Jedna z nejhorších tragédií druhé světové války změnila život milionů lidí na nepředstavitelný zmar a bídu. 872 dní dlouhá blokáda Leningradu znamenala smrt mnoha set tisíc civilistů.
Obležení Leningradu, druhého největšího města Sovětského svazu a důležitého průmyslového centra, se do historie tučným písmem zapsalo jako jedna z klíčových bitev druhé světové války a stejně tak je tato událost spojena s jednou z nejhorších tragédií v celém období tohoto globálního vojenského konfliktu. Blokáda města německými a finskými vojáky mezi zářím (september) roku 1941 a lednem (január) roku 1944 trvala téměř 900 dnů, během nichž bylo uvnitř dnešního Petrohradu uvězněno kolem tří milionů lidí. Ty se nacisté snažili vyhladovět obsazením hlavních zásobovacích tras. Blokáda nicméně nebyla bezchybná a po zamrznutí Ladožského jezera se vytvořila nová významná dopravní cesta, někdy nazývaná jako Cesta života, která vedla směrem na východ, kde Nacisté nečíhali, a do obleženého Leningradu po ní byly dováženy nezbytné suroviny. Svržené bomby nepřátelského letectva však v zamrzlé hladině jezera vytvořily četné díry a jen během prvních čtrnácti dní se pod led údajně propadlo téměř 160 vozidel.
Zima zastavila dopravu v ulicích, fabriky nefungovaly a obchody byly vyrabované
Omezené zásoby potravin, na něž byli obyvatelé města odkázáni, se začaly rapidně ztenčovat a denní dávky chleba pro manuální pracovníky klesly na pouhých 250 gramů. Ostatním byla přidělena polovina. S tímto množstvím se však běžný člověk nemohl udržet dlouho při životě a mnozí z těch, kteří nezemřeli hlady, zahynuli na následky kruté zimy, která dokonce vyřadila všechnu dopravu na ulicích. Na přelomu roku 1941-42 se navíc město ocitlo bez elektrického proudu a jednou z dalších útrap obyvatel byl také nedostatek pitné vody, která tak musela být dovážena z nedaleké zamrzlé řeky Něvy. Každý den tak byl pro uvězněné obyvatele Leningradu doslova a do písmene bojem o holý život, který 200 tisíc lidí jen během prvních dvou měsíců roku 1942 prohrálo. V polovině téhož roku se počet mrtvých podle tamních úřadů vyšplhal na 540 tisíc.
Hladomorem sužované obyvatelstvo města bylo mnohdy nuceno uchýlit se až ke konzumaci pilin, kožených podešví nebo lepidla. Z ulic vymizela prakticky veškerá zvířata a mezi řadou lidí v bezvýchodné situaci místy docházelo i ke vzájemné výměně koček, aby nemuseli jíst vlastního mazlíčka. Objevily se i extrémní případy kanibalismu. „Sousedka se mě ptala, zda má sníst svou milovanou kočku. Co si prý myslím. Povídám jí: Julko, co ti mám říct? Můžeš ji sníst, jak chceš. A ona ji snědla. (…) Na trhu také prodávali nějakou tlačenku, říkali, že je to prý lidské maso,“ citovala vzpomínky pamětnice leningradské blokády Lidie Dubovické v roce 2013 Česká televize. Podobně popsal hrůzy tehdejší doby také historik Alexandr Vojciechovský. „Na ulici našli mrtvolu, odstranili vnitřnosti a doma udělali řízky, které šli prodat na tržnici,“ uvedl na konto zoufalých jedinců, kteří byli pro záchranu svého života a života svých bližních odhodláni udělat takřka cokoliv.
Případy kanibalismu byly po celá desetiletí před veřejností utajovány, avšak po otevření tajných archivů NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí – centrální orgán Sovětského svazu) začaly informace o pojídání lidí během blokády postupně vyplouvat na povrch. Vůbec poprvé byl podle archivů kanibalismus zaznamenán 13. prosince (december) 1941, přičemž některé z pozdějších případů popisují i ty nejbizarnější scénáře. Jeden z nich například hovoří o matce, která vlastníma rukama zardousila své osmnáctiměsíční batole, aby jím nakrmila své tři starší děti. Další se pak zmiňuje o instalatérovi, který údajně zavraždil svoji manželku, jejíž maso posléze posloužilo jako potrava pro mužovy syny a neteře. 18letá matka Věra pak měla v umyvadle utopit svoji novorozenou dceru a poté ji se svojí matkou naporcovat a sníst.
Smrt byla na každodenním pořádku a lidé často viděli umírat i své nejbližší
Do konce roku 1942 bylo za kanibalismus zatčeno přes 2 tisíce osob. Za účelem jejich dopadení bylo vytvořeno speciální policejní oddělení a trestání tohoto druhu zločinu spadalo do pravomoci Vojenských tribunálů. Zatčené obyvatele města na jedné straně tvořili ti, kteří se dopustili pojídání masa z těl mrtvol, na straně druhé pak stáli tací, kteří pro lidské maso vraždili živé. Uvádí se, že vražda za účelem kanibalismu byla klasifikována jako takzvaný „banditismus“ a zároveň je nutno podotknout, že tyto případy byly o dosti méně časté. První jmenovaní byli zpravidla posíláni za mříže, zatímco osoby z druhé zmiňované skupiny čekal trest v podobě popravy zastřelením ihned po vynesení rozsudku a následné zabrání majetku. Není bez zajímavosti, že zhruba 64procentní podíl zatčených tvořily ženy a pouze dvě procenta z celkového počtu kanibalů byli již dříve stíhaní zločinci. Poprava však kromě vrahů údajně stihla i dvojici řidičů nákladních vozů, kteří si odsypali menší množství obilí z pytlů, které dopravovali přes zamrzlé Ladožské jezero. Jídlo totiž bylo v době naprosté bídy a zmaru tou nejcennější komoditou.
Jedním z dalších popravených byl i sedmnáctiletý Igor Ševčenko. Poté, co byl jeho otec poslán do gulagu, zůstal mladík v leningradském opouštěném domě sám. Během zimy byla jeho zoufalost dohnána až na samotnou myslitelnou hranici - ztratil totiž přídělový lístek a s ním tedy i nárok byť na sebemenší množství obživy. Citaci mladíka popisujícího svůj příběh zoufalství, která se objevuje v policejní zprávě, uvádí server Válka.cz. „18. prosince jsem utekl do vesnice Piskarjové v naději, že najdu alespoň nějakou kočku. Ale už žádné nebyly. Na cestě zpátky jsem šel kolem hřbitova, kde ležely nepohřbené mrtvoly. Položil jsem jednoho muže na saně, odvezl ho do bytu a připravil k jídlu. Nejprve jsem odřízl hlavu a potom levou ruku. Pak jsem rozebral zbytek těla, aby se vešel do krabice. Jednu část ramene jsem si upekl. Snědl jsem všechno, i na botách jsem si pochutnal. Pak ale přišla policie. Někdo ze sousedů si musel něčeho všimnout.“
Blokáda trvala necelých 900 dní, během nichž lidé žili v nepředstavitelných podmínkách
Obležení města se definitivně zhroutilo na začátku roku 1944, tedy po více než dvou letech, během nichž byly na obou stranách konfliktu zaznamenány vysoké ztráty na lidských životech i válečné technice. V období blokády, která vedla k vypuknutí hladomoru uvnitř města, zahynulo hladem či mrazem 600-700 tisíc civilistů, jejichž počet se někdy uvádí v ještě vyšších hodnotách. Spolehlivé údaje s přesnými čísly však neexistují. Část obyvatel (zejména ženy a děti) se podařilo evakuovat, většina ovšem takové štěstí neměla. Na tom se zřejmě podepsalo také usnesení vojenské rady, jenž nařídila nejprve převoz do bezpečí různých průmyslových zařízení a materiálních zdrojů. Na neochotu tehdejšího vedení zachránit co největší počet obyvatel ostatně v minulosti poukázalo i několik historiků. Následky byly natolik zdrcující, že město svoji předválečnou třímilionovou populaci získalo zpět až později v 60. letech. Na počest obětí a hrdinných obránců města byl v dnešním Petrohradu vystavěn velkolepý monument, který má pro Rusko naprosto zásadní význam.
