Příběh člověka, který tak dlouho zkoušel neomezené možnosti porevoluční doby v Česku, až na ně sám doplatil.
Vlastní medvěd, krokodýl, okázalý životní styl, sláva nebo kabriolet plný nahých dívek uprostřed Staroměstského náměstí. Ivan Jonák měl jakožto tzv. „kluk z ulice“ všechno. Pak přišly atentáty, vraždy, boje o majetek, vězení. Stačilo tak málo a přišel o úplně všechno.
O devadesátých letech v České republice se toho traduje mnohé. Divoká doba, kdy měli po pádu komunismu najednou všichni přístup ke všemu západnímu, novému a do té doby zakázanému a konečně se mohli přidat ke všem těm mocným velikánům z Wall Street a vydělávat obrovské peníze. Ne vždy však dopadl tento americký sen po Česku dobře a spousta bílých koní, co po revoluci s vidinou rychlého zisku nasadila nepadnoucí fialové sako a běžela do banky zřídit velkou půjčku svému nenechavému kamarádíčkovi, rychle padla obličejem do kruté kapitalistické reality.
Byli tu úspěšní podnikatelé, neúspěšní podnikatelé, řadoví zaměstnanci, mafiáni, politici, hudební hvězdičky. A pak tu byl Ivan Jonák, mafián bez mafie (jak se sám nazýval), který objevil skulinu na tehdejším hladovém porevolučním trhu a pod nímž se všechny jmenované sorty lidí sdružovaly. Kromě peněz se totiž v devadesátých letech lidé chtěli bavit. Už nechtěli vyčpělé diskotéky z dob komunismu, chtěli něco víc, něco západního, svěžího.
Ivan Jonák se před rokem 1989 živil různými činnostmi. Byl to popelář, taxikář, vyhazovač, jezdil s cirkusem. Podle svých vlastních slov dokázal za komunistů sehnat bony i cizí měnu. Založil dokonce Sdružení nezávislých revolucionářů od sv. Václava, kde vybíral peníze na podporu sametové revoluce. Obchodní duch se v něm nezapřel.
V té době se seznámil se svojí budoucí ženou Ludvikou. Ta těsně po revoluci zajistila německého společníka Helmuta Hugera, aby pak o dva roky později ve společném spoluvlastnictví s Ivanem konečně nasytili ty hladové krky pořádným klubem. Klubem, který do té doby neměl obdoby. Klubem, kam budou rádi přicházet nejen špičky tehdejšího mafiánského podsvětí, ale i jména jako Twenty4Seven, 2 Unlimited nebo Guns’n’Roses. Kdo tehdy nebyl v Discolandu, jako by nebyl vůbec. A tady vlastně samotný příběh začíná.
Z Discolandu se poměrně rychle stal kult. Součástí několikapatrového klubu byl i strip bar a za jednu noc dokázal klub vydělat i na milion korun. Stál jen kousek od Palmovky, takže nebyl tak na očích a možná i díky tomu se sem shromažďovali nejen celebrity a politici, ale i mafiáni z podsvětí. Vyhazovače tu dělali lidé z Berdychova gangu, kteří díky tomu získali důležité kontakty a zformovali se do skupiny, která měla na svědomí desítky loupežných přepadení. V roce 1996 vydírali a nakonec i zavraždili známého pražského zlatníka Václava Tomana.
View post on imgur.com
Ivan Jonák se své nenadálé bohatství nebál dávat najevo. Na krku nosil zlaté řetězy, chodil vždy v luxusních oblecích a vozil se výhradně ve svých drahých autech. Megalomanství, exhibicionismus (rád se chlubil přátelům svým arzenálem zbraní), až devadesátkový kýčovitý nevkus zaplavily jeho okolí. Sám Jonák se proslavil svou jízdou v kabrioletu po okolí Staroměstského náměstí s úplně nahými dívkami. Na autě byly polepy jeho Discolandu. Každý v Praze věděl, co je to zač. Do klubu chodily i tehdejší celebrity včetně Lucie Bílé a Karla Gotta. I oni věděli, že ty nejdivočejší párty se pořádají v Discolandu. Povoleno tu bylo všechno.
View post on imgur.com
Jonák měl sice manželku, se kterou spoluvlastnil klub a měl dvě dcery Veroniku a Sylvii (po které pojmenoval Discoland), ale nijak se netajil svou vášní pro lehké dívky. Sám s jistou mírou nadsázky tvrdil, že jich měl za svůj život přes dva tisíce. Psal dokonce povídky, kde velmi dopodrobna popisoval, co dělal s dívkami z tehdy nechvalně proslulé Perlovky (ulice v Praze, kde se dříve shromažďovaly prostitutky). S manželkou později takřka už nežili, brali se spíše jako obchodní partneři.
Všechno fungovalo jako na drátkách. Problém nastal až ve chvíli, kdy se žena Ludvika se společníkem Hugerem rozhodla poslat Ivana Jonáka na druhou kolej a celý klub prodat. S tím Jonák nesouhlasil. Chtěl fungující byznys vlastnit dál. Tento životní styl byl jeho neodmyslitelnou součástí. Přišel první velký zvrat. 7. dubna 1994 byl na pražském sídlišti Petrovice, v malém stánku se zeleninou, spáchán atentát na Ludviku Jonákovou. Na místě zemřela.
Další silný moment přišel o dva měsíce později, kdy byla do Jonákova auta nainstalována výbušnina. Způsobila velké škody na autě, ale Jonákovi vůbec nic neudělala. Do 24 hodin přišel další útok, kdy mu jakýsi anonymní pachatel prostřelil kus obličeje. „Měl jsem štěstí v neštěstí, protože jsem těsně před výstřelem zvedl hlavu od kapoty. Jinak bych byl zasažen přímo do spánku,“ mumlal v červenci 1994 Jonák pro tehdy ani ne půl roku fungující televizi Nova. Měl ochromenou celou levou část obličeje.
Najatý vrah, kterého policie dopadla, však začal mluvit. Potvrdilo se to, o čem se mezi policií zatím jen dohadovalo. Vraždu manželky si podle vraha Jonák opravdu objednal a dohodnutou částku nezaplatil. Nebýt nedoplatku, možná by policii toto svědectví nikdy nepředal.
Podle lidí z podsvětí však Ivan Jonák nikdy neznamenal žádné reálné nebezpečí. Obličej mu prý tehdy prostřelili záměrně, jako varování, protože dlužil peníze za popravu jeho manželky. Otočili se mu úplně všichni, kromě dcer, které dodnes věří, že jejich otec si matčinu vraždu neobjednal.
První soud Jonáka osvobodil, při druhém ho už shledal z objednávky vraždy vinným a v roce 1996 ho odsoudil k trestu odnětí svobody na 18 let. Jonák celou dobu ve vězení tvrdil, že je nevinný a za nic nemůže. Stal se prý obětí justičního omylu. Nebylo mu to však nic platné.
Z Discolandu se stal mezitím squat, který víc a víc chátral. Začátkem 2014 byl Ivan Jonák z vězení propuštěn a naplánoval si velkolepý návrat. Bohatství, okázalost a slávu vystřídala samota, dluhy a exekuce. Do toho se začaly ozývat zdravotní komplikace, které se za tu dobu nahromadily kvůli neřízenému životnímu stylu, a z avizovaného návratu tu zbyla jen jakási naivní iluze kdysi bohatého muže, kterého pohltil jeho vlastní svět plný devadesátkového vekslu, jenž už dnešní doba ze společnosti vyhnala. Zbylo mu jen pár známých, invalidní důchod a vesnické diskotéky, které tak rád objížděl.
Provoz Discolandu Sylvie se už nikdy nepodařilo obnovit. V posledním rozhovoru pro deník Týden Ivan Jonák říká, že je pořád nekorunovaným králem. Že se určitě vrátí na výsluní a svojí pošramocenou pověst opět nabude. Není jasné, jestli si to doopravdy myslel, nebo to tak moc chtěl, že o tom aspoň mluvil. Každopádně se toho nedožil. Zemřel 24. února 2016 v osamocení svého pražského bytu. Tak trochu v iluzi své vlastní extravagance a tak trochu jako oběť polistopadové vekslácké kultury. I tohle jsou devadesátá léta.
