I mezi nejortodoxnějšími muslimy jsem se dočkal respektu, říká Marek, který procestoval svět na koloběžce

Marek Jelínek má cestování v krvi. Za život navštívil pořádný kus světa a prožil nejedno dobrodružství. V loňském roce jej napadlo, že by mohl své zkušenosti zužitkovat, svoji cestu sdílet s lidmi a s jejich pomocí nasbírat peníze pro potřebné.

A protože už předtím projezdil Latinskou Ameriku s přáteli na koloběžce, rozhodl se, že stejný dopravní prostředek využije i během své charitativní pouti. Jeho projekt pod záštitou mezinárodní humanitární organizace ADRA dostal název Dobroběžka a trasu napříč jihem Asie.

Vybrané peníze putovaly na školné dětem v Bangladéši. Marek na netradičním dopravním prostředku ujel 7850 kilometrů a mnohdy to neměl jednoduché. Přesto se po našem setkání v pražské kavárně krátce po návratu z cest neustále usmíval a vypadal, že mu energie nechybí. Povídali jsme si o cestě, která pomohla dětem, o lidech, které během ní potkal a o dalších jeho výpravách.

Do zahraničí prvně na vlastní pěst vycestoval v roce 2005. Jeho cesta vedla do Mexika. Více ho to ale táhlo směrem na jih, vždy jej přitahoval spiritualismus, a když na YouTube narazil na video o ayahuasce, umínil si, že ji vyzkouší.

„To byl důvod, proč jsem se znovu vydával za oceán. Moje první zkušenost s Jižní Amerikou byla návštěva Peru, potom jsem jel do Amazonie, kde jsem vyhledal šamana, napil jsem se ayahuascy, což změnilo hodně věcí, a od té doby jsem se tam pořád vracel.“ 

Kromě spirituálních důvodů mu ale Jižní Amerika učarovala i krásou své přírody, atmosférou a povahou zdejšího lidu.

Když se pak jednou vrátil z měsíční cesty po Kolumbii, došel k rozhodnutí, že by chtěl Jižní Ameriku poznat tak, jak ještě nikdo před ním. V následujících dnech mu při návštěvě garáže ulpěl zrak na odložené koloběžce. Napadlo jej, že využít takový dopravní prostředek by mohlo být zábavné.

Cesta na koloběžkách napříč Latinskou Amerikou

Za nějakou dobu pomocí sociálních sítí sestavil skupinu šesti odvážlivců a společně se vydali projet Ameriku. Jejich cesta měla vést skrze Mexiko, Belize, Guatemalu, Salvador, Honduras, Nikaraguu, Kostariku, Panamu, Kolumbii, Ekvádor, Peru, Brazílii, Bolívii, Chile a Argentinu. 

Cesta ale, jak už to bývá, měla úplně jiný průběh, než si mysleli. „Původní plán byl zakončit cestu v Punta Arenas, v Chile. Nakonec jsme ale skončili v Brazílii a jen ve dvou.“ Po cestě se postupně rozdělili a do určené cílové rovinky nedojel vlastně nikdo z nich. O tom ale cesty jsou a jak se říká, samotná cesta je cíl.

Jejich pouť byla doprovázená lidskostí a často trávili noc u lidí, kteří je ochotně nechávali přespat. „Nejčastěji jsme spali u hasičů. Jednou jsme neměli kde spát, a tak jsem oslovil hasiče. Ti nás ochotně přijali, a tak jsme je oslovovali i v dalších městech a vždy jsme měli úspěch. Vlastně až do Brazílie. Jinak jsme si ustlali ve stanu. Já spal ale pod širákem.“ 

Jelikož vyrazili na podzim, zastihl je Štědry den v Nikaragui. Podle Marka tam panovala stejná vánoční atmosféra jako u nás, jen nebylo chladno, nýbrž 28 stupňů. Ve stejné zemi oslavili i Nový rok. „Poslední noc v roce jsme strávili zase u hasičů. Ti pak druhý den dostali od státu za svoji službu hromady párků a uzenin. Měli toho tolik, že nám dali svůj díl, který jsme pak rozdali dětem.“ Potom přes Kostariku přejeli do Panamy, odkud na lodi dopluli do Kolumbie.    

„Ohledně té země panují představy, že jde o nebezpečné místo plné drogových kartelů. Není to tak. Ve skutečnosti jde o jednu z nejbezpečnějších zemí na kontinentu. Lidé tu jsou neuvěřitelně přátelští. Když nás viděli, jak jedeme v horku, podávali nám vodu.”

V Kolumbii se parta cestovatelů rozdělila a v plánované trase pokračoval Marek už jen s kamarádem Michalem. Další zemí bylo Peru, kde se na chvíli uchýlili do indiánské komunity. V té je uvítal mladý šaman Francis, který je zasvětil do tajů ayahuascy a společně ji i připravovali.