Spravodajský portál pre modernú generáciu, ktorá sa zaujíma o aktuálne dianie.
Zaujíma ťa aktuálne dianie? Správy z domova aj zo sveta nájdeš na spravodajskom webe. Čítaj reportáže, rozhovory aj komentáre z rôznych oblastí. Sleduj Refresher News, ak chceš byť v obraze.
Kliknutím na tlačidlo ťa presmerujeme na news.refresher.sk
8. marca 2023, 6:00
Čas čítania 14:15
Adéla Ježková Lucie Kotvalová

S velkým tělem se dají dělat velké věci. Mám velká dlouhá prsa, naučila jsem se s nimi báječně točit dokolečka, říká Kača Olivová

S velkým tělem se dají dělat velké věci. Mám velká dlouhá prsa, naučila jsem se s nimi báječně točit dokolečka, říká Kača Olivová
Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
REFRESHER
Uložiť Uložené

S umělkyní, performerkou a feministkou Kačou Olivovou o radosti z nahoty, jejím vzpurném duchu a těle jako politickém nástroji.

„Prostě jsem se někdy v pubertě rozhodla, že už na to seru. Že už se nebudu cítit blbě a nebudu mít pocit, že bych měla zhubnout,“ popisuje v rozhovoru pro Refresher devětatřicetiletá umělkyně Kača Olivová.

Ohlas získala díky svým performancím, ve kterých využívá jako primární médium své nahé tělo. Ústředími tématy jejího uvažování jsou feminismus, sexualita, mateřství, radost ze života a kritika opresivních systémů, které nás v běžném životě svazují.

Při domlouvání rozhovoru jste zmínila, že pro sebe pěstujete radikální body positivity. Co to znamená?To zní, jako že si pěstuju nějakou kytičku. Je to koncept, který jsem si tak pojmenovala sama pro sebe. Je neuzavřený, neustále se vyvíjí a nemá ani přesný tvar, naopak se neustále rozpíná, což je mi vlastní. Termín „body positivity“ je už hrozně provařený a zkapitalizovaný. Často pouhý hashtag na Instagramu, který většina lidí používá, aby někomu něco prodala. Proto jsem si to opatřila ještě tím „radikální“.

Já jsem přesně takový typ. Když už se k něčemu odhodlám, tak to tak prostě bude.

Četla jsem nedávno knihu Body is Not an Apology, ve které autorka Sonya Renee Taylor říká, že se s radikální sebeláskou rodíme. Stačí se podívat na děti – ty na sobě milují všechno. Když objeví, že mají ruce, jsou z toho úplně fascinované. A pak zjistí, že mají ještě nohy! Je to typ totálního obdivu, radosti a sebelásky, která není nijak masená systémem, nijak tlačená stereotypy a očekáváním patriarchátu. Dokud na něj nezačne působit společnost, je to stav, které naše tělo zná a umí. A může se do něj tak vrátit, byť to mnohdy vyžaduje nekonečnou práci.
 
Zatím jsem nenašla nic, co by mi jako definice mého vztahu k tělu a tělesnosti úplně vyhovovalo, proto vycházím ze své dlouholeté praxe – v té se věnuji tělesnosti, nahotě, sexualitě, emocím –, kterou si propojuji s teoriemi, které potkávám. Radikální body pozitivitu vnímám jako zdroj přemýšlení o těle z východiska lásky, nadšení, radosti a aktivismu...

Kača Olivová
Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová

Odkud tohle nadšení vychází? Je to vděčnost za to, co všechno vám vaše tělo umožňuje?Taky, ale ne v ableistickém slova smyslu. (Ableismus – diskriminační myšlení na základě fyzické, mentální či smyslové kondice, pozn. red.) Přijde mi, že jakékoli tělo je skvělé. Zajímají mě paměť a všechny různosti, které těla mají: jizvy, strie, vrásky. Jsou to takové deníčky.

Může to být částečně strategie, na druhou stranu jsou mi optimismus a nadšení velmi vlastní. Ráda si je ponechávám a aplikuji vlastně na cokoli. Je to trochu dětský přístup ke světu, který jsem si ještě upevnila svým mateřstvím. Beru si to nejinspirativnější, co jsem na dětství našla, ten nadšený, otevřený a senzuální přístup ke světu. Vychází samozřejmě z mého nastavení, ale trochu je to i rozhodnutí. Prostě jsem si někdy v pubertě řekla, že už na to seru. Že už se nebudu cítit blbě a nebudu mít pocit, že bych měla zhubnout.
 
Takto vyrovnaně, svobodně a otevřeně jste své tělo nevnímala vždy?Dříve jsem více podléhala tomu, co se ke mně dostávalo z vnějšku. Různým tlakům, kritikám a hodnocením. Moje rodina mi od dětství říkala, jak jsem strašně tlustá. Pořád jsem musela chodit někam cvičit a hubnout. Čímž mi mimochodem zničila vztah k jakémukoli organizovanému cvičení. Když se ale koukám na fotky z té doby, říkám si, že jsem vlastně ani tak tlustá nebyla. Teď jsem tlustá, tehdy jsem byla jen větší, ale tlačili to do mě všichni ze všech stran, až jsem tomu sama uvěřila. I v době, kdy jsem byla mnohem hubenější než nyní, jsem žila se stejnou mentalitou. To bylo nejtěžší – zhubnout na duši. Aby si mysl dokázala přiznat, že není tlustá – nebo že je tlustá a je s tím v pohodě.

Občas na někoho hodně intenzivně ukazuju fakáče. Peru se někdy při performanci, jako u té poslední o sexualizovaném násilí.

 
Jak je možné dojít k sebepřijetí? V tom přece nemohlo hrát roli jen vědomé rozhodnutí, kdy jste se jeden den vzbudila a řekla si: „Kašlu na to.“Já jsem přesně takový typ. Když už se k něčemu odhodlám, tak to tak prostě bude. Ale určitě to byla souhra více faktorů. Důležitou roli hrál například jeden z mých prvních partnerů, u kterého jsem získala možnost vidět sebe i skrz jiný pohled. Vybavuji si, jak mi vykládal, že jsem mu přišla hrozně sebevědomá. V té době jsem ale vůbec sebevědomá nebyla. Jenom jsem chodila narovnaná, protože mám velká prsa a jinak by mě bolela záda. Začala jsem tak pozorovat, jak každý může vnímat různé aspekty těla jinak.

Zažíváte nyní nějakou formu bodyshamingu?Neustále. Ale nyní mě lidé shamují více za to, že mám barevné vlasy, než za to, že jsem tlustá. Takže když mám vymytou barvu, teprve se zase začíná objevovat téma tloušťky. Kolemjdoucí spíše reagují na můj celkový vzhled, mé oblečení odvádí pozornost. Ale právě oblečení je pro mě další výraz radosti a svobodného zacházení s tělem. Umožňuje mi cítit se dobře, normálně: tohle jsem já, takhle přemýšlím, takhle se cítím. Což je pro mě bazální. Kdybych musela nosit třeba šedý dlouhý kabát, nebyla bych šťastná. Strašně by mě týralo, kdybych se musela narvat do nějaké normativní škatulky, nějak se umenšit.
 
Bodyshaming pak ve velké míře zažívám na sociálních sítích kdykoli, kdy se mnou vyjde nějaký článek nebo rozhovor, nicméně takové komentáře nečtu. Velký vliv má také internalizovaná mizogynie a fatfobie. Ty jsou všudypřítomné a hodně ovlivňují, jak se lidé vztahují k ženám aktivním a viditelným ve veřejném a mediálním prostoru.

Vyskúšaj predplatné
za 2,99
a čítaj všetko bez obmedzení
Pridaj sa k predplatiteľom
alebo Odomkni článok cez SMS
Pošli SMS na 8877 s textom CLANOK 132094 a dočítaj tento článok.
Cena SMS za otvorenie článku je 3,50 € s DPH. Ako to funguje?
Dočítaj článok do konca za SMS v hodnote 3,50€. Ako to funguje?
POSLAŤ SMS
Čítaj články bez obmedzení celý mesiac - predplatné len za 1,50€ navyše v porovnaní s jedným článkom. Ako to funguje?
POSLAŤ SMS
Čítaj bez obmedzení celý mesiac. Stačí poslať SMS (za 5€). Ako to funguje?
POSLAŤ SMS
Domov
Zdieľať
Diskusia