Nadaná česká fotografka Bára Vávrová se rozpovídala o své umělecké tvorbě, cestování a kromě jiného také o tom, co ji při práci nejvíce inspiruje.
Mladá česká fotografka Bára Vávrová se ve svých pouhých 24 letech může pyšnit již desítkami, ne-li stovkami uměleckých snímků, které jsou okouzlující stejně jako sama jejich autorka. Bára původem pochází z menší vesnice na Jesenicku, za svůj dosavadní život však stihla procestovat celou řadu evropských končin, zejména Skandinávii. V její tvorbě se nejčastěji objevuje tématika ženské krásy zasazené do přírodního prostředí, přičemž každá z fotografií zachycuje nejrůznější emoce a vypráví svůj vlastní příběh. Není proto divu, že nás práce této talentované umělkyně oslovila hned na první pohled a bez jakéhokoliv další váhání jsme se rozhodli Báru oslovit a trochu vyzpovídat.
Kdy přibližně jsi s focením začala a jak dlouho se mu již věnuješ na profesionální úrovni?
Úplné začátky s prvními portréty byly někdy v roce 2011, ale to se opravdu nedalo brát příliš vážně. Trochu kvalitnější věci začaly vznikat až někdy v roce 2013. Stále mám trochu vnitřní odpor nazývat se profesionálem, hlavně proto, že jsem se sebou věčně nespokojená a stále kolem sebe vidím velmi nadané lidi v podobném věku, kteří jsou profesně o mnoho mil přede mnou. Mé první větší a vážnější zakázky přišly až v loňském roce 2015.
Svoje současné fotografické zaměření sama popisuješ jako fine art. Jak bys tuto specializaci charakterizovala a co tě k ní přivedlo?
Já fine art vnímám jako hodně široký směr fotografie plný doslova nekonečných možností. Jsou to v podstatě většinou předem vymyšlené, stylizované scény, které se dají pojmout různými způsoby. Člověk zde může naplno popustit uzdu své fantazii a tvořit prakticky cokoliv, co ho napadne. Někdy to hraniční až se surrealismem. V mém pojetí pracuju s motivy člověk a příroda, přesněji žena a příroda. Fascinuje mě tajemno a neznámo a mám opravdu ráda, když v člověku fotka vyvolá nějaké otazníky, které ho nutí domyslet si příběh, který se za tím obrázkem odehrává. K tomuto pojetí fotografie jsem se vlastně dostala tak, že jsem trávila hodiny denně prohlížením si fotek na různých serverech, a byl to právě fine art, který se mě vždy dotýkal nejvíce. Vrtalo mi hlavou, jak je možné něco takového vyfotit či jak je možné fotku upravit tak, aby vypadala jako z jiného světa a aby se mi u pohledu na ni třeba i rychleji rozbušilo srdce. Nestalo se mi to mnohokrát, ale párkrát ano. A bylo by pro mě velkou poctou, kdyby někdy s někým moje fotografie udělaly něco podobného. Líbí se mi také, že můžu vytvořit něco, co vlastně vůbec neexistuje, ale přesto se mi podaří to nějak ztvárnit a tím to v podstatě do reality tak trochu přenést... Nebo nějaké místo vyfotit a později upravit tak, aby vypadalo daleko tajemněji a kouzelněji než ve skutečnosti. A tak jsem se do toho ponořila. Při tvorbě svých nápadů hodně pracuji s Photoshopem. Ten nám dnes práci na těchto fotografiích velmi ulehčuje. Určitě se také nedá říct, že úplně všechny moje fotky do tohoto směru dokonale zapadají, ale dá se říct, že většina těch lepších ano.
Láká tě experimentování i s jinými styly?
Určitě ano. Vzhledem k tomu, že se v mém běžném životě docela dost věnuji sportu, konkrétně běhu, chtěla bych se zdokonalit ve sportovní fotografii. Zároveň bych ráda zůstala věrná svému stylu. Zapálený sportovec zcela jistě působí úplně jinak než osamělá dívenka v šatech uprostřed tmavého lesa, ale přesto bych se ráda pokusila o to, aby i z těchto fotek bylo cítit nějaké tajemno, emoce, láska k přírodě a souzení s ní. Neláká mě dělat typické sportovní fotky, kdy jde hlavně o to, aby byly co nejlépe nasvícené napnuté svaly a značkové oblečení. Do budoucna bych také určitě chtěla proniknout také do tajů analogové černobílé fotografie. Dnešní digitály sice už umí opravdu hodně a když se k tomu přidá dobře odvedená postprodukce, často ani nejde poznat, že to není analogová fotka. To ale umí málokdo. Výsledná fotka možná má starý look, ale minimálně tvůrce ví, že si tou strastiplnou cestou klasického vyvolávání neprošla. Z těch starých fotek je cítit něco úplně jiného, hlubšího... Už samotné focení je úplně jiné. Nemůžeme tu fotku smazat. Myslím, že člověk je při takovém focení daleko přítomnější, vědomější, víc se snaží a dává tam tím pádem víc ze sebe. Co se mě týče, myslím, že k tomu musím ještě dospět a tak na to nijak nespěchám. Přijde to ve správný čas a určitě to poznám.
Sama jsi zmínila, že při své práci nejčastěji pracuješ s motivem přírody a ženského půvabu. Proč zrovna tato kombinace?
Na to se mě často lidé ptají a já nikdy nevím, jestli jsem schopná dát uspokojivou odpověď. Začnu asi tou přírodou. Vyrostla jsem v malé vesnici na Jesenicku, pod hřebenem Rychlebských hor a tak jsem s venkovním světem odmalička hodně v kontaktu. Až teď, kdy už jsem starší, jsem však krásy kolem sebe začala naplno vnímat a vážit si jich. Fotky mě většinou napadají při toulkách přírodou, kdy narazím na pěkný strom, mechový koberec či jiné zajímavé místo. Hned přemýšlím, jak to zachytit a jak tomu místu ideálně vdechnout ještě silnější atmosféru. Představuji si, jaké světlo tam bude nejlepší, co s tím později budu dělat ve Photoshopu a podobně. A nějak se mi k těm scénám vždy víc hodí žena. Většina žen je, myslím, také mnohem víc ve spojení s přírodou, máme jiné vlastnosti a schopnosti než muži. Ženy jsou většinou emotivnější a jemnější. Jak vnitřně, tak i navenek. Vyzařuje z nich moudrost a síla. Těžko se mi to ale uchopuje do slov. V žádném případě tímto ale neříkám, že my ženy jsme v něčem „lepší“ než muži a že to, co popisuji, platí ve všech případech. Každé pohlaví má v sobě něco, co to opačné nemá a nikdy mít nebude. Vyjadřuji jen svůj subjektivní pocit, že ženy jsou k určitým věcem většinou vnímavější, víc mi do mých scén sedí a lépe se mi s nimi pracuje. Jinak je dnešní doba velmi zlá a hodně nás všechny nutí potlačovat svou podstatu – svou ženskost či svou mužnost. Najít dnes autentické lidi, kteří se tím vším nenechají semlít a nebojí se projevit se, není jednoduché.
Čím se při vymýšlení konceptů pro fotografie necháváš inspirovat a kolik ti realizace výsledných snímků rámcově zabere času?
Jak jsem již zmiňovala v předchozí odpovědi, nejčastěji to jsou zajímavá místa, která nacházím různě po loukách a lesích. Dost mě ovlivňují i momenty, kdy se třeba cítím opravdu šťastná nebo silná a motivovaná. Toto taky často zažívám v přírodě. Někdy stačí takový ten kýčovitý západ slunce v horách a najednou zapomenu úplně na všechno, co mě třeba trápí. Jsem jen tady a teď a vím, že můžu dokázat cokoliv budu chtít. Bývají to krátké chvíle, ale nejdou zapomenout. Občas se snažím na fotkách znázornit i tento pocit. Jindy mě třeba inspiruje nějaká melodie, zajímavé věty, které najdu v knihách, které zrovna čtu, nebo když potkám zajímavou osobnost. Přichází to z různých směrů a většinou nečekaně. Časově pak realizace nápadu může trvat od několika desítek minut i s postprodukcí až po několik desítek hodin. Já většinou dělám fotky dlouho. Průměrně to bude třeba tak 5-6 hodin soustředěné práce na jedné fotce. Zkouším spousty různých postupů, barevné tóny a kontrast upravuji velmi opatrně, chci, aby to bylo udělané pořádně a tak se to většinou dost protáhne.
Oslovují tě tvé modelky se zájmem o spolupráci samy, nebo si je hledáš? A s kým se ti doposud pracovalo nejlépe?
Dost často mě někdo oslovuje, ale opravdu málokdy fotím s někým úplně cizím. To už mě ten člověk přes ten mail či Facebook musí opravdu na první pohled hodně zaujmout, a to se nestává často. Znám skvělé holky na portréty, na fotky, kde potřebuju nějaký příběh a vím, koho oslovit, když potřebuji někoho, kdo se nebojí trpět a ještě u toho umí dobře vypadat. I když to zní možná divně, v něčem se mi dobře pracuje také sama se sebou. Nemyslím to tak, že jsem nejtalentovanější a nejkrásnější modelka ze všech, ale vím, co od té fotky chci a tak to většinou trpělivě zkouším, dokud to nedostanu. Dělám to sama pro sebe, nestydím se a nevadí mi u toho třeba i něco vytrpět. Nejde to ale samozřejmě vždycky a čím jsem dál, tím méně je pro mě reálné dělat fotky jako autoportréty. Nemám ale zatím opravdu nikoho, o kom bych mohla říct, že je pro mě naprostá jednička.
Vyhledávají tvé služby spíše zájemkyně či zájemci, kteří chtějí fotografie sami pro sebe, nebo fotíš například i pro firmy a reklamní kampaně?
Ze začátku mě vyhledávali jen lidé, kteří chtěli fotky pro své osobní účely. V loňském roce přišlo pár nabídek i od různých firem a měla jsem štěstí, že jejich požadavky nevedly k tomu, abych musela dělat něco, co mě nebaví. Chtěli po mě fotky v mém stylu, jen to bylo omezené na určité lokace. Začínám fotit také oblečení, které se pro moje fotky rovněž skvěle hodí a tak mi to nepůsobí žádné násilí. A jak jsem mluvila o té sportovní fotografii, dostala jsem nabídku fotit také značku obuvi, ve které běhám. Samozřejmě, že do toho stále fotím i portréty obyčejným lidem. V nejbližší době bych také ráda zkusila udělat nějaký workshop.
Najdeš mezi svými fotografiemi i takové, ke kterým máš silnější vztah než k ostatním, popřípadě které si ráda častěji připomínáš? A to ať už na základě místa, kde byly foceny, nálady, kterou vyjadřují nebo příběhu, který za nimi stojí.
Ano, ale je jich málo. Většinou totiž ke svým fotkách krátce po jejich vytvoření začnu být hodně kritická a to pak samozřejmě všechny pocity kolem nich zabije. Jako první mě asi napadne fotka nad jedním severonorským fjordem. Žádný extra příběh za ní není, spíš to jsou jen mé osobní pozitivní pocity z ní spojené s jinými vzpomínkami z té doby. V létě 2014 jsme byli s přítelem na dlouhém roadtripu okolo severního Norska v místech, kde jsme ještě ani jeden nebyl. Výjimečně jsme oba měli docela čistou hlavu, nic nás příliš netížilo. To bohužel nezažívám moc často a tak si takových momentů víc vážím. V létě v Norsku v těchto místech nezapadá slunce, válí se několik hodin kousek nad obzorem. Celé noci jsme za nádherného žlutého světla objevovali nová místa, zatímco celý svět kolem nás spal. Severská městečka zalitá žlutým světlem vypadala, jako kdyby lidstvo prostě najednou zmizelo. Mělo to nepopsatelnou atmosféru. Jako kdybychom měli všechny krásy světa jen pro sebe. Fotili jsme každou noc jako blázni, dokud jsme ve 4 ráno neodpadli. Ve dne jsme se trochu vyspali, pak přejeli dál a začalo to znova. Počasí bylo dokonalé, zažili jsme tropické teploty na nejsevernějších místech pevninské Evropy. Srdečně jsme obdivovali místa, která jsme objevili a myslím, že jsme oba byli fakt šťastní a vděční, že tohle můžeme takhle svobodně zažívat a že to máme s kým sdílet.
Dočetl jsem se, že kromě focení tvoří podstatnou část tvého života také cestování. Například před nedávnem jsi zavítala do slunného Španělska a před lety ti k srdci přirostla chladná Skandinávie, konkrétně Norsko. Jaká další zajímavá místa jsi v minulosti navštívila?
Možná to působí, že jsem hodně zcestovalá, ale vlastně jsem trochu projezdila zatím jen Evropu. Vzhledem k tomu, co všechno už jsem viděla hlavně v té Skandinávii, která na velkolepé scenérie není vůbec skoupá, jsem už k mnoha krásám docela otupělá a jen tak něco mě do kolen nedostane. I když to asi pro mnoho lidí nebude znít příliš zajímavě, myslím, že naši sousedé na Slovensku mají opravdu nádhernou vlast. Osobně mám nejraději Malou a Velkou Fatru. My lidé často máme pocit, že za krásami musíme cestovat na druhou stranu světa, protože jen tak se naše touha po opravdovém dobrodružství naplní, ale přitom doslova za humny máme zrovna takový ráj. Někdy dokonce přímo před očima. Nikdy bych třeba moje milované Rychlebské hory nevyměnila za nádherné norské Lofoty. Čím víc velkolepých scenérií na cestách potkávám, tím víc si vážím toho zdánlivě obyčejného u nás.
Pořizuješ snímky na všech svých cestách a chystáš se v letošním roce v cestování pokračovat?
Paradoxně jsem začala na cestách víc fotit až v loňském roce. A vůbec za to nejsem ráda, protože jsem nefotila z pouhé lenosti a okradla tak sebe samu nejen o mnoho dobrých fotek, ale i o možnost být na své profesní cestě kousek dál. Většinou bych totiž musela fotit sama sebe a to je někdy opravdu komplikované, nepříjemné a zdlouhavé. Samozřejmě bych v blízké době ráda sebrala nějakou kamarádku a podnikala s ní co nejvíc čistě fotografických výletů. Baví mě ta produktivita. Že člověk je na správném místě se správnými lidmi a jen čeká na správné podmínky. Přijet pak domů s vědomím, že mám na disku desítky fotek k úpravě, je skvělý pocit. Ve focení spojeném s cestováním je fajn, že se vlastně flákáte, užíváte si, děláte naplno to, co vás baví, ale vlastně přitom i pracujete. Šíleně moc mě to táhne na Faerské ostrovy, Island, Grónsko a pak také na východ do zemí jako Gruzie a Arménie. Nejdál mě to láká asi na ruskou Kamčatku a do Japonska. Zatím opravdu nedokážu říct, kdy a v jakém pořadí si tyto sny splním. Pomalu přicházím na to, že nejlepší je nechat věci přirozeně plynout, Vědět, co chci a držet směr, ale nelpět příliš na tom, aby vše šlo striktně podle plánu. A neplatí to samozřejmě zdaleka jen pro to, kam bych ráda vycestovala.
Na co jsi za svoji dosavadní kariéru úspěšné fotografky nejvíce hrdá?
Uf, to je pro mě těžká otázka. Nejvíc mě asi potěšily možnosti práce v Norsku, protože jsem se k tomu dlouho dobu upínala. Bylo pak moc příjemné vidět, že tam o mé fotky někdo stojí. Někteří Norové také projevili zájem o to, abych tam začala dělat workshopy, a jsou velmi ochotní mi v tom pomoci s veškerým zařizováním. Díky tomu mám pocit, že jsem na dobré cestě k tomu, abych to v životě mohla mít tak, jak by to pro mě bylo ideální. Tzn., že budu pobývat napůl mezi ČR a Norskem; podle svých potřeb, nálady a samozřejmě práce.
Povíš nám něco o svých plánech do budoucna? Chystáš například nějaké nové fotoprojekty, na které se můžeme těšit?
Momentálně stojím v životě na křižovatce a ještě jsem se úplně nerozhodla, kterým směrem to pro mě bude nejlepší. Každopádně, fotit chci co nejvíc a hlavně co nejčastěji. Ráda bych konečně zpracovala ta kvanta nápadů, která mám rozepsaná na papírech v šuplících. Kdyby se mi tohle podařilo, byla bych spokojená. A nejen já, ale určitě i lidé, kteří se na mé fotky rádi dívají. Jinak nic víc konkrétního říkat nechci a vlastně ani nemůžu.
Děkujeme ti za rozhovor. Na závěr máš prostor něco vzkázat svým příznivcům a čtenářům REFRESHERu.
Bude to asi znít jako klišé, ale myslím, že je opravdu důležité vědět, co od života chci. Místo zabýváním se nepodstatnými a plytkými věcmi je mnohem lepší ten čas investovat do toho, abych si uvědomila, kam mě to táhne a jak se k tomu co nejlépe dostat. Každý máme jinou výchozí pozici, někdo to má snadné, jiný zase hodně těžké, ale nakonec si úplně všichni musíme svoje cíle plnit vlastními silami a trpělivostí. Myslím, že podstatou šťastného a naplněného života je, abychom nikdy nepřestávali snít a věřit, že náš život nemusí nutně být dopředu nalajnovaný, i když vás celé vaše okolí odmalička neustále přesvědčuje o opaku. A i když si často můžeme připadat, že jsme osamělí a k ničemu, je to jen část té cesty kupředu. Když zvládneme i takové situace, život nám to bohatě vrátí.
Pokud tě tvorba a osobnost Báry zaujala, nezapomeň navštívit také její Facebook nebo webové stránky, kde nalezneš další snímky z jejího bohatého portfolia.
