Stačí jedna špatná náhoda, a člověk může přijít o celý život. Své o tom ví osmadvacetiletá studentka VUT v Brně Dominika Weyrová, pro kterou se studijní pobyt na Tchaj-wanu změnil po dvou týdnech v noční můru s příchutí smrti a ztráty vlastního charakteru, se kterou se musí vyrovnávat dodnes.

Dominika Weyrová měla totiž dopravní nehodu na skútru, která nejenže jejího kamaráda připravila o život, ale jí vzala 24 let předchozího života, který zapomněla. Kvůli zjištěnému krvácení do mozku upadla do kómatu který jí vzal veškeré prožitky, emoce, vzpomínky a vlastní identitu. Po probuzení nevěděla, kdo je její matka, nepoznala svou rodinu ani vlastní domov. 

Mladá vysokoškolská studentka se REFRESHERu svěřila, jakým způsobem žije nyní. Jak se vyrovnala s realitou? Je stejná jako dřív? Čím vším musela projít, aby se vrátila do normálního života? Dočteš se v rozhovoru.

ČÍTAJ TIEŽ Naše aplikace zachránila minimálně 100 životů, říká autorka projektu Nepanikař! (Rozhovor)Naše aplikace zachránila minimálně 100 životů, říká autorka projektu Nepanikař! (Rozhovor)

Čítaj tiež

Naše aplikace zachránila minimálně 100 životů, říká autorka projektu Nepanikař! (Rozhovor)Naše aplikace zachránila minimálně 100 životů, říká autorka projektu Nepanikař! (Rozhovor)

Potkala vás událost, která vám změnila život. Můžete popsat, o co šlo? 

Ukončila jsem bakaláře a na navazujícím magisterském studiu jsem chtěla odjet na studijní pobyt na Tchaj-wan. Vždycky jsem chtěla cestovat a zažít studium jinde, poznávat lidi, a podobně, což se mi v roce 2017 povedlo. Byla jsem tam ale jen dva týdny; po nich následovaly pětidenní prázdniny, během nichž jsme jeli se dvěma spolužáky, Kanaďany, na výlet k vodopádům.

Bohužel, rychle se tam stmívalo, a my jsme nějak špatně najeli na skútrech na svodidla, narazili jsme do kovové konstrukce a vybourali se. Můj spolujezdec Patrick na místě zemřel. Za námi jel Quentin, který to ubrzdil. 

Po nehodě si z místa nic nepamatujete?

Ne, vůbec nic. Prý jsem tam ale chvíli šílela, asi šok z bouračky, a pak jsem upadla do kómatu. Všechno po úrazu jsem zapomněla. 

Kdo vám o tom blouznění řekl?

Ke mně se všechno zpětně donáší, kdo komu co řekl. Ale nejspíš to někomu řekl Quentin. Pravděpodobně jsem ale nebyla hned po bouračce „tuhá“, spíš v šoku. Pak jsem jen ležela na zemi.

Jak to pokračovalo? 

Údajně mě převezli do normální nemocnice, jelikož si nemysleli, že je to se mnou tak vážné. Nejspíš jsem ale nějak mělce dýchala, tak mě zaintubovali, a radši mi udělali magnetickou rezonanci, kde zjistili, že krvácím do mozku. Tak mě převezli na ARO.

Existuje Coma scale, což má být nějakých 15 bodů lidské bdělosti. (...) Když jsem po úrazu do kómatu upadla, tak jsem prý byla na stupni 4. Přičemž u stupňů 1, 2 a 3 je člověk prakticky mrtvý.

Za jak dlouho jste se z kómatu probudila?

V kómatu jsem byla vlastně měsíc, ale vzhledem k tomu, že jsem byla na tom tak bídně, mě k tomu ještě trochu „přispávali“ léky. Abych vás uvedla do kontextu, existuje Coma Scale, což má být nějakých 15 bodů lidské bdělosti. Sestavuje se podle toho, jak tělo reaguje na podněty. Když jsem po úrazu do kómatu upadla, tak jsem prý byla na stupni 4. Přičemž u stupňů 1, 2 a 3 je člověk prakticky mrtvý. 

Během té doby se mi to asi i zlepšovalo, nicméně bylo akorát vidět, že sebou cukám. Nakonec, když mi udělali tracheostomii (chirurgický zákrok, který slouží k otevření přístupu k zajištění dýchání proříznutím prudušnice, pozn. red.), tak mě museli přivázat, abych si to všechno nestrhla.

Když se to stalo, přijela za vámi rodina?

Ano. Mamka se sestrou se mnou byly celou dobu. Hladily mě, staraly se o mě, a prý mi tam pouštěly Saturnina a moje oblíbené písničky. Zhruba po měsíci mě potom převezli do Brna. Prý jsem měla takové malé letadýlko jen se dvěma doktory. Mamka mi pak říkala, že jakmile se se sestrou z Tchaj-wanu vrátily, tak jsem sice bezvládně, ale seděla na vozíčku.

Kdy přišlo na řadu úplné probuzení?

Šlo to postupně. Během jedenáctidenní hospitalizace v bohunické nemocnici jsem už byla na vyšším bodu Coma Scale, ale stále ne v úplné pohodě. Tělo začalo být pohyblivé až moc, přestože mozek moc nefungoval.

Problém byl v tom, že jsem byla hodně hyperaktivní, ale kvůli ne zrovna funkčnímu mozku jsem neuměla běžné věci. Neuměla jsem pořádně jíst a nevěděla, co je k čemu. Obvykle, když se někomu něco takové stane, tak jde po úrazu na JIPku, takže mě tam poslali. Jenže na JIPce jsou všichni lidé na přístrojích. Já jsem byla ale prakticky v kůži malého dítěte, které nemá krátkodobou paměť, ale má k dispozici dospělé tělo.

Divoce jsem jim tam pobíhala. Když mi chtěl někdo dělat něco, co se mi nelíbilo, například česání, tak jsem se se všema rvala. Chtěla jsem všechno ochutnávat, osahávat… A i když se můj stav pomalinku zlepšoval, takového člověka si nemohli na oddělení nechat. Proto mě poslali domů. Mamce potom řekli, že kdyby to se mnou nezvládala, tak by mě umístili do ústavu.

Prý jsem si dokázala nasypat celou cukřenku do pusy, jedla jsem tempery, pila vodu ze záchodu...