Sledovali sme prácu revízora Dopravního podniku hl. m. Prahy. Prečo je to údajne tá najnenávidenejšia práca?
Denně se v Praze prodá na 61 000 jízdenek. Přesto se najde docela velký počet lidí, kteří si žádnou jízdenku nekoupí a jedou načerno. Na černé pasažéry je tu připraveno kolem 160 lidí, kteří dělají zřejmě tu nejnenáviděnější práci. Revizoři jsou velmi neoblíbení, ale jak vlastně pracují, jaké jsou jejich zážitky a dokážou vůbec na první pohled odhadnout, kdo nemá jízdenku? Je půl šesté ráno, 30 minut před začátkem ranní směny a my hodili s jedním z nich řeč.
„Tu práci nemůžete mít rád, pokud by ji člověk měl rád, tak by nebyl normální,“ vysvětluje na úvod revizor pražského Dopravního podniku, Vladimír J. Dělá nevděčnou práci, ale ví, že ji musí dělat. „Nejde nám o to lidi bez jízdenky šikanovat, ale spíš je preventivně navést k tomu, aby ji příště měli.“ Připouští a zároveň zdůrazňuje, že ač se to možná lidem nezdá, revizoři jsou rozmístěni všude po celé Praze.
V pěti směnách (dvou ranních, dvou odpoledních a jedné noční) musí obstarat třetinově tramvaje, třetinově autobusy a třetinově metra. V metru většinou nosí svůj typický tmavomodrý podnikový mundúr, jinde můžou být v civilu a většina revizorů to vítá, protože jsou pak mnohem nenápadnější. Sám Vladimír je elegantně oblečený, člověk by nepoznal, že jde o revizora. Napovídá až brašna, ze které vytahuje svojí základní výbavu. Kromě různých formulářů nosí odznak, pokutové karty, čtečku Lítaček a jízdenky. Málokdo ví, že jízdenky jsou z velké části dotovány státem. Skutečná cena zahrnující náklady na provoz celé pražské MHD je u 24korunové jízdenky 70 Kč.
Pracují ve dvou nebo třech lidech. Do dopravních prostředků se mnohdy vyplatí vstoupit těsně před uzavřením dveří, aby nemohlo moc lidí vystoupit. Spousta Pražanů má na revizory nebývalý čich. Revizoři ukážou celé tramvaji svůj odznak a začíná samotná kontrola. V metru můžeš kontrolory potkat nejčastěji u eskalátorů a na přestupních bodech, hlavně na začátku směny však prochází i vagóny metra. „V poslední době je problém odhadnout lidi, kteří cestují bez lístku. Dřív stávali na konci vagónu tramvaje, a když nás zahlédli, tak třeba zrudli, ale to už dneska neplatí.“
Doba se změnila i v jiném směru. „Dřív se lidi zastávali černého pasažéra. Bylo běžné, že vám nadávali, protože mu chcete dát pokutu. To už je dnes jiné. Neznamená to ale, že by nám nikdo nenadával, právě naopak. Výjimkou nebývají i různá zranění.“ Vladimír začne povídat historku, ve které cestující na Náměstí Republiky neměl jízdenku ani doklady, dal se na útěk, vrazil do něj a on narazil obličejem na sloupek u vstupu do metra, který počítá cestující. Bylo to rychlé. Natržený nos, všude spousty krve, odvoz do nemocnice, šití. Dodnes si nese následky v podobě lehce viditelné jizvy. Nemá mu to za zlé, bere to jako nešťastnou náhodu. Stejně jako vyvrácený prst, který mu způsobil jiný prchající černý pasažér. Některým revizorům se tyto situace stávají častěji, včetně zranění úmyslného. Podle Vladimíra si to dost často může ovlivnit sám revizor.
„U Národního divadla jsem kontroloval dva kluky, mohlo jim být tak kolem dvaceti. Neměli platný doklad. Jeden byl ochotný pokutu zaplatit, u druhého jsem hned věděl, že bude problém. Choval se arogantně a najednou se začal rozcvičovat. Pak na mě zkusil výpad nohou. Netrefil se, ale bylo to v úrovni mé hlavy. Začal jsem mu vysvětlovat, že to není fér, ale on zaútočil znova. Jeho výkop jsem odrazil, spadly mu brýle a začal brečet. Tím to skončilo. Prát se se mnou chtěli na různých místech, ale nevyplácí se to. Stejně tak ani nadávky.“
Podle informací Novinek.cz je agresivita vůči revizorovi na denním pořádku. Revizoři se už setkali i s noži nebo dokonce pistolemi, které na ně někdo vytáhl. Počet napadení nepřibývá, ale agresivita narůstá. Útočí i nenápadní, slušně vypadající lidé v obleku. Nejhorší zážitek popsal pro deník jeden revizor sloužící směnu na stanici Jiřího z Poděbrad. Napadl je při kontrole jeden mladík. „Tři nás dokopal. Já jsem byl jeden z nich. Kopl mě do hlavy a měl jsem zablokovanou krční páteř.“
Mezi nejčastější výmluvy prý patří věta „nemám peněženku“. „My už jsme sehraní, mnohdy s kolegou tohoto člověka jenom třeba obejdeme a zjistíme, že v zadní kapse tu peněženku má.“ Pak nastává tedy další typ výmluvy a to je „nemám v ní občanku“. „Pohrozíme policií a najednou vám řekne: ‚Jé, já jsem ji našel.‘ To je naprosto běžné. V devadesáti procentech tihle lidi lžou.“
Revizoři pokrývají i noc. Směna jim začíná v deset večer a trvá do sedmi do rána. Od půlnoci s nimi chodí i policie, protože opilí lidé bez lístku bývají často agresivní a mohlo by to být nebezpečné. Ke konci směny jdou ještě na ranní metro, pak přijdou do centrály, kde sepíšou, kolik pokut rozdali a odevzdají je na pokutové oddělení.
Revizor nesmí být hloupý a hlavně musí být připravený jak fyzicky proti případným útokům, tak hlavně psychicky. Čelit davům nepříjemných, případně ospalých a také v některých případech agresivních lidí není úplně jednoduché.
Dopravní podnik loni udělil 299 533 pokut, které mu vydělaly 139 milionů korun. Částka, kterou je hříšník nucen na místě zaplatit, činí 800 korun. Pokud nezaplatí tuto částku na místě, za čtrnáct dnů už začne dělat 1 500 Kč. Jsou lidi, kteří neplatí a chytí se do dluhové pasti. Z osmi set se pak může velmi snadno částka vyšplhat i na statisíce korun. Z každé zaplacené pokuty mají revizoři určitou provizi. Nedá se prý přesně určit, které dny jsou pro ně nejplodnější. „Silnější bývají pondělky a pak pátky odpoledne. Naopak nejslabší bývá sobota.“
Ptám se Vladimíra na jeho nejsilnější zážitek z pražské hromadné dopravy. „Víte, já před dvaceti lety ovdověl. To nebylo dobré období. V Modřanech jsem kontroloval dva rodiče s dětmi, neměli jízdenky, prý si je neměli kde koupit. Táta od té rodiny mi řekl: ‚Chtěl bych vás vidět, jak byste cestoval s manželkou a dětmi.‘ Odpověděl jsem mu na to: ‚Já s manželkou nemůžu cestovat, protože mi zemřela.‘ A on: ‚To dobře udělala.‘ Já jsem jim žádnou pokutu nedal, ale co jsem mu tehdy odpověděl, raději nechtějte vědět.“
