Džunko Tabei: Ako prvá žena zdolala Mt. Everest, bojovala za životné prostredie a nezastavila ju ani rakovina

Píše se 16. března 1975. Matka tříleté dcery a 35letá horolezkyně Džunko Tabei opatrně našlapuje. Pod nohama jí křupe ledový sníh a kolem uší hučí mrazivý vichr. Pár metrů před sebou vidí do teplého oblečení zahaleného šerpu Anga Tsheringa, který se zrovna zastavuje a kontroluje situaci. Dvojice se nachází 8 763 metrů nad mořem na Jižním sedle Mount Everestu. K vrcholu jim zbývá ještě 85 výškových metrů. Znavená a větrem ošlehaná Džunko svého společníka dohání a společně usedají do těžkého sněhu. 

Před očima se jim rozepíná ledový hřeben s ostrými okraji. Kdyby mohla, Džunko by zalapala po dechu. I přes veškerý výcvik a zkušenosti se stresem něco takového neočekávala. Scenérie před ní znamená, že buďto výpravu vzdá, nebo bude muset hřeben podejít o nějakých 15 metrů. Ovšem s vědomím, že byť jediný nesprávný krok pro ni může znamenat nekonečný pád do ledových hlubin. 

Neměla jsem tušení, že budu muset něčemu takovému čelit, přestože jsem si o výpravách na Mt. Everest přečetla veškeré dostupné materiály.

Ale Džunko byla pevně rozhodnutá. Odhodlala se špičatý hřeben rozdělující čínské a nepálské území přejít na přímo. S upjatým výrazem a maximální soustředěností začala pomalu šplhat podél hřebenu. Přeručkovávala s horní částí těla na čínské straně, zatímco se pomocí ostruh na nohách přesouvala na straně nepálské. Později uvedla, že se nikdy necítila v takovém napětí jako v ten moment. Věděla, že její život visí na vlásku. Nehodlala se ale vzdát a nakonec hřeben překonala a vystoupala jako první žena v historii až na vrchol nejvyšší hory světa. 

Podceňovaná celebrita

Po návratu do Japonska byla oslavována jako hrdinka. Byla zvána do jednoho pořadu za druhým, vznikla o ní televizní minisérie, pogratuloval jí král Nepálu i vláda Japonska a přednášela po všech regionech země vycházejícího slunce. Sláva jí však neimponovala. Raději v ruce držela cepín než mikrofon. Dobře si ale uvědomovala sílu svého skutku a využila ji k tomu, aby podpořila rovnost mezi muži a ženami. Stala se symbolem odporu proti ženské podřízenosti, která byla v japonské společnosti silně zakořeněna. 

Džunko Tabei se ale nikdy nikomu nezpovídala, dělala si věci po svém a od manžela si nenechala mluvit do vlastních záležitostí. Už v roce 1969 založila po vystudování soukromé tokijské univerzity ženský lezecký klub. Tedy v době, kdy ženy ve většině případů zůstávaly doma a staraly se o domácnost. Ještě v 70. letech bylo v Japonsku zvykem, že ženy nepracovaly, a pokud ano, nanejvýše roznášely čaj. Za těchto podmínek se Džunko Tabei sebrala, nechala svoji tříletou dceru na starost manželovi a vydala se zdolat nejvyšší horu světa. 

Džunko Tabei na Qullai Ismoili Somoni – nejvyšším vrcholu Tádžikistánu

Horolezecký tým sestavený výhradně z žen

Něco tak nemyslitelného popudilo její rodinné i profesní okolí. Nikdo jí nevěřil, a to ji motivovalo. K exkurzi do Himálají přemluvila dalších 14 žen a navzdory nedůvěře dokázala sehnat potřebné finanční prostředky k uskutečnění expedice. Přispěla hlavně média pod vidinou senzačních zpráv. Jenže veřejnost se k jejich nápadu stavěla odmítavě a Džunko Tabei si nesčetněkrát musela vyslechnout, že by měla zůstat doma a starat se o své dítě. 

Patnáctičlenný tým sestavený výhradně z žen původně zvažoval vylezení jiné osmitisícovky. Po prostudování zápisků horolezců a náročnosti terénu se rozhodly, že překonat 8 tisíc metrů bude na Mt. Everestu paradoxně nejsnazší. Především díky faktu, že horolezecké trasy byly podrobně zdokumentovány a otestovány desítkami horolezců před nimi. Expedice byla naplánována na jaro roku 1975.

Nikdy mě ani nenapadlo, že bych zdolání té hory vzdala, ať si lidé říkali, co chtěli

Džunko Tabei se svými společnicemi nakonec skutečně vystoupala až k táboru pod vrchol. A následně se stala první ženou, která stanula na vrcholu Mt. Everestu, do nějž zapíchla japonskou vlajku. Všech 15 žen se pak bez újmy vrátilo domů. Jejich úspěch proběhl ještě předtím, než se z Everestu stala věc prestiže, symbolu sociálního statusu a horolezci se začali předhánět ve všemožných rekordech. Jejich výprava byla ještě vskutku nebezpečnou zkouškou bez moderního vybavení a draze zaplacených zkušených průvodců. 

Zachraňte Everest!

Tabei se po návratu domů a absolvování stovek přednášek rozhodla svůj status slávy využít kromě zlepšení postavení žen ve společnosti využít i k boji za životní prostředí. Vzorem jí byl Edmund Hillary, který v roce 1953 s šerpou Tenzingem vylezl na vrchol Everestu jako vůbec první člověk v historii. Ten se na konci 80. let vyslovil pro pětiletý zákaz výstupu na nejvyšší horu světa z důvodu znečištění, které za sebou kolony horolezců nechávají. A ačkoli jeho snaha „dát hoře odpočinout“ vyšla vniveč, dokázala inspirovat Džunko Tabei k přebrání jeho agendy. 

V roce 2000, ve svých 61 letech, dokončila doktorské studium na Kjúšúské univerzitě disertační prací na téma udržitelného horolezectví. Ještě během studií spustila kampaň upozorňující na problémy spojené s množstvím odpadu na Mt. Everestu, které by mohlo vést k ekologické katastrofě. Její výzkum ukázal, do jaké míry narostl počet odpadků na Everestu od první expedice, která se odehrála v roce 1923. 

Její práce mimo jiné uvádí, že jen v okolí základního tábora ve výšce 5 364 metrů nad mořem bylo horolezci do roku 2000 vylito 1,03 milionu litrů moči. To se rovná 3 300 vanám a může to mít devastující vliv na kvalitu vody, kterou lidé žijící v údolí pod horami užívají k životu. Svoji vůli ke změně nakonec přivedla do reality a pod jejím vedením bylo uspořádáno několik výprav, jejichž cílem bylo prostě uklidit nepořádek po horolezcích. 

Nikdy se nevzdat

Mimo studium a enviromentální aktivity se Džunko Tabei stále věnovala své největší vášni – horolezectví. V roce 1992 se stala první ženou světa, která zdolala nejvyšší vrcholy všech sedmi kontinentů. Ani to jí však nestačilo. Jejím dalším cílem bylo vylézt na nejvyšší vrcholy všech státu světa. To už se jí bohužel nepodařilo. Nikoli však proto, že by se kvůli stáří rozhodla cepín a krosnu odložit do kouta. Její život předčasně vyhasl v roce 2016.

Ještě čtyři roky předtím deníku Japan Times potvrdila, že lézt bude až do svého skonu. A tak se i stalo. Ve svých 72 letech slezla v Etiopii horu Erta Ale a stala se svědkem proudění lávy, která ji přímo fascinovala. Ten samý rok jí byla diagnostikována rakovina. Její rodina byla zdrcena, ale ona sama se tak jako po celý život nevzdala a s nemocí bojovala další čtyři roky. Během těch let slezla spoustu dalších vrcholů, a dokud jí to dovoloval zdravotní stav, předávala své zkušenosti mladším horolezkyním. Naposledy vydechla v nemocnici v Kawagoe 20. října 2016.