Vojta Drahokoupil: Podmínky na ostrově byly ještě těžší, než vidíte v televizi. Byl jsem v úplné paralýze (Rozhovor)

Z extrémní televizní soutěže Survivor odstoupil kvůli panickým atakám. V televizi podle něj ale je jen malý útržek toho, co si musel Vojta Drahokoupil zažít. V exkluzivním rozhovoru pro REFRESHER jsme si s Vojtou popovídali o průběhu natáčení, extrémních podmínkách na ostrově nebo o tom, jak dlouhodobě bojuje s panickými atakami. Zmínili jsme také jeho hudební kariéru a nástrahy, které mu dlouhá cesta showbusinessem k úspěchu přinesla. 

Jak se tančí s ďáblem? Narážím na úvodní verše písně Co víc si přát.

Je hezké, že se ptáš. To je úryvek z textu Co víc si přát a tanec s ďáblem je něco, co se stalo na ostrově. Když jsem text psal, narážel jsem na to, že vím, jaké je se potýkat s duševními nemocemi, ale také vím, že je to pryč. Pak jsem se ale ocitnul na ostrově a během vteřiny jsem zjistil, že ďábel se mnou pořád tančí a je silnější, než dřív.

Co se vlastně na ostrově stalo? Dokážeš teď říct, co tvé stavy způsobilo?

Problémy určitě z části způsobilo prostředí a stres z toho, že jsme tam byli první dny a poprvé jsme točili něco takového.

Ten začátek na ostrově byl prostě hustý a já jsem přesto doufal, že toho ďábla v sobě už nemusím řešit. Doufal jsem, že mě to přesvědčí o tom, že jsem už v pohodě. Diváci hodně psali o tom, že jsem mohl vědět, co se stane, když mám panické ataky. Ale panické ataky nejsou o tom, že je máte. Já je měl před dvěma roky, pak zmizely a myslel jsem si, že si mohu dovolit cokoliv.

Jinak ale nemůžu říct, co to způsobilo, vždy je to něco jiného. Dřív se mi takové ataky spouštěly klidně v malém obchodě, kde ani nikdo nebyl. Můžete ji dostat kdekoliv. Deptalo mě ale, že jsem byl daleko od domova. Věděl jsem, že tady mám přítelkyni, psa, práci v hudbě…

Jak samotné natáčení probíhalo? Ve vyjádření jsi říkal, že diváci viděli jen útržek celého tvého pobytu.

Na ostrově jsem byl celkově týden. Přiletěli jsme a nějaký čas jsme byli na hotelu, abychom se aklimatizovali. Později jsme šli na první hru, která byla super. Po soutěži jsme odjeli poprvé na ostrov.

Tam byly podmínky ještě těžší, než vidíte v televizi. Dostali jsme jen základní věci, které nám pomohly nějak fungovat. Třeba bez podia, na kterém jsme spali, by určitě půlka lidí odjela se zápalem plic, protože v noci tam byla neuvěřitelná zima. To mě bavilo. Pak jsme se bez nářadí pustili do stavby přístřešku a fakt jsme makali. Kolem poledne pro nás pak přijela loď – to bylo třetí den.

Když jsem pak nastoupil do lodi, začalo mi brnět celé tělo, čím dál intenzivněji. Všichni jsme byli unavení a já to nezvládl, protože mi bylo hrozně blbě a lehnul jsem si na zem. Cítil jsem, jak se mi křečovitě zavírá ruka a já ji nemohl otevřít. To už je druhá fáze panické ataky – paralýza. Toho jsem se hrozně lekl, protože se mi to stalo poprvé. Přestal jsem cítit končetiny. I přesto jsem ale další soutěž zdolal, protože jsem se nějak vyburcoval. Ta ale bohužel v televizi nebyla.

Na pláži jsem seděl několik hodin, měl jsem křeče do svalů a věděl jsem, že mi na ostrově nikdo nepomůže, nebo to minimálně bude trvat strašně dlouho.