Friedrich Nietzsche řekl, že zvyk ubírá ruce vtip a zvyku zručnost. Podle Michela de Montaigna zvyky berou člověku svobodu. Psycholog William James zase tvrdil, že svobodu dávají. Zjisti, v čem se zdánlivě rozdílné teorie těchhle velikánů spojují.
Křesťané tráví každé nedělní dopoledne v kostele. Židé navštěvují o sobotách synagogy. Muslimové musí nejméně jednou za život podniknout pouť do Mekky. Vše se opakuje, vše se omílá dokola. Stejně, neměnně a všem to vyhovuje.
Věřícím lidem, ať už věří v Ježíše, Boha, Alláha, Šivu nebo Buddhu, přináší pravidelné jednání naději, podněcuje je v jejich přesvědčení, dodává fikcím reálný obraz. V něčem tak abstraktním, jako je láska k Bohu, představují rituály cosi, čeho se člověk může zachytit, o co se může opřít, něco, co podá pomocnou ruku, pokud jedinec tápe v nejistotě a tmě.
Láska a zvyk
A co teprve vztah mezi mužem a ženou. Na začátku se zdá být situace tak tajemná. Vždyť sama skutečnost, že nyní budeš většinu času trávit s někým, koho téměř neznáš, nevíš, co od něho můžeš čekat, netušíš, jak reaguje na určité problémy, je vzrušující.
Objevování, poznávání – dobrodružství, jejž láska poskytuje. Uplyne pár let. Z poloneznámého muže či ženy se za ten čas s trochou štěstí stal někdo, koho miluješ, znáš jeho slabiny a naopak přednosti, jeho reakce na určité situace.
Již sis zvykl na jeho prohřešky, srovnal se s jeho náladami. Spoustu věcí činíš jako on, neboť cosi z něho přestoupilo do tebe. Poutá tě k němu silný cit, avšak to není jediné. Není jediné? Co kromě lásky může mít takovou sílu, že tě přiměje s dotyčným trávit život? Zvyk.
Na zvyk je spoleh
Zvyky a rituály hrají ve vztazích, těžkostech, trápeních, radostech, vzletech i pádech velmi důležitou roli. Aniž by sis to uvědomoval, často se ani na nejlepšího přítele nespolehneš tolik jako na zvyk, který ti již tolikrát pomohl, který se již tolikrát osvědčil.
Učiníš tak jednou, učiníš tak podruhé a vše vychází. Proč by to nevyšlo potřetí, počtvrté? Proč by se mělo něco pokazit? Určitý postoj, postup či názor se po opakovaném úspěchu zakoření a člověk již netouží hledat nic nového, neboť to by ho mohlo zradit, přivést na scestí.
Nemusí se bát, neboť očekávání přinese něco známého. Nejhorší bývá strach z neznáma. A pokud se budeš držet zvyklostí, nemusíš tento strach vůbec pocítit. Avšak pozor. Nesmíš kvůli jistotě zpohodlnět. Navzdory pohodě, jež rituály dopřávají, bys neměl ztrácet zdravou zvědavost a touhu po poznání.
Vždyť co je jiné, nemusí být hned špatné, nebo ne? Aneb jak řekl velký německý filozof Friedrich Nietzsche: „Každý zvyk dodává naší ruce vtip a ubírá našemu zvyku zručnost.“
Filozofie zvyku
Filozofií zvyku se zabývali i další významní myslitelé. Konkrétně Michel de Montaigne (1533–1592), francouzský renesanční myslitel, humanista, skeptik a autor nového literárního žánru, eseje.
A vedle něho William James (1842–1910), americký psycholog, jeden ze zakladatelů vědecké a empirické psychologie, autor významných knih o mystice, psychologii náboženství a filozofii výchovy. Též významný představitel filozofického směru zvaného pragmatismus.
Zatímco Montaigne nahlíží na zvyk veskrze negativně, v psychologii Williama Jamese hraje velmi důležitou, ne-li klíčovou roli. Ke kterému z nich by ses přidal ty?
Montaigne: Zvyk omezuje svobodu
Montaigne nemá zvyky v lásce. Tvrdí, že omezují lidskou svobodu.
V díle Eseje dokonce píše, že „neexistuje nic, co by nesvedl a nezmohl“ a že „dovede vštípit podle svého vlastního řádu i tomu nejotesanějšímu davu věci, které celá filosofie nedokáže vpravit do hlavy těch největších mudrců“.
Moc zvyku podle něho spočívá v tom, „že nás uchvátí a ochočí tak, že se z jeho vlivu nedokážeme vymanit a nedokážeme se přimět k tomu, abychom jeho povely prozkoumali rozumem“. Proto také říká, že co pro nás nemá oporu ve zvyku, nemá ji ani v rozumu.
Hraje zvyk roli při vzniku neřestí?
Vlivy zvyku jsou člověku pak dle něho vštěpovány již od raného dětství, a to jeho okolím a rodiči. Ti dítěti vštěpují vlastní zažité představy, které přijímají za obecně platné.
V souvislosti s tím se pak Montaigne domnívá, že největší neřesti vznikají již v mládí, kdy se tvoří kořeny tyranie, krutosti a zrádnosti. Vysvětluje to na dětských hrách – děti se často perou, mlátí či se pokoušejí druhého nějak obelstít. Rodiče tomu nepřikládají větší význam, protože to považují pouze za dětské laškování.
Dle Montaigna však „ošklivost podvodu nezávisí na tom, hraje-li se o tolary zlaté či malované“. Proto je dle něho třeba dětem již od útlého dětství vštěpovat, že neřesti jsou špatné, vzbudit v nich odpor a nechuť k nim.
James: Zvyk formuje etickou kvalitu života
Pojem zvyku představuje klíčovou teorii v psychologii Williama Jamese. Na rozdíl od Montaigna na něj pohlíží spíše pozitivně. Zajímavé je, že některé jeho aspekty, které Montaigne shledává jako negativní, James vidí jako přednosti.
Dle Jamese zvyk dokonce silně formuje etickou kvalitu života, protože je podroben a zároveň omezen vědomou volbou. James tak předpokládá změny zvyku skrze volbu. Avšak zvyk není pouhým subjektem, který by se měnil pomocí vůle – má totiž základ v nervovém systému, a proto sama morální rozhodnutí nemohou zvyk přímo ovlivnit.
Zde je patrná první rozdílnost s Montaignem, který tvrdí, že zvyk omezuje lidskou svobodu, což vidí jako velké negativum. James naproti tomu tvrdí, že zvyk je podroben a omezen vědomou volbou – tedy nad člověkem nevládne jako u Montaigna.
Stabilita zvyků má hluboký sociální i osobní význam
Stabilita zvyků má podle Jamese hluboký sociální a osobní význam. Zvyky se formují celý život a de facto tak formují samu osobnost. V tom se shoduje s Montaignem, který však neuznává existenci dobrých zvyků, hovoří pouze o „neřestech“, které se formují již v dětství a posléze je s sebou neseme celý život.
Dále James tvrdí, že chování není přísně dáno instinkty, a proto je převážně naučené. Zvyky selektují schopnosti spolu s dřívějšími volbami a vlivy, a to tak, že je v dospělosti lze jen velmi málo měnit.
Podobně hovoří i Montaigne – zvyky jsou vštěpovány již v dětství rodiči a okolím a člověk pak jejich představy považuje za obecně platné. Takové stanovisko pak jen velmi těžko mění.
Úlohou zvyku je zjednodušit jednání
Úkolem zvyku je pak dle Jamese zjednodušovat jednání – zvyky zmenšují vědomou pozornost, kterou musíš věnovat tomu, co děláš. Tím ulehčují a pomáhají vědomí, které se tak může vypořádat s matoucími situacemi, které pozornost skutečně vyžadují.
To, že zvyky zmenšují pozornost vědomí, lze chápat jako jakési omezení svobody – vědomí nemůže vnímat naplno. James to však vidí jako pozitivum, Montaigne ten samý (nebo alespoň velice podobný) jev chápe jako negativum.
Dvě třetiny skutečnosti tvoří pravdy předků
James se také domnívá, že dvě třetiny skutečnosti jsou tvořeny pravdami předků (de facto zvyků), které stále užíváme, pouze jedna třetina skutečnosti je bez lidského zásahu.
Zde lze opět najít shodu s Montaignem, který tvrdí, že rodiče a okolí již od dětství vštěpují jisté zvyky. Ty lze nazvat také pravdami předků, protože rodiče bezesporu předky jsou a do okolí patří také prarodiče apod. Tyto pravdy také u Montaigna bezesporu tvoří velkou část skutečnosti.
