden z tvých nejnovějších nápadů se jmenuje Nenech to být a spolupracuješ na něm i s Ministerstvem školství. Půjde o projekt snažící se brojit proti šikaně. Jakým způsobem bude obětem násilných spolužáků pomáhat a kdy se dočkáme jeho spuštění?
Zatím nemůžu a ani nechci prozrazovat žádné konkrétní informace. Ty začne sdělovat samo Ministerstvo v dohledné době. Jde tu ale o prvotní odhalení problému. To do teď krachovalo na třech zásadních faktorech, které se prozatím nedařilo nikomu vyřešit. Pak jsme se ale objevili my s nápadem, který již obstál před vícero odborníky. Já bych byl ale nerad předem přehnaně optimistický. Už teď je pro nás neuvěřitelné, co jsme s tím dokázali, opravdový smysl projektu se ale ukáže až v po nějaké době od spuštění. To může přijít poměrně brzy. Celý produkt je hotový a my tak čekáme pouze na spolupracující organizace. Osobně bych to viděl ještě teď na březen. Poté to vidím na přibližně dva až tři měsíce monitorování a upevňování pozice. Následovat bude již zmíněný pokus o přechod do ziskové etapy, která však nijak neovlivní podobu, cenu ani dostupnost stávajícího produktu. Možná bych to ani nenazýval fázemi, spíš jde o dva odlišné projekty, které si budou pouze blízké svým zaměřením. K jinému spojování docházet nebude. Ještě bych se ale vrátil k této free verzi. Ono je to vlastně hrozně jednoduché. Žádné složité funkce, super vychytané rozhraní, nic. Jde tam spíš o psychologii.
Našel jsem vyjádření pravděpodobně nejúspěšnějšího českého managera Jana Mühlefeita, že tě přizval ke spolupráci na jeho seminářích Odemykání dětského potenciálu. O co jde a co je tvůj úkol?
Seminář Odemykání dětského potenciálu pomáhá dětem najít jejich talent a podporuje je v jeho rozvoji. Děti si na semináři uvědomí, jak se svým nadáním zacházet a jak ho využít při rozvoji v budoucím pracovním a osobním životě. Každé dítě se narodí jako originál s celou řadou talentů. Škola talenty bohužel nerozvíjí, ale soustředí se pouze na stránky slabé a eliminaci chyb. Ambicí Jana Mühlfeita a Katky Novotné, kteří seminář vytvořili, je tento stereotyp změnit. Kurz dětem i rodičům přiblíží, jak mají najít své pravé já, co je to osobní mise a výjimečnost, či jak pracovat s energií, motivací a inspirací. Aktuální cílová skupina je ve věku 9-15 let nebo pak obdobná verze semináře pro středoškoláky (věk 15-19 let). O každý seminář je veliký zájem. Rádi by to ale rozšířili i mezi teenagery a od toho mám být já. Honza s Katkou se o mně dozvěděli od Honzy Piláta a ten jim pověděl, že mi působení na tuto generaci docela jde.
Čemu všemu se tedy aktuálně věnuješ? Máš nějaké nápady, které teprve čekají na realizaci? Plánuješ se i do budoucna věnovat vývoji aplikací či internetových stránek nebo spíš máme očekávat, že budou tvoje kroky směřovat hlavně k marketingu?
Nejvíc ze všeho dávám oné neziskové etapě NNTB, která pro mě má opravdovou hodnotu. Pozvolně rozbíhám i ziskovou část, která má ambice opět můj život od základu překopat, tak uvidíme, zda se jí to zadaří. Potenciál tam rozhodně je, ale věcí, které se mohou pokazit, je nespočet. Tímto směrem běží i mé plány do budoucna. Co bude poté, nedokáži s jistotou určit. Budu-li stále pracovat na svých vlastních projektech, půjde pravděpodobně o řízení vývoje webových i mobilních aplikací. Pokud bych měl být zaměstnanec, tak určitě v propagačních či komunikačních odvětvích. Co se mých dalších činností týče, věnuji se již zmíněnému semináři a v neposlední řadě Uberu a jeho expanzi do Brna. Tam je teď ale situace komplikovanější a já ho tak musel přesunout na vedlejší kolej. Kromě toho mám i nějaké vedlejší aktivity, ale ty (zatím) nestojí za řeč. Stejně tak to je s nápady na projekty budoucí. Jsou, ale nic není ve stádiu, kdy bych je chtěl rozhlašovat do světa. Teď se musím soustředit primárně na NNTB.
Zkus nám na závěr povědět, kde vidíš sám sebe za 10 let. A samozřejmě… Díky za rozhovor!
S jistotou řeknu jedině to, že mi bude 27. To znamená, že budu mít poslední 3 roky na umístění se v žebříčku 30under30, což je můj jediný takto konkrétní sen. Cíl mám taky jen jeden. Je jím cesta. Cesta, za kterou se nebudu muset stydět a díky které si každý večer řeknu, že ten den stál za to. Právě proto je dost dobře možné, že místo budování již několikátého úspěšného startupu či řízení marketingu v Googlu na mě narazíte uprostřed zchudlé Afriky, kde pomáhám sirotkům nebo bojuji proti pytlákům. Těžko říct.
