Dívejme se na britského válečného premiéra, jak chceme, ale v konečném důsledku byl obojím.
Na Praze 3 vzal někdo situaci do svých rukou. V područí hektických nálad posledních dvou týdnů, které cloumají Spojenými státy, se rozhodl, že nazve člověka, jehož socha zdobí jedno náměstí na Žižkově (a po němž se také toto náměstí jmenuje), „pravým“ jménem.
Na piedestal sochy dal všem kolemjdoucím červenou linkou spreje na vědomí, kým Winston Churchill doopravdy byl. „Byl rasistou,“ napsal a doplnil heslo „Black Lives Matter.“ Po akci se nechal tajemný hrdina obejmout stínem neznáma, do kterého dotyčný pravděpodobně také zapadne, a utekl.
Inspirace k činu byla jasná. V rodišti této velké osobnosti dvacátého století udělal někdo úplně stejnou věc. Sousloví „Was a racist,“ pod Churchillovým jménem, vetknuté černým sprejem do kamenného podstavce, neuniklo ani řadovým Britům či médiím na soše Churchilla v Londýně, která je mimochodem identická k té pražské.
Jedna myšlenka spojila pravděpodobně dvě osoby, jež se podepsaly pod dvě identické sochy stejného člověka. Toto propojení a vyjádření svého vlastního názoru na dvou místech v Evropě, které jsou od sebe vzdáleny 1300 kilometrů, by však dnes nebylo bez tohoto muže vůbec možné.
Ono to rozhořčení nad dnešní situací je pochopitelné. Utlačování menšin je i v dnešní době běžnou záležitostí. Je evidentní, palčivé a musí se vyřešit co možná nejdříve. Svět to dluží těm, kteří možná i položili život za pouhý příslib, že v budoucnu možná bude lépe. Nicméně, ani vleklý rasový problém mezi černými a bílými není pouze černobílý. To vědí i ti největší politici, nejznámější panovníci, a dokonce i odpůrci této myšlenky.
Churchill byl mužem včerejška
Vraťme se ale ke státníkovi, jehož ikonické vyobrazení s doutníkem v ústech snad zná i ten nejzapálenější odpůrce dějepisu. Kým vlastně Churchill doopravdy byl? Narodil se v poslední čtvrtině 19. století a nebýt synem lorda Randolpha Churchilla, uznávaného ministra financí a matky Jennie Jerome, bohaté Američanky z Brooklynu, kdo ví, jestli by historie o nějakém Winstonu Churchillovi věděla.
Jak píše 100+1, rodičovského citu se mu moc nedostávalo. Jako neduživé dítě, které si šlapalo na jazyk a bylo často nemocné respiračními onemocněními, čelil posměškům. Jeho vysněnou školou byla vojenská akademie, jelikož prestižní školy nezvládal. Měl ale neobyčejně silnou vůli, paličatou hlavu a chtíč dokázat to, co doopravdy chtěl. Díky tomu se vyznamenal v bojích v koloniích, během nichž prováděl jako jízdní důstojník „šílené kousky“ v podobě divokých střemhlavých útoků.
Winston Churchill (vpravo) se skupinou zajatých britských vojáků v Búrské válce. Kvůli zdejší znečištěné vodě, která se prý nedala pít jinak než s alkoholem, si údajně vypěstoval kladný vztah k pití.
Věřil v Britské impérium a byl schopný udělat všechno pro to, aby vydrželo. Z tohoto přesvědčení plynul i pocit nadřazenosti, jenž se uměle pěstoval ještě před začátkem 20. století v srdci každého bělocha, a který Churchill ventiloval hlavně směrem k Indům.
K nenáviděné kolonii, o jejíchž obyvatelích hovořil jako o „bestiálních lidech uctívajících bestiální náboženství“, a kteří byli „nejohavnějšími lidmi na světě hned vedle Němců.“ Pokud proti někomu byl Churchill opravdu rasistický, bylo to vůči nyní nejlidnatějším národu na světě.
