S Nelou Moravcovou o znásilnení z roku 2017, terapii, pokusu o samovraždu aj o šťastnom happyende.
Nela Moravcová byla dívka jako každá jiná a ani ve snu by ji nenapadlo, že se její život otočí o 180 stupňů. V roce 2017 na ni z ničeho nic zazvonil soused, přiložil ji nůž na krk a odvlekl ji do svého bytu, kde ji zhruba dvě hodiny brutálně znásilňoval.
„V době, kdy mě znásilňoval pěstí do obou intimních otvorů, kde jsem měla i řezné rány nožem, kdy mě mlátil a škrtil hlava nehlava, tak jsem si stále opakovala ‚Nelo, ještě ne… ještě nemůžeš odejít, ještě jsi tu nesplnila vše, co potřebuješ,“ říká Nela.
Málokdo z nás si dokáže představit, jakým peklem si Nela prošla a o dva roky později se rozhodla svůj život ukončit skokem z okna. Pád ze čtvrtého patra nakonec přežila, skončila na invalidním vozíku a nyní o svém osudu začala mluvit i na veřejnosti. REFRESHER se proto s Nelou spojil a přinášíme ti rozhovor, v němž se dozvíš vše o tom, co si mladá dívka z Prahy prožila.
Před pár dny snad všechny sociální sítě zahltil tvůj životní příběh. V roce 2017 tě znásilnil soused a život se ti otočil o 180 stupňů. Proč ses o tom nyní rozhodla promluvit?
Už jsem to nějak zpracovala sama v sobě, překonala jsem vnitřní bolest a přišlo mi, že nastal správný čas, abych o tom i veřejně promluvila. O takových věcech by se mělo mluvit, lidé by o nich měli vědět, stále je to nezpracované téma, o němž se ve společnosti příliš nemluví a vím, že nejsem jediná, komu se stalo něco podobného a je opravdu těžké o tom mluvit.
Když jsem si k němu chodila prát prádlo, tak jsem cítila, že je Meindl zvláštní, nehledal si vztah, aby mohl něco budovat, ale hledal si svoje oběti.
Co incidentu přecházelo? Cítila jsi, že s tvým sousedem není něco v pořádku?
Útočník bydlel u mého souseda, u kterého se často střídali různí lidé, což mu nedávám za vinu, je to velmi hodný člověk, empatický a pouze se snažil pomoci jiným, které u sebe nechával zdarma bydlet. Když jsem si k němu chodila prát prádlo, tak jsem cítila, že je Meindl zvláštní, nehledal si vztah, aby mohl něco budovat, ale hledal si svoje oběti.
Pak jednoho dne zazvonil na váš byt, odvlekl tě k němu a došlo ke znásilnění?
Ano.
Jak dlouho jsi byla uvězněná v jeho bytě?
Počítám, že to mohly být dvě hodiny. Moc jsem o čase neměla ponětí, ale podle toho, co mi říkal, jak během toho telefonoval a sdílel statusy na Facebooku, usuzuji, že to byly dvě hodiny.
Slyšel, že se něco děje, že se z bytu pod ním ozývají divné zvuky, které zpočátku zněly, jako by tam bylo nějaké zvíře, poté jako soulož, a nakonec slyšel i slovo „pomoc“
Kdo tě tedy tenkrát zachránil?
Zachránil mě soused, který bydlel o patro výš a toho dne naštěstí nešel na trénink. Slyšel, že se něco děje, že se z bytu pod ním ozývají divné zvuky, které zpočátku zněly, jako by tam bylo nějaké zvíře, poté jako soulož, a nakonec slyšel i slovo „pomoc“ a v tu chvíli se rozhodl zavolat policii.
Během té doby tě dotyčný znásilňoval či se uchýlil i k jiným útokům?
Napadal mě i fyzicky, dával mi rány pěstí do obličeje, do břicha a způsobil mi mnoho řezných ran.
Za brutálním činem stojí psychopat Jiří Meindl. Cítíš k němu nenávist?
Nerada bych se bavila o pocitech k němu, protože to, co vůči němu nebo vůči tomu, co se stalo, cítím, vůbec nejde popsat. Sama v sobě jsem si to musela dát určitým způsobem dohromady, zpracovat to, ale já ho nevidím jako člověka. Prostě ho vidím jako zrůdu, která by vůbec neměla existovat.
Meindl již v minulosti stanul před soudem právě za znásilnění, kterého se jen o pár let dopustil znovu.
Myslím, že takhle to úplně nebylo, že sice byl v minulosti z útoku legitimován, ale nebylo to řešeno soudně. Před soudem se řešilo až moje napadení.
Takže za to, co se ti stalo, naše soudy neviníš?
Ne, ale tohle je velmi těžké téma, o němž sice mnohé vím, neboť jsem sama byla v procesu soudního řízení, ale nerada bych o tom mluvila v médiích.
Jak na incident reagovala tvá rodina, přátelé a další? Kdo ti byl tehdy největší oporou?
Řekla bych, že největší oporou jsem byla já sama sobě. Musela jsem to primárně řešit sama v sobě, protože jsem o tom ani nechtěla s rodiči mluvit, přišlo mi, že bych jim tím ubližovala.
Znásilnění je téma, které se velmi těžce diskutuje a řekla bych, že moji kamarádi se dokonce i báli, aby mi konverzací o něm neubližovali
A co kamarádi? V nich jsi oporu neměla?
Měla, ale znásilnění je téma, které se velmi těžce diskutuje a řekla bych, že moji kamarádi se dokonce i báli, aby mi konverzací o něm neubližovali. Rozebírat s někým, co se mi přihodilo, bylo velmi bolestivé a snažila jsem se tomu vyhýbat, nemluvit o tom s nikým, a naopak jsem se snažila posunout se a soustředit se na jiné věci.
Co ti pomohlo? Čemu jinému ses začala věnovat?
Rozhodně práce, protože jsem mysl zaměstnávala něčím jiným, důležitým a snažila jsem se oprostit se od reality a momentů, které jsem si musela prožít. Myslet na něco jiného pro mě v tu chvíli bylo stěžejní.
Navštěvovala jsi nějaké odborníky, kteří by ti pomohli vyrovnat se s touto zkušeností?
Navštívila jsem Bílý Kruh Bezpečí, ale po chvíli jsem terapeutickou péči vzdala, protože mi nepřišla zrovna dvakrát prospěšná.
Máš pocit, že český zdravotnický systém není příliš dobře připraven na řešení podobných problémů?
To je obtížné, neboť ani terapeuti mnohdy neví, co ti na to mají říct. Soucítí s tebou, ale neví, co odpovědět, jak pomoci, jak ulevit, je to prostě těžké i pro ně, neboť se mnohdy jedná o rodiče, kteří doma mají malé děti a představa toho, že by se to dělo někomu blízkému, je hodně bolestivá.
O dva roky později jsi skočila ze 4. patra. Znamená to, že péče odborníků selhala? Nezkoušela jsi léčbu pomocí medikamentů?
Medikamenty jsem měla, ale v podstatě jsem je dost zneužívala a obávám se toho, že v mém případě došlo k selhání u sebe samé. Tehdy mi bylo všechno jedno a pomocí léků jsem se jen snažila oprostit se od reality a v podstatě jsem se snažila nebýt.
Proč jsi skočila? Nevěřila jsi, že se z toho někdy dostaneš?
Přesně tak. Celá ta situace vygradovala do stupně, kdy jsem nevěděla, co se sebou, jakou cestou dál jít, neviděla jsem žádné světlo na konci tunelu, nebylo tam.
Pamatuji si, že jsem si říkala „Nelo už můžeš,“ a tím došlo k uvolnění některých emocí, které jsem prožívala a dovolila jsem si tohle rozhodnutí udělat
Kdybys věděla, že to časem bude lepší, že se s tím smíříš, skočila bys znovu?
Asi ne, ale když už stojíš u toho okna a rozhodneš se skočit, tak to není žádný výkřik do tmy, volání o pomoc, ale rozhodnutí, které chceš udělat. Je to ta poslední cesta, kterou se vydáš. Pamatuji si, že jsem si říkala „Nelo už můžeš,“ a tím došlo k uvolnění některých emocí, které jsem prožívala a dovolila jsem si tohle rozhodnutí udělat.
Právě po skoku z okna si skončila na invalidním vozíku. K jakému poranění došlo?
Hlavní bylo poranění páteře a pánve, což jsou dva největší důvody, proč jsem skončila na vozíku.
Jedná se o trvalý stav nebo existuje šance, že se tvůj zdravotní stav zlepší?
Prognózy jsou nejisté a momentálně nelze říct, zda jednou budu chodit, nebo ne. Časem se to může změnit, především díky rehabilitaci, ale já jsem reálně rehabilitovala pouze dva měsíce, což je nedostačující, a proto nyní čekám na Kladruby, kde je největší a nejlepší rehabilitační centrum zaměřující se právě na úrazy páteře a jsou tam výborní lékaři a fyzioterapeuti. Je to šance, na kterou čekám již delší dobu.
Dnes už mám kluka, o kterém vím, že by mi v životě neublížil a který naplnil moji naději, že i můj život může mít happy end
Ve svém příběhu popisuješ velmi brutální sexuální techniky. Jaký máš dnes vztah k mužům a intimnostem?
Postupem času se to změnilo, ale zpočátku jsem se toho samozřejmě strašně bála a v podstatě v každém jsem viděla predátora. Dnes už mám kluka, o kterém vím, že by mi v životě neublížil a který naplnil moji naději, že i můj život může mít happy end.
Ve sbírce, kterou jsi spustila na webu Donio, se během pár dní vybralo přes 2 miliony korun. Proč ses rozhodla sbírku založit?
Nevěděla jsem, že vůbec nějaká taková možnost existuje a k Doniu mě přivedl můj kluk. Já jsem se tomu nejdříve bránila, chtěla jsem postupovat krok po kroku a prioritou pro mě byla knížka, abych ve společnosti rozšířila povědomí o mentálních poruchách, které jsou velmi závažné, mělo by se o nich více diskutovat a lidé k nim zatím stále nemají ten správný přístup. Stále je to téma, které ostatní uvádí do rozpaků. Chtěla jsem tedy nejprve napsat knihu, udělat věc, která by byla prospěšná i pro ostatní, ale nakonec jsem usoudila, že už jenom to, že jsem se o tom rozhodla mluvit, bude mít nějaký efekt a takhle sbírka vznikla.
Celá kniha bude takové mapování mého příběhu, emocí, které v ní dost důkladně probírám, bude to opravdu velmi intimní zpověď
Kdy můžeme očekávat vydání tvé knihy?
Poslední kapitola by měla nastat právě v Kladrubech, aby v ní nechybělo i nějaké rozuzlení, neboť celá kniha bude takové mapování mého příběhu, emocí, které v ní dost důkladně probírám, bude to opravdu velmi intimní zpověď, ale zároveň má každá kapitola nějaký inspirativní prvek, ke kterému jsem došla.
Když zmiňuješ inspiraci, stává se ti, že ti na sociálních sítích píšou dívky, které si prošly něčím podobným?
Stává, snažím se na to reagovat a dávat podporu a sebeuznání, které je v tomto momentě velmi důležité. Chápu, že se za to dívky stydí, že je to něco, o čem se těžce mluví, ale snažím se je motivovat, aby zneužití řešily, protože to je alfa omega.
Jak s penězi ze sbírky vynaložíš?
Primárně bych potřebovala bezbariérový byt, protože momentálně spolu s Ondrou bydlíme v bytě, který není dostačující a mým snem je bydlet pohodlně a bez komplikací. Peníze proto použiji na byt a vybavení, abychom mohli „normálně“ žít.
Čekala jsi takovou vlnu solidarity? Nebo tě to překvapilo?
Vůbec, vůbec jsem nevěděla, co od toho očekávat a ani jsem nepřemýšlela nad tím, jak na to budou lidé reagovat. Naopak jsem se bála, že si ostatní budou říkat: „No tak holka skočila z okna a teď po nás chce peníze, přitom si to zavinila sama.“ Ale jsem příjemně překvapená, že mi naopak lidé píší, že to nebyla moje chyba, že za to nemohu a vlna podpory je ohromná.
Když se o znásilnění otevřeně bavíme, řekla bys, že jsi s ním již nyní vyrovnaná?
Musela jsem to přijmout jako fakt, říct si, že se to stalo a že minulost nezměním. Jediné, co mohu změnit, je moje budoucnost.
A jsi šťastná?
Ano, štěstí si člověk musí vytvořit sám v sobě, musí si vybudovat tzv. pojistku, neboť se musí spoléhat pouze sám na sebe a ostatní jsou pouze taková berlička. Nikdo neponese naše břemeno, takhle to nefunguje a ani by to tak fungovat nemělo.
Co bys poradila dívkám, které se stali obětí sexuálního znásilnění a bojí se o tom promluvit?
Určitě je nutné vyhledat pomoc, a to zejména psychoterapeutickou, protože mluvit o tom a sdílet pocity je to nejlepší, co můžeme udělat. Příběhem si musíme projít znovu a znovu, protože jedině tak se s tím můžeme smířit.
