Desaťtisíce ľudí zomreli v dôsledku tzv. honov na čarodejnice v Európe medzi rokmi 1450 až 1750. Odhaduje sa, že až 80 % obetí boli ženy. Pripomeňme si ich odkaz aj inak ako zosmiešňujúcimi karikatúrami zelených postavičiek s bradavicou na nose.
Od nechvalně proslulých honů na čarodějnice, které se prohnaly Evropou i Amerikou, uplynula celá staletí. Přestože se jednalo o vykonstruované procesy plné utrpení, čarodějnice se do naší kultury vryla jako pohádková ježibaba míchající lektvary v kotlíku – jako symbol „tak trochu milého“ zlodušství a legrace. Maximálně jako takový menší vroubek u našich prabáb.
Mohlo by se zdát, že „západní“ společnosti, které se pyšní „západní“ mentalitou, se pronásledování žen již nedopouští. Stačí se ovšem podívat do USA či Polska, aby nám došlo, že v ohni genderově podmíněného násilí byly hony na čarodějnice pouze jedním z plamínků. S ohledem na aktuální situaci ve světě, kdy podobné systematické pronásledování zažívají i osoby podstupující interrupci, jsou tak ženy upálené na hranicích i symbolem feminismu a boje proti patriarchální opresi.
Více než dvě století dlouhá válka proti ženám
Přestože se někdy uvádí, že hony na čarodějnice si měly celkově vyžádat až devět milionů lidských životů, jedná se o nepodložený a často vyvracený údaj. Současné zdroje uvádí většinou od 30 do 70 tisíc obětí a přes 100 tisíc vykonstruovaných procesů. Až 80 % obětí byly dle odhadů ženy – přičemž pokud byl z čarodějnictví obviněn muž, většinou byl nějakým způsobem příbuzný s podezřelou ženou.
Čarodějnice byly známy takřka všem společnostem – snad až na některé africké pastevecké kmeny s kočovným způsobem života. Jak uvádí anglický historik Robin Briggs ve své publikaci Witches & Neighbors, i u těchto kmenů se začala množit obvinění z čarodějnictví v momentě, kdy přešly k usedlejšímu způsobu života.
Hony na čarodějnice trvaly po téměř tři století, byť jimi prostupovaly velké časové výkyvy. Výchozím bodem pro propuknutí masového pronásledování skrytého nepřítele byl většinou výskyt epidemií a přírodních katastrof. Právě čarodějnice měly mít podle legend zvláštní moc škodit svému okolí. Je ovšem nutné zdůraznit, že právě slova jako „epidemie“ či „masové šílenství“ mohou vést k bagatelizaci činů a ospravedlňování pachatelů. Protože šlo především o „čarodějnice“, a nikoli čaroděje, označují odborníci tento tragický fenomén v historii termínem „gendercida“. Jedná se o složení slov gender a genocida a znamená systematické zabíjení příslušníků určitého pohlaví.
Výkyvy byly ale i prostorové – nechvalné statistice obětí v Evropě vévodí Německo, Švýcarsko a Francie. Například Španělsko, Itálie či Portugalsko se ale čarodějnickým procesům do značné míry vyhýbaly. Postup byl ale ve většině zemí podobný. Pomluvy, udání, obvinění, předvedení před soud a výslechy. Ty byly mnohdy doprovázeny krutým mučením, v jehož důsledku se většina obviněných raději přiznala. Upálena na hranici jich pak byla zhruba polovina z nich – byla přivázána k žebříku a ten strčen do ohniště. Někdy jim byla prokázána „poslední milost“ a popravčí jim přivázali na krk pytle se střelným prachem, aby smrt urychlili. Ta „šťastlivější“ půlka odsouzených pak byla zpravidla veřejně usmrcena oběšením.
Na vině může být i soupeření mezi katolíky a protestanty
Čarodějnické procesy mají údajně původ v křesťanství. Jejich začátky byly ale podle článku Petera T. Leesona a Jacoba W. Russe publikovaného v odborném časopise The Economic Journal poměrně zvláštní. Až do poloviny čtrnáctého století se totiž křesťanské úřady stavěly k existenci čarodějnic velmi odmítavě – v roce 1258 dokonce papež Alexandr IV. vydal kánon zakazující, aby byl kdokoli stíhán za čarodějnictví. Pak už to šlo ale jen z kopce. Úřady otočily a najednou byly čarodějnice všude po tuctech. V zájmu „ochrany“ obyvatelstva musely jednat a začalo stíhání nevinných žen, které byly mnohdy až moc chytré, chudé, plodné i neplodné, krásné i ošklivé či prostě jen někomu nepohodlné.
Jeden z prvních systematický honů na čarodějnice měl v roce 1428 začít ve švýcarském Valais. Aby byla osoba odsouzena, museli alespoň tři sousedé veřejně prohlásit, že se oddává čarodějnictví. Pronásledování v tomto městě trvalo osm let a zavražděno bylo asi 370 lidí. Zajímavé ale je, že většina z nich byli muži – sedláci. Pod tíhou brutálního mučení se postupně přiznávali například k tomu, že se stýkají s ďáblem, který jim slíbil schopnost létat výměnou za to, že nebudou chodit do kostela. Jiní se přiznali, že se mohou měnit ve vlkodlaky.
V článku se také dočteš o:
- Období známém také jako „velký hon“;
- americkém Salemu;
- čarodějnických procesech na panství Velké Losiny na severozápadní Moravě;
- rukověti Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice);
- co všechno mohlo sloužit jako „důkaz“;
- mučení;
- upálených ženách jako feministických symbolech – a proč bychom jejich osudy neměli znevažovat jako „součást lidové tradice“.
