Zoznám sa s bizarným dielom židovského autora.
Na dobových fotografiích věčně zamračený muž s černýma očima a stejně zbarvenými vlasy sčesanými do nadýchané patky. Franz Kafka. Autor, který dodnes celý svět se všemi literárními, psychologickými a filozofickými odborníky fascinuje svým strhujícím temným dílem.
Jsou Kafkova slova výsledkem komplikovaného myšlení a chtějí něco naznačit? Nebo představují pouhé zlomky duše sužované depresemi a stavy bezmoci hozené na papír a v této podobě zvěčněné? To už asi dnes nezjistíme. A tak bude nad Kafkovými dílem zřejmě již navždy viset tajemný otazník dodávající mu jeho nevšední charakter.
Pochopit – alespoň částečně – Kafkovy duševní pochody, snad může pomoci návrat do jeho minulosti a popis jeho života, z něhož jeho dílo de facto vychází.
Pražák srdcem i duší
Franz Kafka se narodil v Praze, na Starém Městě, roku 1883. Toto město si tak zamiloval, že jej ve svém srdci již nikdy neopustil. Ačkoliv za svůj život navštívil řadu míst a žil v různých koutech světa, Prahu vnímal jako součást svého já, které se hojně promítalo i do jeho knižní tvorby.
Ačkoliv mluvil a psal německy, zmiňoval, že čeština je jeho srdci laskavější a bližší. Otcem Franze Kafky byl židovský velkoobchodník s galanterií Hermann Kafka, matkou Julia Kafková, která pocházela z česko-židovské rodiny asimilované do německého prostředí.
František (tak se mu ale říkalo jen velmi zřídka) byl nejstarším synem – měl dva bratry a tři sestry, z nichž nejmilejší mu byla Ottilie. Provdala se za českého právníka nežidovského původu, s nímž měla dvě dcery. Po zavedení norimberských zákonů se s manželem rozvedla, aby své děti uchránila před krutým osudem. To se jí povedlo – dcery holokaust přežily. Ottilie takové štěstí neměla. Nejprve byla deportována do Terezína, kde pracovala jako dětská ošetřovatelka. Po nějaké době byla i se svými svěřenci převezena do Osvětimi, kde nalezli smrt v plynové komoře.
Podobně dopadla i většina ostatních příslušníků Kafkovy rodiny. Franz měl to „štěstí“, že jej tuberkulóza skolila dříve, než se Hitler dostal k moci.
Právník s duší sionisty a spisovatele
Do té doby toho ale Kafka stihl mnoho. Po dostudování práv na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde se seznámil s nejlepším přítelem Maxem Brodem, nastoupil do pojišťovny na Václavském náměstí, odkud se za tři čtvrtě roku přesunul do Dělnické úrazové pojišťovny pro Království české v ulici Na Poříčí. Zde zůstal až do svého předčasného odchodu do důchodu v roce 1922. Působil tu nejprve jako koncipient, později to dotáhl až na tajemníka.
U kolegů byl oblíbený – platil za usměvavého a laskavého muže, který byl vždy velmi pečlivě a nenápadně oblečený. Podle Maxe Broda, v jehož almanachu Arkadia publikoval své první texty, měl jen jednu chybu – často se podceňoval. Zbytečně.
Kromě Brodova almanachu se jedny z jeho prvotin objevily v berlínském časopise Hyperion. Roku 1917 začal Kafka trpět tuberkulózou, roku 1922 odešel z práce a věnoval se svému jedinému pravému povolání. Tím pro něj vždy byla literatura. O dva roky později zemřel.
Sionistický vegetarián obklopený ženami
Ženy hrály v Kafkově životě velkou roli, stejně jako jeho láska k židovství a zvířatům. Kafka byl odjakživa vegetarián, a když musel kvůli tuberkulóze na naléhání lékařů zařadit maso, převzala za něj jeho vegetariánství sestra Ottilie.
Podle deníků a skutečnosti, že odebíral pražský sionistický list a učil se hebrejsky, se usuzuje, že byl zapáleným sionistou, který snil o životě v Zemi izraelské. Zajímal se ale i o českou politiku, přispíval na politické vězně a prý byl alespoň jednou předveden. Tak musel jedenkrát zaplatit kauci, aby stihl ráno přijít včas do práce.
S Kafkovým dílem seznámila českou veřejnost novinářka Milena Jesenská, která jako první přeložila jeho prózu do češtiny. S tou ale podle všeho udržoval vztahy ryze korespondenční. Ne tak s dalšími ženami, které prošly jeho životem. Franz byl několikrát zasnoubený a svůj konec prožil vedle Dory Diamantové z ortodoxní židovské rodiny. Ta podle jeho přání po jeho smrti veškeré jeho nezveřejněné dílo zničila.
Max Brod, Kafkův nejlepší přítel, ale jeho přání nevyslyšel a díla vydal. My mu za to dnes můžeme jen děkovat. Otázkou je, jak by se k tomu stavěl sám Kafka.
Ne chápat, ale nechat působit
Moje první setkání s Franzem Kafkou proběhlo skrze jeho povídku Proměna, kterou mně a sestře předčítal tatínek. Hlavní hrdina se promění ve velkého odporného brouka a je postupně zavrhován rodinou, až nakonec zemře. Vzhledem k věku jsme z toho samo sebou nebyly příliš moudré. Ten příběh mě ale dokonale fascinoval. Sama jsem Kafku poprvé přečetla na gymplu, kde jsem si k referátu v rámci povinné literatury vybrala jeho román Zámek.
Byla jsem z něho doslova nešťastná, dokud mi tatínek, zkušený čtenář Kafky (a nejen jeho), neřekl tu velmi cennou radu, která doslova převrátila můj dosavadní pohled na Kafku: „Kafku se nesmíš snažit pochopit. Jen ho nechat na sebe působit.“
A tak jsem otce poslechla, Zámek dočetla a stala se ze mě stejná milovnice Kafky, jakým je do dneška můj táta. Ovšem ani takový způsob četby Kafky není zcela bezpečný. Když na sebe například necháš bez vynechání rozumu působit takovou Proměnu nebo Proces, může se stát, že zažiješ velmi nepříjemnou tíseň.
Zámecké intriky a lži
Kafkovo dílo věrně představuje právě román Zámek. Jakmile knihu otevřeš, hoď za hlavu všechny předsudky a zapomeň na vše, co ses dosud naučil o literatuře. Tady totiž žádná pravidla neexistují. Je velice obtížně mluvit zde o ději, neboť podle mého názoru kniha „děj“ jako takový postrádá.
Kafka píše to, co ho napadne, co cítí. Možná psaním ulevoval nemocné psychice a depresím. Vkládá do „děje“ individuální pocity. Možná místy naznačuje, jak ve společnosti vládnou intriky, vypočítavost, lež a zmatení. Možná však ale nenaznačuje vůbec nic, možná opravdu jen vypisuje černé a svíravé pocity. Chybí zde logické souvislosti, nic není jisté a zřejmé.
Měla jsem stále pocit, že tápu. Musela jsem se velice soustředit a ze začátku jsem se snažila najít aspoň nějaký záchytný bod, nějaký systém, podle něhož je kniha napsána. Ale zjistila jsem – díky otci, jak zmiňuji výše – že takto tuto knihu číst nemohu.
Nechala jsem proto zbytek knihy na sebe jen působit. Dá se říci, že kniha působí docela depresivně, temně a nejasně. Přenese tě do jiného světa, kde vše je možné, ale zároveň není možné nic. Lži, intriky, pověsti, klamy, záhady a tajemství. To vše opřádá vesnici, a hlavně samotný zámek.
Dílo je útržkovité, objevují se velké myšlenkové skoky a dlouhé monology, které vedou postavy a v nichž přemýšlí o všem možném i nemožném.
Bůh, nebo temnota?
Myslím, že nejasná existence Zámku se dá vyložit několika způsoby. Zámek může mít náboženský význam a představovat Boha. Toho vlastně věřící také nevidí, ale vědí nebo cítí, že existuje. Bůh by však sotva dopustil nesmyslné rozkazy a odklady tak, jak přicházejí ze Zámku.
Další význam Zámku může tkvět v tom, že si nemůžeme být jistí ničím, jen vlastní existencí. Jako příklad – K. miluje Frídu, ale ta mu nakonec uteče a on ani neví, zda ho opravdu milovala. Neví, zda Klamm je skutečný. Nemůže si být prakticky jistý ničím, ani existencí Zámku.
A tak to chodí ve všech Kafkových textech. Něco se stane, ale hlavní hrdina neví proč, zač a někdy ani, co vlastně. Podobně to někdy chodí i v životě. Snažil se tak Kafka popsat svůj komplikovaný život? To se dnes můžeme pouze dohadovat.
