S Janou a Kateřinou z osvětového projektu Respektuju o tom, proč je třeba dostat lidi, kteří odmítají lidská práva ostatních, na terapii, co znamená, že hasí požáry, a jakou roli v jejich setkání zřejmě sehrál vesmír.
„Byl to takový Matrix, máme pocit, že takto osudové setkání v normálním světě ani není možné. Lidé kolem nás to také nechápou. Vypadá to, že si skoro čteme myšlenky,“ říkají jednohlasně holky z projektu Respektuju, pomocí kterého rozšiřují povědomí o mnohých problémech, jimž současná společnost čelí.
Věnují se tématům, jako je feminismus, ekologie a veganství, ableismus a duševní zdraví, rasismus, sebeláska, LGBTQ+ a trans*, protože jak samy říkají, všechny problémy jsou stejně relevantní. Instagramový projekt založily v roce 2020 a od té doby je začalo sledovat přes 43 tisíc lidí. Jak Jana Myšáková a Kateřina Panzerová nahlížejí na společnost a realitu, která nás obklopuje?
Věříte, že má jednotlivec, ve vašem případě tedy dvojice, sílu změnit svět?
Jana: Ano, má. Každý jednotlivec má určitou odpovědnost. Každý může mít takový dopad, o jaký se snaží. U každého je to podmíněné tím, jaké má možnosti, ale mnoho z nás – například v České republice – je má, a je vidět, že i jednotlivci mohou mít na společnost dopad.
Kateřina: My se třeba teď dostáváme na místa, kam jsme netušily, že se dostaneme. To je samozřejmě dané i tím, že jsme již získaly skrze profil Respektuju nějakou autoritu, ale myslím, že je možnost se tam dostat i bez sledujících na Instagramu. Člověk může přijít za důležitými lidmi, do korporací nebo k lidem, kteří se za společenské změny mohou opravdu postavit, a bavit se s nimi, říct jim svůj názor. Hierarchie ve společnosti je uměle vykonstruovaná, ve skutečnosti je možné se dostat kamkoli. Jen to chce trochu snahy, proaktivní přístup. Chce to nerespektovat vrstvy, které jsou nastavené ignorovat zavedené pořádky.
Má jednotlivec takové možnosti a takovou volnost i bez 43 tisíc sledujících na Instagramu?
Kateřina: Ano. Šanci měnit věci má člověk kdykoli, není to o kontaktech.
Jana: Protože spousta lidí poslouchat chce. Když má člověk odvahu za nimi přijít, říct jim „dělám tohle a tohle, pojďme se o tom pobavit“, tak si to mnohdy rádi poslechnou. Tím pak může být váš dopad mnohem větší, i když jste začali jako jednotlivec.
Váš první příspěvek na Instagramu je z 6. listopadu 2020. Jak vznikl projekt Respektuju?
Jana: Kačka mě sledovala na soukromém profilu, kam jsem napsala, že hledám pro tento projekt grafika. Napsala mi a pak jsme se poprvé v životě potkaly na nádraží v Plzni. Měla jsem s sebou kotě a rovnou jsme se tam na místě domluvily, že budeme tvořit v hnědých barvách a nazveme to Respektuju.
Jak máte v Respektuju rozdělené role?
Jana: Kačka je mozek, já jsem obličej. Kačka komunikuje interně s dobrovolníky, má na starosti skupinu korektorů, sama dělá grafiku, ale zároveň koordinuje skupinu dobrovolníků, kteří s tím také pomáhají. Kdyby Kačka nebyla, tak by nebylo ani Respektuju, bez ní by to nefungovalo. Já jsem takový ten nezodpovědný človíček. Bez ní bych zůstala tím uřvaným člověkem na protestech, který se s někým rve. Fungující organizaci bych sama nikdy nebyla schopna vést.
Jaké konkrétní aktivity tedy zastáváte vy, Jano?
Jana: Spíše se věnuji kreativním aktivitám. Vymýšlím a plánuju příspěvky, píšu k nim popisky. Ráda do nich předávám kus sebe. Vedu psací skupinu. Obsah máme rozdělený do šesti skupin podle témat: feminismus, ekologie a veganství, ableismus a duševní zdraví, rasismus, sebeláska, LGBTQ+ a trans*. V každé skupině je jeden garant, jenž má pod sebou dva až tři dobrovolníky, kteří ty texty píší, pak to od nich vybere, zkontroluje a pošle to mně. Ode mě to jde ke Kačce, která to posílá na korekturu a zajistí grafiku. Pak to vychází.
To máte tedy velmi dobře zorganizované.
Kateřina: Protože jsem to dělala já. (smích)
Jak moc vás to sblížilo v osobní rovině? Působíte velmi synchronizovaně.
Kateřina: Úplně.
Jana: Hodně.
Kateřina: Teď se k sobě stěhujeme a budeme spolu bydlet.
Takže to bylo až osudové setkání?
Kateřina: Totálně.
Jana: Jo, úplně.
Kateřina: Říkáme si, že jsme spřízněné duše. Že jsme naším setkáním zkazily vesmír.
Nebo vám naopak možná vesmír k setkání dopomohl.
Kateřina: Byl to takový Matrix, máme pocit, že takto osudové setkání v normálním světě ani není možné. Bez Respektuju bychom se nikdy nepotkaly.
Jana: Lidé kolem nás to také nechápou. Vypadá to, že si skoro čteme myšlenky. Máme mezi sebou takový typ komunikace, který moc častý není, funguje mezi námi obrovská upřímnost. Je to geniální.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Proč jako cestu osvěty zvolily hlavně virtuální prostor.
- Co považují za nejdůležitější faktor, který může přispět ke změně společnosti.
- Zda měly tendenci bojovat proti nespravedlnostem od dětství.
- Jaké emoce v nich probouzejí úvahy o dnešním světě.
- S jakou zpětnou vazbou se sekávají.
