Kristýna žije půl roku na Srí Lance a půl roku v Česku. S manželem a malou dcerkou balancují mezi dvěma světy, mezi domovem a tropickým rájem, kde se věnují surfování a podnikání.
Kristýna Macečková je původně tanečnice z Prahy. Když po střední škole odjela za studiem do Austrálie, uvědomila si, že cestování je její vysněný životní styl. V Portugalsku pak narazila na stejně smýšlejícího muže... Dnes spolu provozují surfingovou školu na Srí Lance a každou zimu tráví v teple u Indického oceánu.
„Nejvíc mě překvapilo, jak ‚málo‘ toho místní mají a jak šťastní přitom jsou,“ popisuje.
Zajímalo nás, jaké výzvy s manželem překonávali při koupi pozemku a stavbě jejich vily určené k ubytování turistů, jak náročná je to investice i jak se jim daří řídit podnikání na dvou různých kontinentech.
Proč si vybrala Srí Lanku a co ji na této ostrovní zemi nejvíc zarazilo?
Tvoje životní tempo není úplně typické – žít půl roku v Čechách a půl roku na Srí Lance je pro většinu lidí spíš sen než realita. Jak bys popsala svůj životní styl?Jsem opravdu vděčná za možnost říct, že si plníme svůj sen. Není to ale vždy jednoduché a rozhodně takový život není pro každého. Vyžaduje to hodně přizpůsobování se a obětí.
Co všechno jsi musela absolvovat, aby sis zařídila tento svůj – jak říkáš – vysněný život?Asi to všechno začalo, když jsem po střední odjela studovat do Austrálie a potom do Říma. Uvědomila jsem si, že cestování mě opravdu baví a naplňuje, a že je to něco, čemu se chci věnovat naplno. Pracovala jsem několik let jako letuška, a nakonec jsem založila cestovní agenturu Endless Summer.
Pamatuješ si na svoje pocity, když jsi poprvé přijela na Srí Lanku a začala tam žít a podnikat? Co tě nejvíc překvapilo, ať už v pozitivním či negativním smyslu?Nejvíc mě překvapilo, jak ‚málo‘ toho místní mají a jak šťastní přitom jsou. Také bylo skvělé jejich milé chování. Třeba při stavbě nám dopoledne nosili jedni sousedé čaj, druzí zase odpoledne. Byli opravdu milí a chovali se k nám s velkou úctou – bylo vidět, že jsou hrdí, že mají za sousedy bělochy. Byli navíc v úžasu, když nás, jako bělochy, viděli pracovat. Chodily se na nás dokonce dívat celé rodiny a nemohly tomu uvěřit.
Další věcí, která mě fascinovala, bylo, jak vedle sebe v jednom městě mohou žít v naprostém klidu buddhisté, muslimové i křesťané. Všichni se jednoduše respektují. Nemile mě ale překvapilo, že i když mají k cizincům většinou dobrý a přátelský vztah, mezi sebou mívají často spory a občas až neuvěřitelnou závist. A pak tu byla i byrokracie ohledně stavby našeho domu. To bylo také velmi náročné.
Proč jste se s manželem rozhodli pronajímat na Srí Lance ubytování?Všechno to začalo v Portugalsku, kde můj tehdy budoucí manžel pomáhal provozovat surfhouse. Právě tam nás napadlo, že bychom jednou mohli mít něco podobného. Oba jsme vždy měli jasno ve dvou věcech – že chceme žít u oceánu a mít možnost utéct v zimě do tepla. V Portugalsku přišlo uvědomění, že právě tohle je náš sen. Jen nebylo ještě jasné, kde ho uskutečníme.
Na Srí Lanku jsme odjeli se dvěma batohy a jedním surfem jako turisté na čtvrt roku. A už po měsíci nám došlo, že tohle je to pravé místo.
Jak probíhal proces koupě pozemku a stavby vašeho ubytování na Srí Lance? Bylo to složité z hlediska legislativy?Bylo to velmi složité, vlastně bych to nazvala zkouškou ohněm. První čtyři měsíce jsme bydleli u místních, čelili jsme spoustě papírování, vyřizování na úřadech, buddhistickým rituálům, úplatkům, jednomu uštknutí hadem a dalším nástrahám džungle.
Nejzajímavější na tom bylo, že vilu a celý pozemek nám posvětil místní mnich, se kterým máme dodnes dobré vztahy. Stavba probíhala se všemi potřebnými buddhistickými ceremoniemi. Například den, kdy jsme měli začít stavět, nám určil místní astrolog na základě našeho data a hodiny narození.
Často to pro Evropana bylo těžko pochopitelné a někdy psychicky náročné, ale zároveň neskutečně fascinující. Úsměvné bylo, když při předávání posledního dlouho očekávaného a důležitého dokumentu z úřadu, přiletěl pták a pokálel ho. Všichni jsme ztuhli, ale pak se nám ulevilo, protože pro nás i pro Srí Lančany je to znamená štěstí. Místní jsou velmi pověrčiví.
Kdo k vám nejčastěji jezdí a co je na vašem ubytování láká nejvíc? Kdo je vaše cílová skupina?Nejčastěji k nám jezdí Češi. Našim hostům poradíme, kde vaří nejlepší kari, v kolik hodin koupí čerstvé ryby, kde najdou prázdnou pláž nebo jak chytit svou první vlnu. Také sdílíme tipy, čemu se vyvarovat a na co si dát pozor.
Chceme lidem, kteří nejsou jazykově vybaveni a bojí se jet na vlastní pěst, umožnit zažít nezávislé cestování a skutečně poznat místní kulturu. Často k nám teď jezdí i rodiny s dětmi, a to díky lekcím surfingu v češtině, ale také proto, že sami máme zkušenosti, jak se tu dětem žije. Navíc tu často pořádáme jóga a pilates retreaty a různé skupinové workshopy.
Jak zvládáš adaptovat sebe i rodinu na dva úplně odlišné životní styly?
Není to jednoduché, ale rozhodně to stojí za to. Měli jsme jasnou představu, že tohle chceme. Vidím v tom opravdu spoustu výhod. Dává nám to obrovský rozhled a možnosti. Jsem vděčná, že to tak můžeme mít. Vlastně, žijeme dva životy v jednom, což je ještě zajímavější.
Jak to vnímá dcerka? Jaký má vztah k oběma zemím a zvládá změny prostředí?Mia miluje jak Čechy, tak Srí Lanku. Je zvyklá cestovat skoro od narození a změny prostředí zvládá lépe než my. Pro ni není problém vystoupit ze své komfortní zóny. Jsem neskutečně vděčná, že jí mohu dopřát všechny tyto zážitky. To, co díky cestování zažívá, zná a umí, představuje největší odměnu a je úžasné to sledovat. S místními mluví anglicky, sinhálsky zvládá základní fráze, jako je pozdrav nebo otázka. Taky umí super větu: „Já nejsem žádný turista!“
Já mluvím sinhálsky jen trochu, zvládnu základní číslovky a fráze jako „prosím tři manga, dva banány, jeden kokos a rozseknout“.
Co si na životě na Srí Lance nejvíce užíváš?Teplý oceán, nádherné pláže, ovoce, jídlo, multikulturní komunita a celkově ta atmosféra – to všechno mě opravdu fascinuje. Člověk si tu uvědomí, jak krásný a jednoduchý život může být. Nikdo se nestresuje, nikam nespěchá, není nervózní, a všichni se na sebe usmívají. Nic není problém. V obchodech mají jen jeden druh jogurtu, ale je to opravdu jogurt. Džus z krabice je dražší než čerstvý.
Děti si hrají celé dny venku a vystačí si třeba jen s obyčejnou kuličkou. Na Srí Lance jste jen vy, vaše mysl, krásné počasí, příroda a přítomnost. Máš jen dvoje plavky, jedny žabky, a nic ti nechybí.
Jaký máte s rodinou vztah s místními lidmi?S místními máme dobré vztahy. Jsme tu už desátou sezonu a berou nás tak, že už k nim patříme. Často nám ale připadá, že od nás trochu očekávají, že je „zachráníme“. Je to těžké, ale snažíme se jim poskytnout práci a možnost vydělat si. Naše dcera každoročně rozdává místním dětem oblečení, hračky, školní potřeby a sladkosti.
Snažíme se také přispět ke zlepšení naší vesnice a životního prostředí. Podařilo se nám například zajistit osvětlení pro celou ulici. Už roky se snažíme domluvit, aby do vesnice jezdili popeláři. Místní odpadky totiž pálí a nemohou je třídit a recyklovat.
Jak to dopadlo? Vždy jezdí tak dva týdny a pak přestanou. My odpadky vozíme na skládku do vedlejší vesnice, kde občas uplatíme místního pána v budce u brány. Občas mu dáme 500 rupií, to je asi 35 korun a někdy třeba pivko, to má nejvíc rád. Vždycky jedeme na skútru, manžel řídí, já mám v každé ruce jeden až dva pytle. Projedeme bránou, všichni zaměstnanci vždycky koukají, co tam děláme. Všem zamáváme, usmějeme se, odložíme pytle a jedeme pryč.
Jaká byla počáteční investice na stavbu domu? Nakonec to bylo asi třikrát víc, než jsme si mysleli. Něco bylo levné, jako například pracovní síla, a něco zase hodně drahé, například říční písek. Hlavně to ale není jen o té počáteční investici. Na Srí Lance je vlhkost mezi 70 až 90 procenty, takže udržet nemovitost v dobrém stavu je opravdu náročné a vyžaduje to neustálou údržbu. První rok jsme nechali vilu zavřenou na osm měsíců s tím, že se vrátíme zase na zimu. Když jsme se vrátili, museli jsme se prosekávat mačetou do vchodových dveří, všechny žárovky byly obalené solí a veškerý nerezový materiál zreznul.
Jaký je cca měsíční budget na důstojný život? Ve srovnání s Českou republikou je Srí Lanka stále levnější, i když v minulosti byl rozdíl ještě výraznější. Srí Lanka má opravdu hodně co nabídnout a celkově si tu užiješ „hodně muziky za pár korun“, což je velká výhoda. Co se týče měsíčního rozpočtu, záleží na tom, jak moc utrácíš. Například se tu dá skvěle najíst za 35 korun, ale i za 350. Když víš, kam jít, můžeš hodně ušetřit, což je další benefit pro naše klienty. Naše zkušenosti jim často ušetří spoustu času a peněz.
Zvládáte pracovní povinnosti mezi oběma zeměmi? Pracuji primárně pořád na naší cestovce, ať jsem kdekoliv. V Česku ještě vedu lekce Street Dance. To je další odvětví, které mě provází celý život. Martin pracuje u filmu.
Máš nějaký svůj vlastní life hack, jak se přizpůsobit dvěma naprosto rozdílným prostředím?
Důležité je uvědomovat si, co máš, a užívat si to nejlepší z každého místa. V podstatě je skoro jedno, kde jsi, pokud jsi tam s těmi, které máš ráda.
Vaše cestovka se rozrůstá – nabízíte ubytování i v Mexiku a Thajsku. Co vás přivedlo k rozšíření do nových destinací? Původně jsme neměli v plánu se rozrůstat; naším cílem bylo dělat svoje podnikání na Srí Lance co nejlépe a procestovat co nejvíc míst, než naše dcera půjde do školy. Během dalších cest nás ale napadlo, že chceme další zážitky nabídnout i našim klientům.
Máš nějaké rady pro lidi, kteří by taky chtěli zkombinovat vášeň a podnikání, ale neví, kde začít?
My jsme prostě věděli, že to tak má být, a řekli si: buď teď, nebo nikdy. Vždycky je lepší to zkusit, i kdyby to nakonec nevyšlo. Pokud máte nějaký sen, jakkoli šílený, a víte, že tohle je ta správná cesta, nenechte se nikým a ničím odradit. Pokud to tak má být a opravdu si za tím půjdete, tak se to stane.
Co ti tenhle životní styl přinesl nejvíc? Jakou největší životní lekci sis z toho vzala a co bys vzkázala lidem, kteří o takovém životě sní? Cestování člověka neskutečně obohacuje v mnoha směrech. Je úžasné vidět svět z různých perspektiv a naučit se trpělivosti. Přineslo mi to svobodu a neuvěřitelné zážitky. Začala jsem si daleko víc uvědomovat, v jakých podmínkách lidé na světě žijí. Když to člověk skutečně zažije, stává se vděčnějším a více si uvědomuje, co má.
Pokud někdo o takovém životě sní, musí mít na paměti, že je úplně jiné být někde jako turista a někde žít. Všude je chleba o dvou kůrkách. Je třeba se tomu přizpůsobit a mít pokoru k místním. Zrovna v Asii a zemích třetího světa tohle platí dvojnásob.
