Svoj život položil za Československo.
Před padesáti lety vzplála v Praze první lidská pochodeň. Jan Palach, dvacetiletý student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, se 16. ledna 1969 v horní části Václavského náměstí polil hořlavinou a zapálil. Jeho čin nebyl sebevraždou, ale akcí, která měla Čechoslováky probudit z letargie. Černovlasý chlapec ze Všetat chtěl společnosti dát impuls, aby se postavila nastupující normalizaci.
Syn cukráře, kterému komunisté vzali vše
Palachův životní příběh přitom v ničem nenaznačoval, že se jeho jméno stane oslavovaným i zatracovaným pojmem. Narodil se 11. srpna 1948 v soukromém sanatoriu v Praze. Dětství prožil ve Všetatech u Mělníku, malém městečku ležícím necelých 50 kilometrů od hlavního města. Jeho otec, Josef Palach, provozoval už od třicátých let cukrářskou dílnu s obchodem. Matka Libuše byla ženou v domácnosti.
Jana i jeho staršího bratra Jiřího (narozen roku 1941) vedli k vlastenectví v duchu prvorepublikových tradic. Zároveň jim šli příkladem svým aktivním životem. Docházeli pravidelně do Sokola a hráli divadlo v ochotnickém souboru. Otec byl členem národně socialistické strany a matka zpívala v místním evangelickém sboru.
Po únorovém převratu v roce 1948 musel Josef Palach svůj podnik zavřít. Živnostníci se stali třídním nepřítelem a Janův otec se v průběhu několika měsíců z úspěšného podnikatele proměnil v dělníka. Nastoupil do podniku Mlýny a pekárny v Brandýse nad Labem. Janova matka začala pracovat jako prodavačka ve stánku Restaurací a jídelen na nádraží ve Všetatech.
V 50. letech se Československo stáhlo za železnou oponu, probíhaly monstrprocesy s takzvanými nepřáteli státu, ale i s nepohodlnými straníky a svoboda byla stejně limitovaná jako zboží v regálech obchodů. Přesto přese všechno vstoupila Libuše Palachová v roce 1957 do KSČ. Učinila tak z prostého důvodu – chtěla svým synům umožnit studium.
Když bylo Janovi 14 let, otec Josef zemřel na srdeční infarkt. Jeho bratr Jiří byl již dospělý a žil mimo domov. Vášnivý šachista a čtenář Jan Palach zůstal sám doma se svojí matkou. V roce, kdy zemřel jeho otec nastoupil do poslední třídy základy. Odtud zamířil do Mělníku na Střední všeobecně vzdělávací školu (tak byla tehdy nazývána gymnázia). Podle učitelů neměl nijak výrazněji vynikat, excelovat měl v dějepise, zeměpisu, občanské výchově a biologii. Školu dokončil v roce 1966.
Studium na vysoké škole a první zahraniční cesty
Jeho přáním bylo pokračovat ve studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Přijímací zkoušky sice absolvoval s vysokým počtem bodů, ale kvůli velkému zájmu nakonec přijat nebyl. Přihlásil se tedy ke studiu zemědělské ekonomie na VŠE (Vysoká škola ekonomická). S aktivismem jemu vlastním se zapojil do studentského života a za dva roky studia se dvakrát podíval do zahraničí a pomohl založit Akademickou radu studentů. V létě roku 1967 byla na pracovním zájezdu v Kazachstánu a rok nato brigádničil v Leningradu.
Jan Palach se podle svých spolužáků velmi zajímal o politiku, což ještě umocnil příchod Pražského jara. Už předtím ale svým kamarádům předával texty Ludvíka Vaculíka nebo dopis Alexandra Solženicyna. Liberalizace poměrů po nástupu Alexandra Dubčeka a reformních komunistů do čela strany mu imponovala a s chutí se účastnil debat a studentských mítinků.
Léto roku 1968 strávil na brigádě v Leningradu a domů se vrátil až 17. srpna 1968. V té době byla v Československu již měsíc zrušená cenzura a vláda prosazovala tzv. socialismus s lidskou tváří. Nikdo krom několika straníků netušil, že sovětská strana zuří a je schopna jakýmkoli způsobem zabránit demokratizaci poměrů v naší zemi. Jen pár dní před okupací zažíval Palach čirou radost, bylo mu totiž umožněno přestoupit z VŠE na vysněnou Filozofickou fakultu.
Prahou se valí tanky
Nadšení mu ale dlouho nevydrželo. Ráno, 21. srpna 1968, jej vytáhla maminka Libuše z postele se slovy: „Je válka.“ Prahou se valily tanky vojsk Varšavské smlouvy, hranice Československa překročilo na půl milionu mužů a nad hlavami vyděšených našinců létalo 800 vojenských letadel. Českoslovenští spojenci zahájili okupaci, která měla znovu ohnout naše páteře. Jan Palach bral okupaci velmi osobně a ještě ten den se vydal do Prahy.
S fotoaparátem na krku se pohyboval několik dní po ulicích hlavního města. A v roli pozorovatele i aktivisty se stavěl na odpor okupantům. Po návratu do Všetat s přáteli psal po ulicích protiokupační vzkazy. V říjnu vycestoval do zahraničí. Dostalo se mu totiž za pomoc s organizací brigády v Sovětském svazu možnosti podívat se do Franice, kde pomáhal se sběrem hroznů.
Domů se vrátil 19. října 1968. Den po neslavném schválení smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území. Právě toto období bylo pro mladého studenta Filozofické fakulty zlomové. Měl se aktivně zúčastňovat pouličních demonstrací i stávek. Nic z toho ale nevzbudilo větší rozruch a žádná akce nedokázala obrátit směřování společnosti k normalizaci. Jan Palach to těžce nesl a podle dochovaných pramenů zvažoval i radikální akci.
Palach vyzývá k radikálnímu činu
Dokládá to obsah nedávno objeveného spisu Státní bezpečnosti. Jeho součástí byl i Palachův návrh na obsazení hlavní budovy Československého rozhlasu a vysílání výzvy ke generální stávce, který zaslal na začátku ledna 1969 Lubomíru Holečkovi – studentskému vůdci z Karlovy univerzity. Jan Palach navrhoval, aby se po neúspěchu stávek chopila iniciativy skupina studentů, která svým radikálním činem vyburcuje širokou veřejnost.
Jeho vzkaz ale patrně neměl žádnou odezvu nebo byl jeho obsah odmítnut. Někdy v těchto momentech zřejmě Jan Palach došel k rozhodnutí stát se živou pochodní. Dne 15. ledna 1969 dal poslední sbohem svému strýci na pohřbu a den poté odjel z Všetat do Prahy. Kolem osmé hodiny ráno dorazil na kolej na Spořilově. Na svém pokoji vymyslel a sepsal čtyři téměř identické dopisy, které podepsal „Pochodeň č. 1“. První z nich adresoval Ladislavu Žižkovi, spolužákovi z VŠE, druhý studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi a třetí Svazu československých spisovatelů. Poslední dopis si vložil do aktovky.
Napsal v nich, že je členem skupiny, která chce sebeupalováním vytrhnout společnost z letargie. Požadoval, aby byla zrušena cenzura slova a zakázáno šíření Zpráv (okupační tiskovina). Dále chtěl, aby lidé zahájili celostátní časově neomezenou stávku. Avizoval, že pokud se tak nestane do 21. ledna 1969, vzplanou další pochodně.
Spořilovské koleje opustil kolem 11. hodiny dopoledne. Po cestě do centra vhodil trojici dopisů do schránky a koupil pohled, který s krátkým pozdravem poslal svému kamarádovi Hubertu Bystřičanovi. V obchodě si pořídil dvě umělohmotné nádoby a na čerpací stanici v Opletalově ulici je naplil benzínem. Poté zamířil pod rampu Národního muzea na Václavském náměstí. Pro svůj čin si záměrně vybral rušné místo v centru Prahy, kde se v té době pohybovalo spoustu svědků.
Pochodeň č. 1 vzplála
Ke kašně u muzea přišel pár minut před půl třetí odpoledne. Sundal si kabát, aktovku postavil na zem a vytáhl z ní lahvičku s éterem. Otevřel ji nožem a přiložil si ji k obličeji. Odzátkoval obě nádoby s benzinem a vylil jej na sebe. Poté škrtl sirkou a okamžitě vzplanul. Přeskočil zábradlí a rozeběhl se směrem k směrem k pomníku sv. Václava. Přitom byl málem sražen tramvají, zřejmě proto změnil směr k tehdejšímu Domu potravin, u nějž padl na zem. Zde jej přispěchal uhasit svým kabátem výhybkář Dopravního podniku.
Kolem jeho ohořelého těla se seběhlo několik svědků, kterým Palach naznačil, že mají otevřít tašku položenou u kašny a přečíst si dopis, který je uvnitř. Uběhlo několik minut, než na místo dorazila sanitka ministerstva vnitra, která jela náhodou kolem. Mladý student byl stále při vědomí, když ho nakládali do vozu a převáželi do Legerovy ulice, kde sídlila Klinika plastické chirurgie Fakultní nemocnice na Vinohradech. Přijat byl ve 14:45 hodin. Palach zde zdravotním sestrám měl opakovaně zdůrazňovat, že není sebevrahem, že se zapálil na protest.
Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.
Mezitím se pod Národním muzeem začal shlukovat dav lidí. Šířila se šuškanda a svědci rozšířili Palachova slova a znění jeho dopisu. Záhy se zde objevili i hasiči a vyšetřovatelé Veřejné bezpečnosti, kteří začali s výslechy. U kašny našli dva papíry formátu A4, na které kdosi napsal: „Zde se upálil dvacetiletý student“. Příslušníci veřejné bezpečnosti zabavili i jeho aktovku a dopis, kterým vysvětloval svoji akci. Pouhé dvě hodiny poté už vydala Československá tisková kancelář zprávu o sebeupálení studenta filozofické fakulty. Palach v ní byl uveden jen iniciály.
Těžké hodiny na nemocničním lůžku
Uplynuly jen pár hodin a před klinikou už stály davy lidí, především novinářů. Vedoucí oddělení popálenin Jarmila Doležalová ale dovnitř pustila jen Janova bratra Jiřího a matku Libuši, která se o činu svého syna dozvěděla z novin spolucestujícího ve vlaku. Za popáleným chlapcem nebyli vpuštěni ani vyšetřovatele Veřejné bezpečnosti. Paní Doležalová od nich dostala kotoučový magnetofon, na který měla nahrávat vše, co Jan Palach říká, ale z neznámých důvodů tak neučinila.
Matka s bratrem byli z jeho stavu silně otřeseni. A i když s nimi Jan komunikoval, museli být hospitalizováni na psychiatrické klinice. V ten samý den s popáleným studentem udělala krátký rozhovor MUDr. Zdenka Kmuníčková. Nahrála jej na kazetový magnetofon a Palach v něm zopakoval znění svého dopisu a řekl, že chtěl probudit lid z letargie. Opakovaně také tvrdil, že skupina jeho následovníků existuje, ale odmítl prozradit jakákoli jména.
Nicméně, Palachův zdravotní stav byl velmi vážný. Utrpěl popáleniny druhého a třetího stupně na 85 % těla, což je stav, který je takřka nemožné přežít. Po celou dobu svého pobytu na klinice byl ale trpělivý, komunikoval (ač s těžkostmi) a zajímal se, jaký ohlas má jeho čin. V neděli 19. ledna 1969 požádal ošetřujícího lékaře MUDr. Radka Vrabce, aby zavolal Evě Bednárikové, jeho kamarádce z kolejí, protože s ní potřebuje mluvit.
Jan Palach ji měl požádat, aby přivedla i studentského vůdce Lubomíra Holečka. Dvojici měl údajně říci, aby vyřídili ostatním členům skupiny, že se nemají upalovat. Nicméně, toto vyjádření je diskutabilní a asi zůstane navždy otázkou, zda se jednalo o jeho autentické přání. Byl v kritickém stavu, nebyl moc schopen souvislých vět a jeho návštěva si mohla výrok špatně vyvodit. Po jejich odchodu se Palachův stav výrazně zhoršil.
Dne 19. ledna 1969 v 15:30 lékaři konstatovali smrt.
Následky Palachova činu
Protestní akce Jana Palacha nezůstala bez povšimnutí. V okupovaném Československu se stala vážným tématem a prostředníkem řady demonstrací. Jednou z prvních reakcí byla protestní hladovka, kterou držela čtyři dny skupinka studentů pod rampou Národního muzea. Den po smrti Jana Palacha prošel Prahou pietní průvod, který začínal na Václavském náměstí a končil před budovou Filozofické fakulty UK. Zúčastnily se jej desetitisíce lidí. Podobné průvody se konaly po dalších městech celého Československa.
Kromě poklidných průvodů probíhaly po Palachově činu i protivládní demonstrace. Už den po akci začali lidé vylepovat plakáty na sochu svatého Václava, zapalovali se svíčky a pod Národním muzeem stála čestná stráž s vlajkou. Na kašně, vedle níž se Jan Palach zapálil byla vystavena jeho posmrtná maska, kterou zhotovil v pitevně sochař Olbram Zoubek.
18. ledna 1969 proběhla v ulicích Prahy první spontánní demonstrace. Zúčastnilo se jí na tisíc studentů a provolávala se protiokupační a proticenzurní hesla. Zaznít měly i nadávky na adresu Gustava Husáka a Leonida Brežněva. Další protestní akce proběhla 26. ledna, den po Palachově pohřbu, kterého se zúčastnily desítky tisíc lidí. Okolo páté hodiny odpoledne se kolem sochy sv. Václava shromáždilo několik stovek osob, které pak uspořádaly průvod centrem.
Tam je ovšem rozehnaly bezpečnostní složky. Střety s příslušníky VB pokračovaly až do noci a na stanice bylo předvedeno 193 lidí. Následovaly další demonstrace, které ale slábly a postupem času úplně ustaly. Dílem i z toho důvodu, že kolem sochy sv. Václava byla záměrně provedena sadová úprava.
Reakce komunistické vlády
Komunistická vláda na Palachův čin reagovala opatrně. Byla si vědoma rizik a případných následků. 19. ledna 1969 přijala opatření, která měla zamezit rozšíření protestních nálad. Byla vyhlášena pohotovost bezpečnostních složek, redakce směly publikovat jen oficiální sdělení a ze země bylo vyhoštěno 16 zahraničních novinářů. Naproti tomu KSČ povolila dva pietní průvody Prahou. Dobře věděla, že zákaz by nebyl respektován a potlačení smutečního průvodu by přineslo negativní vlnu protiakcí.
Politici nad činem většinou vyjádřili lítost, ale ohradili se proti jeho formě. Sebeupálení Jana Palacha odsoudili jen konzervativní složky vlády. Jeden z nich – poslanec a člen ÚV KSČ Vilém Nový dokonce na konci ledna roku 1969 udělil zahraniční agentuře AFP rozhovor, ve kterém přišel s vylhanou teorií o tom, že si Palach myslel, že se polévá látkou, jež sice hoří, ale nepálí. Navést jej měly pravicové síly.
Svoji teorii zopakoval na schůzi poslanců 20. února 1969 a přidal jména těch, kteří jej měli k činu přesvědčit. Mělo jít o spisovatele Vladimíra Škutinu a Pavla Kohouta, běžce Emila Zátopka, studentského vůdce Lubomíra Holečka a šachistu Luďka Pachmana.
Následovníci
Podle všech dostupných zdrojů a svědectví žádná skupina, o které Palach ve svém dopise psal, nikdy neexistovala. I tak se ale našli mladí lidé, kteří jej následovali. Jen od 16. do 31. ledna roku 1969 bylo na území Československa zaznamenáno 10 případů sebeupálení. Do dubna stejného roku jich proběhlo 29. Nicméně, jen u tří osob (Jan Palach, Jan Zajíc a Evžen Plocek) bylo prokázáno, že šlo o výhradně politicky motivovaný čin.
Portrét Jana Zajíce na jeho pomníku
Už 20. ledna 1969 se v Plzni sebeupálil pětadvacetiletý Josef Hlavatý. O dva dny později jej v Brně následoval dělník Miroslav Malinka a 26. ledna 1969 šestnáctiletý učeň Jan Bereš. Všichni tři se sice hlásili k Palachově odkazu, ale zároveň měli výrazné osobní problémy a z jejich strany šlo spíše o sebevraždu než o akt sebeobětování.
Palachovo rozhodnutí se přeneslo i za hranice republiky. K jeho činu se přihlásil šestnáctiletý Sándor Bauer, který se 20. ledna 1969 zapálil v Budapešti. K jeho odkazu se přihlásil 13. dubna 1969 i dvacetiletý židovský student Ilja Rips, který se v centru Rigy pokusil o sebeupálení na protest proti okupaci Československa.
Odkaz
Palachův čin nebyl výzvou, která by po pár týdnech ustala. Stal se něčím, co nedávalo komunistickým pohlavárům spát až do Sametové revoluce. Báli se jeho odkazu natolik, že nad ránem 22. října 1973 po vynuceném souhlasu Libuše a Jiřího Palachových vykopali Janovy ostatky na Olšanském hřbitově a jeho tělo zpopelnili. Na místě Palachova hrobu se objevil nový náhrobek se jménem Marie Jedličková. Libuše dostala urnu s popelem svého syna a pohřbít ji mohla až rok poté na hřbitově ve Všetatech.
Obnova Palachova hrobu proběhla až po Sametové revoluci. 25. října 1990 byla urna s jeho popelem slavnostně převezena zpět na olšanský hřbitov. Ani zavrženíhodná exhumace ale nezmírnila následky činu Jana Palacha. Lidé si během poloviny ledna každý rok připomínali jeho památku a veřejná bezpečnost se musela činit, aby potřela jejich odpor.
Právě protesty ze začátku roku 1989, jinak nazývané Palachův týden, které brutálně potlačily komunistické složky, můžeme označit za úvodní slovo k Sametové revoluce. V těch dnech v páteři režimu cosi křuplo. Odvážný mladík tak přispěl i dvacet let po svém skonu k porážce zločinného režimu.
Češi a Slováci si jej ale nepřestali připomínat ani po revoluci. Už 20. prosince 1989 bylo náměstí před Filozofickou fakultou přejmenováno na Náměstí Jana Palacha (dříve Náměstí Krasnoarmějců). Dne 28. října 1991 propůjčil Václav Havel Janu Palachovi a Janu Zajícovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. O devět let později vznikl před Národním muzeem pomník připomínající činy obou chlapců.
Ani po padesáti letech se na Jana Palacha nezapomnělo. O jeho životě a činu byl natočen celovečerní film Roberta Sedláčka, ač doporučuji spíše o šest let starší sérii Hořící keř. Lidé si jeho památku neustále připomínají a obzvláště mladé generace jej považují za hrdinu.
