Ako chutí ľudské mäso? Na túto otázku odpovedali na slovo vzatí odborníci - kanibali.
Jakou chuť má lidské maso? Tuhle morbidní otázku si už někdy ze zvědavosti položil asi každý z nás, ale jen málokdo na ni zná odpověď. Objasnit nám to však mohou autentické výpovědi skutečných kanibalů, kteří byli během historie za své řádění zatčeni a postaveni před soud. Kromě těchto zvrácených zločinců, kteří svého času plnili novinové stránky po celém světě, se ale o své zkušenosti s pojídáním lidského masa podělili také členové některých domorodých kmenů, v nichž kanibalismus představuje například součást různých náboženských ceremonií. Jak tedy podle nich lidské maso chutná?
Skoro jako svíčková
Pravděpodobně jedním z nejznámějších kanibalů všech dob je sériový vrah a nekrofil Jeffrey Dahmer (náš rozsáhlý článek o něm si můžete přečíst zde). Ten mezi lety 1978 až 1991 chladnokrevně zavraždil celkem sedmnáct mladých mužů, fotografoval si jejich rozřezané mrtvoly, jedl jejich maso, aby uspokojil svoji sexuální touhu po naprosté dominanci, a části těl některých z nich si dokonce nechával na památku. Po svém dopadení se pak Dahmer jednomu z vyšetřovatelů svěřil, že lidské maso chutí připomíná filet mignon, tedy malý steak z konce svíčkové.
Dahmer však zřejmě není jediný, kdo ochutnal maso některé z jeho nevinných obětí. Při několika příležitostech měl totiž nabízet něco k snědku také svým sousedům, jednou z nichž byla žena jménem Pamela Bassová. Ta připouští, že sendvič, který si od Dahmera nějakou dobu před jeho zatčením vzala a snědla, mohl obsahovat maso právě jednoho ze zavražděných mužů, jehož ostatky se nacházely ve vrahově bytě.
Polévka z nosu a uší
Ve zvrácenosti za Dahmerem nikterak nezaostává ani sériový vrah Albert Fish, známý též jako Vlkodlak z Wysterie, Brooklynský vampýr, Šedý muž nebo The Boogeyman (náš článek o něm si opět můžete přečíst zde). Ten svým hororovým přezdívkám dostál beze zbytku. Své oběti, kterými byly malé děti, mučil, znásilňoval a pojídal. Sám se prý dokonce chlubil, že měl děti na každý způsob. Nelze ovšem s přesností určit, v jakých případech říkal Fish pravdu, a kdy si naopak vymýšlel.
Své zkušenosti s lidským masem Fish otevřeně popisuje v dopise, který po dopadení adresoval svému právnímu zástupci. Konkrétně v něm píše o pojídání 4letého chlapce Billyho Gaffneye, jehož genitálie a část hýždí upekl v troubě. K lidskému masu si přidal ještě slaninu a čtyři cibule. „Zhruba po dvou hodinách bylo maso hotové, propečené pěkně do hněda. Žádný pečený krocan, kterého jsem v životě snědl, nechutnal ani z poloviny tak dobře, jako jeho malé tlusté hýždě.“ Všechno maso pak snědl během čtyř dní a liboval si, že bylo „sladké jako med“.
To však není všechno. „Z jeho uší, nosu, kousků obličeje a břicha jsem si udělal polévku. Přidal jsem do ní cibuli, mrkev, vodnice, celer, sůl a pepř. Byla dobrá,“ napsal. V jiném dopise zase popsal vraždu a konzumaci malé Gracie Buddové.
Nasládlé a bez zápachu
Své o lidském mase ví i Japonec Issei Sagawa. Toho začal údajně kanibalismus lákat už v mládí, když spatřil odhalené stehno jedné ze svých spolužaček. Své fantazie se proto později rozhodl uskutečnit. 11. června (jún) 1981 tak během studií v Paříží zavraždil mladou spolužačku Renée Harteveltovou, kterou zastřelil, znásilnil její mrtvolu a některé části jejího těla snědl. „Lidské maso je bez zápachu. Mám za to, že maso z člověka je tím nejchutnějším ze všech. Nemá žádný nepříjemný zvířecí zápach,“ řekl s tím, že po několika dnech od vraždy maso zesládlo a dostalo ještě lepší chuť. O lidském tuku zase řekl, že jej překvapilo jeho kukuřičné zabarvení.
Za své zrůdné činy byl brzy zadržen, netrvalo však dlouho a už se zase těšil svobodě. Ve Francii byl prohlášen za labilního, a tudíž nezpůsobilého stanout před soudem, a tak byl na nějaký čas umístěn do nemocnice pro duševně choré. Po převozu do rodného Japonska byl však Sagawa psychiatry shledán příčetným, jelikož ale francouzské úřady odmítly zemi vydat tajné soudní materiály, nemohl být ve své domovině právně potrestán. 12. srpna (august) 1986 tak nakonec ústav volně opustil.
V Japonsku se Sagawa díky zájmu veřejnosti o jeho ohavný čin stal celebritou. Po propuštění se objevil ve filmu, byl častým hostem v televizních pořadech a dokonce vydal několik vlastních knižních publikací. Chyběly mu snad už jen vlastní bonbony... Více o jeho příběhu si můžete přečíst zde.
Manželova žebra
Kanibalismus však není výhradně mužskou praktikou, dopustily se jej totiž i zástupkyně ženského pohlaví. Jednou z nich byla egyptská modelka Omaima Nelsonová, která byla usvědčena ze zavraždění svého o více než 30let staršího manžela (měsíc po svatbě) a dodnes si odpykává celoživotní vězeňský trest.
Žena ve své výpovědi uvedla, že ji manžel během hostiny na Den díkuvzdání sexuálně napadl, a tak jej bodla nůžkami. A pak ho ještě ubila žehličkou. Poté jej vykastrovala, rozřezala tělo a údajně uvařila jeho hlavu. Kusy masa pak přimíchala ke krocanovi na talíři. Svému psychiatrovi navíc řekla, že si také uvařila manželova žebra v barbeque omáčce. Chuť popsala jako sladkou, jemnou a delikátní. „Úplně jako v restauraci,“ libovala si. Později ale obvinění z kanibalismu začala popírat.
Naservírovaný penis
Pokud jste si mysleli, že po přečtení odstavců výše už vás nic překvapit nemůže, mýlili jste se. Japonský umělec a aktivista Mao Sugiyama se totiž před několika lety rozhodl nechat si chirurgicky odstranit genitálie, načež uspořádal honosný banket, kde svou někdejší chloubu za poplatek ve výši sto tisíc yenů servíroval příchozím hostům. Těch se na místo dostavilo kolem sedmdesáti, umělcův penis však nakonec okusilo pouze pět lidí (včetně jeho majitele). Jeden z vyvolených pak prozradil, že penis byl tak tvrdý a tuhý, že se mu o něj ohnula vidlička. Varlata prý byla zvenčí natvrdlá, uvnitř už ale „jemná a lepkavá“ s chutí někde mezi rybinou a masem z lovné zvěře.
Své vlastní maso ochutnal také britský moderátor Greg Foot, i když ten ne v doslovném slova smyslu. Jíst lidské maso je v Británii pochopitelně trestné, a tak se Foot ve svém pořadu rozhodl najít odpověď na otázku, jak vlastně takové maso chutná, pomocí vědy. A obětoval tomu vlastní tělo. Z nohy si nechal část masa odebrat a to bylo následně podrobeno chemické analýze v laboratoři. Výsledky ukázaly, že lidské maso má z hlediska vůně nejblíže k masu vepřovému či jehněčímu. Foot si pak na základně těchto zjištění nechal připravit přesnou repliku svého masa, kterou si pak uvařil do hamburgeru. A chutnalo mu.
Z kanibala vegetarián
„Hledá se muž mezi 18 a 30 lety, dobře stavěný, kterého bych mohl zabít a sníst,“ napsal na internet nechvalně známý kanibal Armin Meiwes z Německa. A podle svých slov se na tento neotřelý inzerát dočkal více než 200 odpovědí. Nakonec se setkal se 40letým mužem jménem Bernd Juergen Brandes, který prý souhlasil s tím, že kanibalovi poslouží jako večeře. Uřízl mu penis, ale za syrova se nedal jíst, strčil ho proto do trouby s trochou másla a česneku. Svůj chod ale připálil.
10 hodin čekal, až jeho oběť vykrvácí, když ale i po takto dlouhé agónii umírající muž stále žil, zabil jej. Během následujících 10 měsíců pak údajně snědl kolem 18 kilogramů jeho masa. To si vařil na různé způsoby a s různými ingrediencemi a popíjel k němu červené víno z Afriky. A jak chutnalo? Prý bylo poněkud tuhé, ale jinak si pochutnal. Připomínalo vepřové, chuť ale byla o něco výraznější a trochu nahořklá.
V současné době si Meiwes odpykává doživotní trest a je z něj vegetarián.
Telecí nebo kasuár
Jak ovšem bylo řečeno již v úvodu, ke kanibalismu docházelo (případně stále dochází) také v některých domorodých kmenech, které žijí odříznutí od běžné civilizace, a poznat jejich zvyklosti v nezprostředkované formě se tak podaří jen málokomu.
Jedním z těchto šťastlivců byl spisovatel William Seabrook, který na začátku minulého století procestoval západní pobřeží afrického kontinentu, kde právě jeden takový kmen navštívil a díky tomu se mu naskytla příležitost lidské maso ochutnat. A prý bylo tak dobré, že kdyby nevěděl, že pochází z člověka, vůbec by to nepoznal. „Chutnalo podobně jako dobré, pěkně vyzrálé telecí,“ napsal ve své knize Jungle Ways.
V roce 2006 přišel s kanibalistickým domorodým kmenem do styku také australský novinář Paul Raffaele při návštěvě Nové Guiney. Zde zjistil, že členové kmene věří, že když člověk náhle a nečekaně zemře, jeho tělo posedne démon zvaný khakhua. A aby tohoto zlého ducha zapudili, musí nebožtíkovo tělo sníst. „Zeptal jsem se jich, jak to chutná, a na rozdíl od časté mylné představy, že se jedná o podobnou chuť jako u masa z prasete, mi řekli, že lidské maso chutná spíš jako kasuár (velký nelétavý pták, pozn. red.),“ vypráví Raffaele.
Jak je tedy vidět, na otázku, jak chutná lidské maso, jsme se dočkali celé řady různých odpovědí. Podle některých kanibalů je nasládlé a chutná jako telecí nebo hovězí, jiní zase tvrdí, že chuťově se lidské maso blíží spíše vepřovému a je nahořklé. Ať už je to ale jakkoliv, zdá se, že všichni si dobře pochutnali.
