Pokud jsme chtěli dělat politiku s čistým štítem, tak spolupráce s ODS nebyla tou správnou volbou, říká Anna Gümplová (Rozhovor)

Anna Gümplová, místopředsedkyně strana Zelených, si s námi povídala o genderové nerovnosti nejen v politice, zelené politice, klimatických změnách, ale také třeba o potenciální koalici Zelených a ČSSD, konci uhlí v Česku a o nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny, které se uskuteční v říjnu tohoto roku.

Co bylo tvojí motivací pro vstup do politiky? A proč ses rozhodla kandidovat zrovna za stranu Zelených?

Původně pocházím z Jihlavy a od nějakých 13 či 14 let jsem pravidelně navštěvovala Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, kde jsem se tuším v osmé třídě základní školy setkala s dokumentem o globálním oteplování, v němž hrál Leonardo DiCaprio. Téma klimatické změny mě ihned zaujalo, přišlo mi jako dost zásadní problém, a tak jsem se o to začala více zajímat. V podstatě mě tedy na tuto dráhu přivedl Leonardo DiCaprio (smích).

 
Na střední škole jsem dobrovolničila v neziskovkách, v Arnice, Amnesty International a dalších, což byly spíše takové menší věci, protože v tomto ohledu Jihlava nenabízí tolik možností, do kterých by bylo možné se zapojit. Až na studiích v Praze jsem konečně měla možnost se více angažovat, takže jsem se přidala ke Greenpeace, což mě přivedlo do okruhu lidí, pro které jsou tato témata důležitá. Zároveň jsem se podílela na budování hnutí Limity jsme my, a to vše je vlastně propojené i s lidmi, kteří jsou ve straně Zelených. Mnoho z nich stojí jednou nohou v politice a druhou v nezisku či jiných hnutích. Takto jsem se seznámila s členy Mladých zelených i Zelených, kteří mě pozvali na schůzi, na níž zrovna řešili vyhrocený moment, což mě hrozně fascinovalo a zjistila jsem, že mě politika velice baví a zajímá. Poté jsem se oficiálně začala angažovat ve straně Zelených, nejprve tedy v Mladých zelených, které jsem vedla, následně jsem se dostala na evropskou úroveň a nasbírala jsem mnoho cenných zkušeností.
 
Před rokem jsem se pak rozhodla kandidovat na místopředsedkyni Zelených. Angažování mladých lidí v politice je něco, co sama žiju, a proto mě to politicky zajímá. Musím říct, že to opravdu není jednoduché, a to jsem ještě v dobré straně, která mladé podporuje. Byl to odvážný krok, ale myslím, že to mnoha lidem dalo naději, že i pro ně je místo ve vyšší politice.

Pokud si žena i přesto svoje místo vydobije, tak se bude setkávat s hroznými útoky. Ty jsou mnohem osobnější, hnusnější, sexistické a fakt nepříjemné.

Často se vyjadřuješ k problematice zastoupení žen v české politice. Proč myslíš že je ve vysoké, parlamentní politice, tak málo žen?

Na nižších úrovních to není tak tristní, ale jako problém vnímám nastavení systému, v němž žijeme a mentální nastavení společnosti. Žijeme ve společnosti, kde má většina lidí představu, že žena kolem 30 už by měla mít děti, už by měla zakládat rodinu, je stigmatizovaná, a pokud to vyslyší a děti má, tak systém nahrává tomu, aby s nimi zůstala doma a nemohla se nadále rozvíjet. Krátkodobé úvazky jsou znevýhodněné, existuje sleva na dani na manželku, nikoliv na manžela… Systém je nastavený tak, že pokud by na mateřskou chtěl jít muž, nebo pokud by se partneři střídali, tak z finančních důvodů většinou nemůžou. Zároveň není dostatek jeslí, školek, takže to opravdu není jednoduché. Ženy mají nejproduktivnější věk kolem 25–35 let, chtějí budovat kariéru, ale zároveň pod tlakem společnosti prostě musí myslet na to, aby stihly i děti. Přibírat si k tomu politickou kariéru je náročné.
 
Také se setkáváme s tím, že na ženy je více útočeno, pokud mluví do veřejného prostoru. V komunální politice to sice není tak viditelné, ale v parlamentní politice už mluvíme o vyšší hře. Tam je to takové bojiště, kde jsou ti drsní chlapi s ostrými lokty a oni si to dokážou uřvat a vybouchat, což je podle mě špatně. V politice by neměl být úspěšný ten, kdo má ostré lokty a je drsný, ale ten, kdo chce společně pečovat o naši zemi, o naši společnost. Navíc, když jsi mladá, tak mnoho lidí k tobě bude přistupovat stylem: ‚Jsi mladá, nemáš zkušenosti, málo toho víš, prvně něco dokaž, a pak si jdi do politiky.‘ A tím se opět dostáváme k tomu, že systém není nastavený tak, aby podporoval mladé a ženy, které chtějí do politiky. S takovým přístupem člověka mnohdy napadne, jestli mu to za to vůbec stojí, hádat se o své místo a o to, aby ho ostatní uznávali.
 
Pokud si žena i přesto svoje místo vydobude, tak se bude setkávat s hroznými útoky. Ty jsou mnohem osobnější, hnusnější, sexistické a fakt nepříjemné. Když se na Twitteru hádají dva chlapi, tak se většinou hádají obsahově, ale u žen se často útočí na vzhled, inteligenci, rodinu a na další věci, které zasahují do našich osobních životů. Pořád někde vidím komentáře typu ‚pěkná, ale blbá,‘ a když jsem oznámila svoji kandidaturu, tak se na mě sesunula taková lavina hnusných a odporných komentářů, že člověk opravdu začne zvažovat, zda mu to za to stojí. Žena ve veřejném prostoru musí obhajovat vlastní existenci, svůj názor, hlas…, což se většinou mužům neděje, ti obhajují konkrétní obsah svého sdělení.

Otevřeně jsi kritizovala Miroslavu Němcovou (ODS) po jejím rozhovoru pro Deník N, v němž uvedla, že model, kdy muž vydělává peníze a žena se stáhne do pozadí, lidem vyhovuje, neboť tímto krokem žena nestrádá. Co je podle tebe na tomto prohlášení špatně?

Miroslava Němcová implicitně naznačuje, že na rozdíl od můžu tahle pozice ženám vyhovuje, protože prostě takové jsou. A to není pravda. To, že se většina žen v této pozici nakonec ocitne není tím, že by k tomu byly mnohem lépe nastaveny, ale proto, že často nemají na výběr. Mnohdy k tomuto rozdělení rolí rodinu nutí ekonomická výhodnost, protože systém podpory rodiny, společenské nastavení a nastavení pracovního trhu nahrává tomu, aby doma zůstávala právě žena.

Nekritizuji rozhodnutí žen, které chtějí zůstat doma, ale každá rodina by měla mít možnost se opravdu svobodně rozhodnout, jaký model zvolí. Dnes, pokud nejsi z vyšší, bohatší třídy, kdy si můžeš platit například chůvu nebo soukromé jesle, tak se o svobodné rozhodnutí nejedná. A ono se to nabaluje – ženy zůstávají dlouho doma, to se jim projeví například na důchodech a ve finále to skončí tak, že ženy v důchodovém věku jsou chudobou postiženy častěji než muži. A to je přece nevýhodné pro celou společnost.   

Poslankyně Němcová také ženám radí, aby své politické ambice zvážily. Údajně se musí samy zamyslet nad tím, co chtějí v životě stihnout. Vylučuje se kariéra politiky a rodinný život?

Určitě ne. Základem je možnost mít sdílenou péči, jako to mají třeba ve Švédsku, protože být full time na rodičovské a na full time dělat politiku by šlo jen těžko skloubit. Případně finanční prostředky také mohou pomoci rodině k tomu, aby se žena zároveň mohla věnovat politické kariéře. Na druhou stranu ve světě je mnoho příkladů, že to možné je a také kolem sebe vidím ženy, které jsou politicky aktivní a u toho vychovávají malé děti. Ideální dva příklady jsou finská premiérka a novozélandská premiérka, která div nekojí v Poslanecké sněmovně.
 
Existují různé politiky a zákony státu, které je v první řadě nutné změnit. Mnoho tradičních stran se ohání tím, že matka má být na mateřské, ale neuvědomují si, jak moc nevýhodné to pro všechny je. Rodiny mají čím dál méně dětí, neboť si to nemohou ekonomicky dovolit, pořizují si je v pozdějším věku, protože se nejprve potřebují kariérně dostat k finanční stabilitě. Je to prostě otázka ekonomiky a rozvolněním pravidel by se žena nemusela rozhodovat nad tím, kolik dětí si pořídí a jestli bude mít na zaplacení nájmu.