Vznik štátu Izrael bol podmienený rozdelením Palestíny.
Přesně před 70 lety, 14. května 1948, vznikl v tehdejší Palestině židovský stát zvaný Izrael. Cesta k tomuto veledůležitému dni pro židovský národ byla trnitá a plná obětí a útrap, jež bohužel trvají dodnes. Židé hledí na svůj stát jako na zemi zaslíbenou, kterou hledali po celou dobu své existence.
Palestinci se však se záborem vlastní půdy nedokázali smířit a Izrael považují za okupační správu, proti níž brojí už celé dekády. Jedná se o velmi citlivé téma, které doprovází spletitá historie. Pojďme se společně podívat na krvavou historii vzniku Izraele, jejíž poslední kapitola musí být ještě dopsána.
Abychom pochopili důvody, proč se Židé rozhodli založit svůj stát právě na území dnešního Izraele, musíme se vrátit hluboko do historie. A to až přibližně do roku 4 tisíce před naším letopočtem, kdy byla oblast osídlena semity – kmenem Kanaánejců.
Díky tomu dostala název Kanaán. Přibližně ve 13. století př. n. l. mělo dle biblického příběhu dojít k vyhnání Židů z Egypta, kteří tak byli nuceni osídlit území Kanaánu, načež původní obyvatele početně převážili.
Merenptahova stéla obsahující první zmínku o Izraeli
Západně od řeky Jordán mělo dle Bible dojít ke střetu Izraelitů s Kanaánejci a s národem Filištínů. Vítězné tažení vedlo k vzniku biblického židovského státu Izrael. Ten měl existovat mezi lety 1 020 až 926 př. n. l. a jeho prvním vládcem byl král Saul.
Ten však padl v boji s Filištíny, a tak převzal královskou korunu David. Legendami opředená osobnost následně dobyla Jeruzalém a vyhlásila jej hlavním městem země.
Izrael pak nejvíce vzkvétal za vlády Davidova syna Šalamouna, který nechal mimo jiné postavit takzvaný První chrám v Jeruzalémě.
Po smrti Šalamouna se Izrael rozdělil na severní Izrael a jižní Judeu. Jejich oslabení využili Asyřané, kteří obě země v roce 722 př. n. l. dobyli a původní obyvatelstvo z velké části povraždili.
Následovala staletí, během nichž se o územ Izraele, a především pak Jeruzaléma přetahovaly tehdejší mocnosti – Babyloňané, Peršané či Ptolemaiovci a Seleukovci.
Mapa severního Izraele a jižní Judee z 9. stol. př. n. l.
Až v roce 142 př. n. l. se Židům podařilo vymanit z otrocké ruky, kterou nad nimi po staletí držely cizí národy, když pod vedením tří bratrů Makabejských v povstání proti Seleukovcům dobyli Izrael zpět do svých rukou.
Ani to však nemělo mít dlouhého trvání. Neustále se rozpínající Římská říše dosáhla svými chapadly v roce 63 př. n. l. až do Izraele a pod vedením vojevůdce Pompeia si jej podrobila. Namísto přímé vlády nad místním obyvatelstvem se Řím rozhodl dosadit do vůdčích postavení Židy, kteří však byli jen loutkami v jeho rukách.
Až v roce 6 n. l. vyhlásil tehdejší římský panovník Caesar židovské území jako provincii Judea, která měla být spravována římským prokurátorem.
Tím byl ve letech 6–36 n. l. mimochodem Pilát Ponský, jehož jméno vám zřejmě zní velmi povědomě. Byl to totiž právě on, kdo svým mandátem dal Židům do rukou rozhodnutí nad osudem Ježíše Krista.
Třicet tři let po ukřižování budoucí modly milionů křesťanů propuklo v Judee velké židovské povstání. To se Římanům sice díky vojenské převaze podařilo potlačit, jako trest však nechali zbořit Jeruzalém.
Umělecké ztvárnění rozsudku nad Ježíšem Kristem
Rozhněvaní Římané Judeu přejmenovali na Syrie-Palestina (přičemž jméno „Palestina“ odkazovala na největší nepřátele Izraelitů – Filištíny). Jeruzalém byl přejmenován na Aelia Capitolina.
Židé se ještě několikrát poté pokusili povstat, ale jejich odpor byl pokaždé zlomen. Spousta Židů v bojích zahynula, podstatná část jich skončila v římském otroctví a ostatní se rozprchli. Jen zlomek z nich v zemi zůstal.
Veliký dopad nejen na území nově ustavené Palestiny, ale i celého světa, mělo rozšíření křesťanství. To bylo ve svých začátcích potlačováno, nakonec se však stalo legální vírou, a to díky byzantskému císaři Konstantinovi, který k ní dokonce konvertoval. To bylo v roce 331 n. l.
O dvě stě let později zde císařovna Theodora nechala vyhledat důležitá místa z biblického příběhu o Ježíši Kristovi a nechala na nich vystavět chrámy.
V roce 614 dobyli Palestinu Peršané. Dlouho se však v těchto končinách nezdrželi. Čáru přes rozpočet jim udělali Arabové, kteří v té době zažívali největší expanzi ve svých dějinách.
Konstantinův křest podle malíře Raffaella Sanzia da Urbina
V té době navíc šířil své slovo prorok Mohamed, jehož učení dalo vzniknout pozdějšímu druhému nejrozšířenějšímu náboženství na světě – islámu.
Arabové posílení vojenskými úspěchy v ostatních koutech Blízkého východu dobyli v roce 638 i Jeruzalém. Zdejší obyvatelstvo se však rozhodli ponechat v relativní svobodě, a to i náboženské. Postaveny zde byly mešity Skalní dóm a Al-Aksá a po desetiletí zde lidé žili v relativním míru.
To se však změnilo v roce 1009 za vlády chalífy Hakíma. Ten začal příslušníky jiného než muslimského vyznání pronásledovat a nechal bořit jejich náboženské budovy.
Na to reagovali křesťané a v roce 1095 papež Urban II. vyhlásil první křížovou výpravu. Ta se z pohledu Evropanů vydařila a už čtyři roky poté dokázali křižáci Jeruzalém dobýt. Cenou však bylo zmasakrování většiny zdejších židů a muslimů. Založeno bylo Království Jeruzalémské a celá Palestina se na několik desítek let stala sférou vlivu evropských mocností.
Pak ale přišel rok 1187 a velké tažení Saladina. Muslimský vojevůdce tehdy křižáky dokázal rozprášit a Jeruzalém navrátit do správy Arabů. Křížové výpravy sice pokračovaly, křesťané však už Svatou zemi nikdy zpátky dobýt nedokázali. Definitivní porážka přišla v roce 1291, když Mameluci dobyli poslední velké útočiště křižáků – město Akko.
Ztvárnění dobytí Jeruzaléma od Émila Signola
Mameluci, kteří byli původně otroky, nakonec nad Palestinou přebrali moc a za jejich vlády se zde poprvé stal islám většinovým náboženstvím. Jak už ale historie několikrát prokázala, Jeruzalém nemůže nikomu patřit po příliš dlouhou dobu.
Mameluci jej ovládali až do roku 1517, kdy je smetla Osmanská říše, která si zároveň podrobila celou Svatou zemi. V té se i nadále udržovala náboženská rozmanitost, a to díky Jeruzalému, který představoval putovní místo pro židy, křesťany a muslimy.
Díky stabilním podmínkám v regionu se v 17. a 18. století začalo do Palestiny stěhovat stále více Židů. Ti totiž po celá staletí trpěli pod návalem antisemitismu, který byl v tehdejší i pozdější Evropě velmi obvyklou záležitostí.
Křesťané totiž Židy vinili ze zabití Ježíše Krista a považovali je za lichváře a podvodníky. Za staletí židovského roztroušení po celém světě tak proběhla celá řada pogromů a lynčování mnohdy nevinných Židů. Není divu, že hledali vlast, v níž by se mohli usadit.
Antisemitismus sídlil i v civilizovaných společnostech
Osmanská říše postupem času slábla, zatímco evropské mocnosti, především pak Velká Británie, dokázaly díky průmyslové revoluci na konci 19. století získat ohromnou ekonomickou a vojenskou sílu.
Po otevření Suezského průplavu v roce 1869 se navíc Palestina stala velmi významnou oblastí, v níž Británie neustále zvyšovala svůj vliv.
Slábnoucí moc Osmanské říše v oblasti a rostoucí evropské vlivy byly plodným prostředím pro vznik tzv. sionismu. Tedy židovské ideologie, jejímž cílem bylo založení vlastního státu na historickém území Izraele. Na základě tohoto učení se v roce 1882 uskutečnila první velká přistěhovalecká vlna do Palestiny.
Do snahy Židů získat zpět svojí dávnou domovinu zasáhla první světová válka. Ta skončila porážkou Osmanské říše a dobytím Jeruzaléma britskými jednotkami, které oblast ovládly a Velká Británie je pod názvem Britský mandát Palestina držela až do roku 1948.
Britové v Palestinské državě
Během tohoto období postupně sionistická ideologie nabírala olbřímích rozměrů, to samé však i arabský nacionalismus. Arabové proti hromadnému židovskému přistěhovalectví brojili, což vedlo k celé řadě menších konfliktů.
Klíčovým obdobím se stala druhá světová válka. Na Židech bylo vykonáno bezpráví ohromných rozměrů s názvem holocaust. Nacisté dokázali, kam až může antisemitské šílenství zajít a svět si uvědomil, že samostatný židovský stát by mohl být řešením.
Ke konci druhé světové války tvořili Židé již 33 % populace Palestiny. Dva roky po konci války se Britové rozhodli Palestinu opustit a její osud přenechat na nově utvořené Organizaci spojených národů (OSN). Ta rozhodla o vzniku arabského a židovského státu na území bývalé Palestiny, přičemž však celých 75 % území přenechaného Židům představovala poušť. Arabové rozdělení odmítli.
Už tehdy bylo, po desetiletích krvavých střetů mezi Araby a Židy, jasné, že dojde ke krveprolití. Poté, co byl 14. května 1948 vyhlášen Stát Izrael, opustily britské vojenské jednotky Palestinu. Pouhý den nato na nově vyhlášený stát zaútočilo pět okolních arabských států.
David Ben-Gurion vyhlašuje nezávislost Izraele
Izraelcům se však díky lepší výzbroji a odhodlání podařilo ubránit a po roce bojů byly uzavřeny mírové dohody a stanoveny dočasné hranice, které vešly ve známost jako Zelená linie.
Poté přišla mezi lety 1948–1958 obrovská imigrační vlna směrem do Izraele. Populace se za pouhých deset let zvedla z původních 600 tisíc obyvatel na 2 miliony, přičemž většinu nově příchozích tvořili přeživší holocaustu a Židé vyhnaní z arabských zemí.
Napětí na blízkém východě znovu eskalovalo v roce 1967, kdy proběhla šestidenní válka. Izrael kvůli shromažďování arabských armád v okolí svých hranic pochopil, že se schyluje k útoku, a tak zaútočil jako první a obsadil Západní břeh Jordánu, pásmo Gazy, Golanské výšiny a Sinaj.
Mapa držav Izraele před a po šestidenní válce
Po šestidenní válce se Palestinci uchýlili k celé řadě teroristických útoků. Včetně zmasakrování izraelských atletů na LOH v Mnichově v roce 1972. Izrael odpověděl Operací Boží hněv.
Následovaly roky vzájemných výpadů, které však mohly dostát svého konce v 90. letech minulého století. Obě strany se totiž poprvé sešly u vyjednávacího stolu, díky čemuž byla v roce 1994 ustanovena Palestinská národní autonomie a připravena mírová dohoda.
Jednání však kvůli extrémistům z obou stran tábora nakonec selhalo. V Palestině posílila organizace Hamás a Palestinský islámský džihád a v Izraeli pravicová strana Likud, kteří byli proti jakémukoli kompromisnímu řešení.
Jásir Arafat a Jicchak Rabin
Jednání tak zkrachovala, a to po odmítnutí vzniku Palestinského státu ze strany palestinského lídra Jásira Arafata, který považoval podmínky za nedostatečné.
Od té doby se mírové rozhovory již znovu prosadit nepodařilo a zejména v pásmu Gazy dochází k neustálému ostřelování území Izraele. Ani po sedmdesáti letech od založení židovského státu tak na Blízkém východě nepanuje klid a mír.
