Tvár zamatovej revolúcie by dnes oslávila 81. narodeniny.
Václav Havel je jméno, které si lidé spojují zejména se sametovou revolucí a pádem komunismu. Pozdější devátý (a poslední) prezident Československa a první prezident České republiky však za svůj život stihl změnit a prožít daleko více.
Od svého dětství, kdy se mohl těšit privilegiím bohaté rodiny přes nástup komunismu, který mu nasadil pomyslné okovy a znemožnil mu vysněné studium až po jeho divadelní začátky, pobyt za mřížemi, odboj a konečně zavádění demokratické společnosti a mezinárodní věhlas.
Václav Havel toho za 75 let svého života stihl skutečně mnoho, a i když bývá kritizován za některá svá rozhodnutí z 90. let, nikdo nemůže popřít jeho přínos české společnosti.
Mládí a studia nadějného mladíka
Jeho život začal 5. října 1936 v Praze. Narodil se do podnikatelské rodiny Václava Maria Havla a Boženy Havlové. Jeho otec se znal osobně s T. G. Masarykem a jako stavební podnikatel postavil mimo jiné vilovou čtvrť na Barrandově a společenský areál Barrandovské terasy.
Jeho maminka byla výtvarnice a módní návrhářka a jeho dědeček známý československý diplomat Hugo Vavrečka. Tím však Havlův bohatý rodokmen nekončí. Jeho druhý děd, Vácslav Havel, postavil palác Lucerna a jeho strýc, Miloš Havel, založil AB Barrandov. V té době však ještě nikdo netušil, že i Václav se v budoucnu zapíše nesmazatelným písmem do dějin.
Jeho životní směřování by jistě vypadalo úplně jinak, kdyby pár let po jeho narození nevypukla druhá světová válka. Tu rodina přečkala v ústraní na letním sídle na Českomoravské vrchovině. Když pak v roce 1945 došlo k osvobození Československa, Václav byl poslán ke studiu na elitní internátní školu v Poděbradech, ta však byla po nastolení režimu uzavřena.
Československý lid se totiž roku 1948 naklonil komunistické straně, která nás uvrhla do stínu Sovětského svazu a totality. Komunisté nemohli Václavu Havlovi odpustit jeho „buržoazní“ původ, a tak měl cestu životem výrazně ztíženou. Vysněný humanitní obor mu nebyl povolen, a tak začal studovat jako chemický laborant a k tomu ještě večerně pražskou Střední všeobecně vzdělávací školu pro pracující.
Dostat se na vysokou školu pro něj také nebylo lehké a nakonec skončil na ekonomické fakultě Českého vysokého učení technického. Jeho touha po humanitním studiu ho však neopustila ani zde, a tak se pokusil přestoupit na filmovou fakultu Akademie múzických umění. Byl však odmítnut a na České vysoké učení technické už ho zpátky nepřijali.
Literární a divadelní začátky
Jako literát debutoval v roce 1955 v magazínu Květen a už o rok později vystoupil s kritickým projevem na konferenci Svazu spisovatelů v Dobříši. Po dokončení povinné dvouleté vojenské služby začal pracovat jako jevištní technik v Divadle ABC a později v Divadle Na zábradlí. Divadlo mu učarovalo, a tak už v roce 1959 napsal svou první hru, kterou nazval Rodinný večer. Jeho druhé dílo, Zahradní slavnost, dokonce Divadlo na zábradlí v roce 1963 uvedlo.
Václav Havel na vojenské službě s bratrem Ivanem
60. léta znamenala uvolňování režimu a šťastnější roky Havlova života. Po osmileté známosti se v roce 1964 oženil s Olgou Šplíchalovou, o dva roky později vydal svou první knihu Protokoly a dálkově dostudoval divadelní fakultu Akademie múzických umění, načež se stal dramaturgem Divadla Na zábradlí.
Vzepřel se komunistickému režimu
Nadějná léta však neměla mít dlouhého trvání. Svůj ortel si Havel podepsal roku 1967, kdy na 4. sjezdu československých spisovatelů pronesl kritický projev odsuzující dobové cenzurní praktiky. Obratem byl na příkaz ÚV KSČ spolu s Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem vyškrtnut z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů.
Na začátku roku '68 podepsal spolu se sto padesáti spisovateli kritický dopis adresovaný ÚV KSČ. V dubnu téhož roku v časopise Literární listy uveřejnil text, v němž požadoval ukončení mocenského monopolu KSČ a zavedení systému více politických stran.
Naději a šanci na změnu však v srpnu 1968 zamrazila vojska Varšavské smlouvy, která vtrhla na naše území a s demokratizací Československa byl konec. Ještě v roce 1969 protestoval na sjezdu Svazu spisovatelů proti okupační politice a cenzuře. Svaz byl však brzy nato komunistickou mocí potlačen a jeho čelní představitelé přišli o možnost publikovat.
Pražské jaro bylo definitivně potlačeno, Václav Havel musel opustit divadlo a jeho díla se v Československu přestala vydávat a hrát. Jako aktivista proti komunistickému režimu se musel přesunout do ústraní. Měl však velikou výhodu. Jeho díla a jeho osobnost byly již v té době známé v zahraničí, obdržel několik významných cen, a tak se mohl těšit finanční nezávislosti a podpory veřejného mínění ve svobodných státech.
Léta protestů, věznění a Charty 77
Komunisté ho ale už v roce 1969 obvinili z „podvracení republiky“. Jen tři roky nato podepsal další petici požadující propuštění politických vězňů. V roce 1974 začal pracovat v trutnovském pivovaru jako dělník a založil samizdatovou strojopisnou ediční řadu pro nezávislou literaturu s názvem Expedice.
Svůj postoj vyjádřil veřejně také v otevřeném dopisu Gustavu Husákovi, v němž kritizoval stav společnosti plné strachu, zbavené svobody a sebereflexe. Svůj názor se nebál veřejně projevit ani v době, kdy normalizační režim začal pronásledovat rockovou skupinu The Plastic People of the Universe a uvěznil čtyři lidi z jejího okolí.
Havel se proti jejich věznění výrazně postavil, což podpořilo vlnu solidarity ze strany světové veřejnosti a zapříčinilo vznik občanské iniciativy Charta 77. Jejím cílem bylo donutit komunistický režim k respektování občanských práv a později se s přibývajícími podpisy stala největší hybnou silou, která měla komunistický režim položit na lopatky.
Václav Havel se stal výraznou osobností a mluvčím Charty, což mu vyneslo pět měsíců ve vyšetřovací vazbě. V říjnu 1977 byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců podmíněně a další vyšetřovací vazba ho čekala od ledna do března 1978. Svůj boj se ale rozhodl nevzdat, a tak už měsíc po propuštění založil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který se zasazoval o propuštění politických věznů v Československu.
Ten samý rok navíc vydal známou esej Moc bezmocných, v níž hovořil o fungování komunistického režimu a představil program nenásilného odporu vůči němu. Na jaře roku 1979 byl spolu s dalšími členy VONS držen pět měsíců ve vazbě a na podzim byl za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku.
Tehdy mu podle prohlášení biskupa Václava Malého byla nabídnuta možnost vyhnout se vězení a nastoupit jako dramaturg na Broadway. Nabídku se rozhodl přijmout jen pokud režim propustí i ostatní členy VONS. To se samozřejmě nestalo, a tak Havla čekala léta za mřížemi.
V komunistickém vězení pobyl Havel přibližně pět let života, což se výrazně podepsalo na jeho zdravotním stavu a v roce 1983 byl dokonce po opakovaných zápalech plic propuštěn k domácímu vězení. I s podlomeným zdravím se však nevzdával a v roce 1988 se stal členem Českého helsinského výboru, který sledoval dodržování lidských práv.
10. prosince 1988 vystoupil na první oficiálně povolené manifestaci opozičních seskupení. Jen o měsíc později byl ale na demonstraci během Palachova týdne zadržen a odsouzen k devíti měsícům vězení.
V červnu 1989 stál u zrodu petice Několik vět a v září se stal mluvčím Charty 77 za uvězněného Alexandra Vondru. Ještě měsíc před sametovou revolucí byl znovu uvězněn, jen aby se brzy zase dostal na svobodu.
Havlova role v Sametové revoluci
17. listopadu 1989 začala rozehnáním studentské demonstrace sametová revoluce, která znamenala konec komunistického totalitního režimu, který Československo svíral dlouhých 40 let. Už 19. listopadu stál Havel u založení Občanského fóra, které sdružovalo výrazné tváře v boji proti totalitě. 21. listopadu pak z balkónu nakladatelství Melantrich poprvé promluvil jménem OF k demonstrantům shromážděným na zaplněném Václavském náměstí v Praze.
Komunistická vláda padla, Gustav Husák přislíbil abdikaci a v nastalé euforii přišla otázka, kdo by měl být dočasně zvolen novým prezidentem. Představitelé Občanského fóra uvažovali o Alexandru Dubčekovi, hlavní tváři Pražského jara, ale nakonec se jednohlasně dohodli na Václavu Havlovi. Tím však ještě nebylo dobojováno.
K volbě nové hlavy státu byly totiž třeba i hlasy komunistických poslanců. Nakonec však díky kombinaci nátlaku lidu, výrazné kampani s heslem „Havel na hrad“ a diplomatickému umění Mariána Čalfy došlo k volbě nedávného úhlavního nepřítele komunistů prezidentem.
Václav Havel prezidentem
29. prosince 1989 byl Václav Havel ve Vladislavském sále Pražského hradu jednomyslně zvolen prezidentem Československé socialistické republiky. Jeho první volební období trvalo jen půl roku, tedy do prvních svobodných voleb a dodnes je mu z něj vyčítán například rozsáhlá amnestie, při níž byla propuštěna i řada zločinců, kteří pak v trestné činnosti na svobodě pokračovali.
Kvůli amnestii se také odehrála nechvalně známá vzpoura v Leopoldově, která se neobešla bez obětí. 5. července 1990 byl Havel nově zvoleným Federálním shromážděním, v němž nyní převažovali zástupci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu, znovu zvolen prezidentem.
Jeho světová proslulost Československu přinesla nadstandardní vztahy. Už v roce 1990 naši federaci navštívil papež Jan Pavel II. i prezident Spojených států amerických George Bush. Sám Havel pak dostal příležitost vystoupit se slavným projevem na zvláštním společném zasedání obou komor Kongresu USA.
V prvních letech československé svobody se však začal formovat další problém. Čeští a slovenští politici se nedokázali shodnout a mezi oběma republikami naší federace začalo vzrůstat napětí, které nakonec vyústilo v rozdělení Československa na dva samostatné státy.
To Václava Havla, který byl proti, velmi zklamalo a na několik měsíců se stáhl z veřejnosti. Po vzniku České republiky byl pak prezidentem zvolen ještě dvakrát a během jeho funkčního období jsme se stali členem Severoatlantické aliance (NATO) a přiblížili jsme se členství v Evropské unii.
Kontroverzní a špatná rozhodnutí
I přes všechny jeho zásluhy je mu vyčítáno několik politických rozhodnutí. Například jeho podpora NATO v rámci zapojení do bojů v Jugoslávii, v rámci níž je mu mnohdy připisován výrok „humanitární bombardování“, který však vychází z vyjádření Richarda Falbra a nikdy ho nepronesl. K
ontroverze vyvolal i Havlův soukromý život, když se pouhý rok po úmrtí své dlouholeté manželky Olgy provdal za herečku Dagmar Veškrnovou. Dalším kontroverzním krokem byla omluva sudetským Němcům v Mnichově už v roce 1990 nebo podpora amerického vojenského zásahu proti Iráku.
Nikdo však není dokonalý a Havlovi nelze upřít významný podíl na demokratizaci Československa a na budování dobrého jména naší země ve světě. Václav Havel je v zahraničí velké jméno a dokazuje to nejen jeho busta v americkém Kongresu, ale i mnohá veřejná prostranství a instituce pojmenované po něm nebo také fakt, že 28. září je v New Yorku oficiálním Dnem Václava Havla.
Jeho úmrtí 18. prosince 2011 po dlouhé nemoci zasáhlo celý svět. V Česku byl vyhlášen třídenní smutek a už navečer, v den jeho úmrtí, se začali lidé hromadně scházet na Václavském náměstí, aby uctili památku bojovníka za svobodu.
