Barbora Krejčíková: Rodina je základ, nejen ve sportu, ale celkově v životě. Rodiče mi dali strašně moc

Tenistka Barbora Krejčíková loni zažila snovou sezónu. Stala se vítězkou French Open ve dvouhře, s Kateřinou Siniakovou následně ovládla i čtyřhru. Společně pro Česko získaly první zlaté olympijské medaile v tenisu. Momentálně je Barbora Krejčíková v žebříčku WTA na druhém místě. Jak se před obhajobou grandslamových triumfů cítí? Dokáže ji soupeřka na kurtu něčím rozhodit? A proč je podle ní český ženský tenis tak úspěšný? To a mnohem víc nám prozradila v exkluzivním rozhovoru. 

Pro mě jste důkazem, že se dá v Česku dostat na tenisový vrchol i ze skromných podmínek. Sama o sobě píšete, že prvních pár let jste hrála tenis jen o zeď a pinkala ve školní tělocvičně. Berete to teď i jako takové zadostiučinění, že jste se dokázala dostat tam, kde jste?

Beru to tak, že v té době to tak bylo a abych ten sport mohla dělat, musela jsem se tomu přizpůsobit a začít úplně od začátku. Nikdy jsem to nebrala jako samozřejmost a vážím si toho, že jsem vůbec nějaké možnosti měla a mohla jsem nějak hrát. Měla jsem štěstí, že jsem Češka a že tu byly takové podmínky, jaké jsem zažila. Jinde nemají ani takové podmínky.

Jsem ráda, že nálepku deblové specialistky už nemám a snad nikdy mít nebudu. Mám radost, že se mi začalo dařit i ve dvouhře, protože jsem si vždycky přála, abych ji hrála dobře.

Mám pocit, že ještě předloňskou sezónu Vás všichni nálepkovali jako deblovou specialistku. Loňská sezóna pro vás znamenala průlom ve dvouhře. Jaké to pro Vás teď je, slyšet oslovení světová dvojka ve dvouhře?

Je to hezké a jsem ráda, že tu nálepku deblové specialistky už nemám a snad nikdy mít nebudu. Mám radost, že se mi začalo dařit i ve dvouhře, protože jsem si vždycky přála, abych ji hrála dobře.

V jednom z rozhovorů po French Open mě zaujalo Vaše vyprávění o tom, jak jste během zápasů bojovala s nervozitou. Že jste si s psycholožkou na papírek napsala věty, které jste si během zápasů říkala.

Bylo to tak. V posledních kolech na French Open jsem byla nejvíc nervózní, takže tam jsme se do toho museli zabrat o něco hlouběji.

Panuje u vás před zápasy nervozita pořád?

Samozřejmě nervózní před zápasy jsem, ale myslím si, že to je případ každého sportovce nejen v tenisovém odvětví, kterému záleží na výsledku. Podle mě jsem nervózní takovým správným způsobem a většinou když začnu hrát, tak ze mě nervozita padá a soustředím se jen na co nejlepší výkon.

Na hodně lidí, včetně mě, na kurtu působíte tak, že máte nervy z oceli. Je něco, čím vás soupeřka dokáže rozhodit?

Asi není. Za svou kariéru už jsem odehrála dost zápasů. I jako juniorka jsem si prošla situacemi, ve kterých se mě soupeřka snažila rozhodit. Nebo když jsem byla malá a hrálo se bez rozhodčích, tak mi dobré míčky pískali jako outy. Takové situace mi pomohly se proti tomu zocelit a myslím si, že dnes mě něco jen tak nerozhází. Snažím se soustředit na sebe, a když se mě protihráčka snaží úmyslně vyvést z rovnováhy, tak si naopak říkám, ať to klidně zkouší dál a ještě víc, že mě to nerozhodí.