Mladý Ostravčan je nielen pracovitým, ale aj energickým a skromným človekom.
Začal s klarinetom, no neskôr mu učarovalo dirigovanie, vďaka ktorému je dnes Marek Prášil dôležitou súčasťou Národného divadla moravskosliezskeho v Ostrave, kde diriguje operu, balet aj muzikál. Pôsobil v Česku aj na Slovensku, skúsenosti si priniesol aj z pôsobenia vo Švajčiarsku, Nemecku, Južnej Kórei či Veľkej Británie. Popri práci študuje druhú vysokú školu, aktívne športuje a ako dobrovoľný záchranár dbá na bezpečnosť pri hromadných podujatiach. Koniec-koncov, pri poslednej menovanej príležitosti som ho mal možnosť po prvýkrát spoznať aj ja. Večne usmiaty sympatický mladík toho v 31 rokoch stihol naozaj dosť. A nakoľko o jeho profesii nezainteresovaný človek vie veľmi málo, som veľmi rád, že prijal moje pozvanie na rozhovor. Príjemné čítanie.
Kedy si si uvedomil, že sa po profesnej stránke budeš pohybovať vo svete hudby?
K hudbe mě vedl dědeček, který byl amatérským trumpetistou v několika orchestrech. Odtud vedla cesta od bicích nástrojů přes klarinet až k dirigování. Zlom vnímám v době, kdy jsem se rozhodl odejít z osmiletého gymnázia a po úspěšném vykonání talentových zkoušek přestoupit na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Od tohoto okamžiku se z koníčku začala stávat těžká dřina a po pár letech i profese.
Začínal si ako hráč na klarinet. Bol to náhodný výber nástroja alebo ťa niekto inšpiroval?
Byla to náhoda – můj nejlepší kamarád z dětství byl klarinetista a mě pomalu přestávalo bavit hrát pouze na bicí nástroje, chtěl jsem zkusit nějaký melodičtější nástroj. Tak jsem se rozhodl pro klarinet a už jsem u něj zůstal.
V koľkých rokoch si začal s hrou na klarinet a ako dlho si sa jej venoval? Mohol by si nám opísať, ako prebieha štúdium na konzervatóriu?
S klarinetem jsem začal přibližně v 10 letech, v 15 jsem jej začal studovat profesionálně na konzervatoři. Studium trvá 6 let, pak ještě 5 let vysoká škola. Takže celkově nějakých 16 let studia, denního kontaktu s tímto nástrojem. Studium na konzervatoři by se dalo nejjednodušeji rozdělit v podstatě na tři části – tou první jsou obecné předměty jako na každé jiné škole (čeština, cizí jazyk, tělocvik a další), druhá část jsou odborné umělecké a pedagogické předměty (dějiny hudby, harmonie, intonace, kontrapunkt, dějiny umění, pedagogika, didaktika) a třetí část je samotné studium nástroje a s ním související předměty, tedy hlavní obor (v mém případě klarinet), a k tomu komorní hra, hra v orchestru, studium orchestrálních partů a další. Když k tomu člověk přidá několik hodin cvičení na nástroj denně, zjistí, že je to škola dosti časově náročná. Často jsme přicházeli v 7 ráno a ze školy odcházeli s výjimkou pauzy na oběd v 8 večer.
Kam zamierili tvoje kroky po úspešnom absolvovaní štúdia?
Už při studiu na vysoké škole jsem měl možnost učit na ZUŠ. A měl jsem to velké štěstí, že jsem hned po dokončení studií úspěšně vykonal dva konkurzy do profesionálních divadel a mohl si dokonce vybrat své působiště. Tím se stalo Národní divadlo moravskoslezské, konkrétně Divadlo Jiřího Myrona v Ostravě. Aby toho nebylo "málo", paralelně jsem začal ještě studovat dirigování, nejprve na ostravské konzervatoři a poté na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.
A tu sa dostávame k mojej ďalšej otázke - ako sa z hráča na klarinet stane dirigent? Predsa len, stojíš, takpovediac, na opačnej strane hudobného telesa.
S nadsázkou – z muzikanta jsem se stal úhlavním nepřítelem všech muzikantů (smiech). Teď vážně. Bylo to spíše dílem náhody. V jednom orchestru, kde jsem hrával, odjel na nějaký čas do zahraničí dirigent. Oslovili mě, jestli bych se na těch pár zkoušek nepostavil před orchestr a jak my říkáme: "neodmával to“. Během tohoto období jsem zjistil, že je velice zajímavé studovat skladby komplexně - ne jen z pozice svého nástroje a jednoho řádku v partituře, mít šanci předat svůj názor na skladbu ostatním a naopak se nechat inspirovat výkony a tím co přinášejí hráči samotní. S podporou muzikantů z orchestru jsem u dirigování už zůstal a spíše z hecu jej začal studovat na konzervatoři. Nikdy mě ale v tu chvíli nenapadlo, že bych se dirigováním někdy živil, spíše jsem si chtěl doplnit vzdělání a získat nové zkušenosti a obzory.
Ak by si bol ostal pri hre na klarinet, bol by si jedným z mnohých členov orchestra. Takto stojíš ako jediný chrbtom k obecenstvu a si viac-menej všetkým na očiach. Neprekáža ti, že si takto "vystúpil z davu"?
Každá práce má samozřejmě své klady a zápory. Ta současná mě naplňuje, baví, otevírá další a další obzory a jsem za ni velice šťastný. Samozřejmě, míra přípravy na každý koncert, projekt či inscenaci je v roli dirigenta neporovnatelně vyšší. Teď myslím tedy především časové hledisko, nikoliv kvalitativní, které by mělo být u hráče i dirigenta stejné.
Ako vyzerá bežný deň dirigenta?
Myslím, že běžný den dirigenta neexistuje – v tom je krása naší práce, že je každý den rozdílný. Mnoho času zahrnuje vlastní studium partitur a tzv. domácí příprava před samotným výkonem. Tím výkonem už pak může být třeba zkouška s orchestrem, korepetice, sborová či aranžovací zkouška, generálka, až po vyvrcholení v podobě samotného koncertu či představení. Práce je to doopravdy různorodá a žádný den není (díkybohu) stejný a rutinní.
Predstavme si deň, kedy umelecký šéf vášho súboru oznámi, že by chcel naštudovať nové predstavenie. Čo to znamená pre teba ako dirigenta a ako vyzerá celý proces prípravy?
Volba repertoáru přichází většinou minimálně s ročním předstihem před premiérou. Už v této době by měl být dirigent ideálně zapojen do rozhodování o vhodnosti vybraného titulu pro daný soubor. Po zveřejnění titulu se začíná většinou pracovat na zajištění notového materiálu, sestavení inscenačního týmu (režisér, choreograf, dirigent a další). Pokud to titul vyžaduje, vypisují se konkurzy na sólové role či členy sboru. Poté dojde ke zveřejnění a vyvěšení obsazení inscenace (tedy konkrétní jména ke konkrétním rolím). Samotné zkoušení začíná cca 3 měsíce před premiérou takzvanou první čtenou zkouškou, kdy se přečte celá inscenace, inscenační tým představí všem svou vizi, koncepci scény atd. Od této doby se denně a intenzivně zkouší, často na několika místech. Aranžovací zkoušky, korepetice (hudební příprava sólistů), sborové zkoušky a samostatné orchestrální zkoušky. První společné setkání je většinou tak 2 týdny před premiérou na tzv. sedačkách. Jedná se o hudební zkoušky (tedy bez herecké akce a pohybu), poprvé se všemi sólisty, sborem a orchestrem na jednom místě. Pak se již zkouší denně na jevišti celá hra. Před samotnou premiérou jsou většinou dvě tzv. hlavní zkoušky a 2 tzv. generální zkoušky. Ty už jsou v kostýmech, se scénou a většinou alespoň jedna generální zkouška je za účasti publika. Všechny tyto přípravy vyvrcholí premiérou. Popsal jsem schválně proces přípravy divadelní inscenace, který je mnohem složitější než kupříkladu příprava samotného symfonického koncertu. Vždycky říkám s nadsázkou, že příprava divadelní inscenace je takové jedno velké puzzle skládající se z mnoha malých dílků. A dodnes obdivuji, že se to puzzle dokáže dát nakonec dohromady. Je to především díky zodpovědné a skvělé práci každého z mých kolegů.
Mávaš ešte aj po rokoch pred vystúpeniami trému? Máš nejaké rituály pred vystúpením?
Tréma je pro umělce přirozenou věcí, dle mého názoru je v určité míře přítomna u každého z nás. Myslím si také, že má u lidí dvě polohy. Může být motivační a člověka vyburcovat k ještě lepšímu výkonu. Nebo naopak. Vyloženě rituál nemám, ale před každým představením se snažím protáhnout, naše profese je fyzicky dosti náročná. Před nedávnem mi kolega poradil krátké cvičení Osm brokátů (čchi kung) na protažení celého těla a prokrvení, to se snažím teď praktikovat před každým představením či koncertem a myslím, že to skvěle funguje.
Aké zaujímavé či kuriózne momenty si zažil počas svojej kariéry dirigenta?
Takových bylo a jistě ještě bude spousta, naší snahou je ale, aby je divák ideálně nepoznal. Vzpomenu snad jen jeden, který padá čistě na mou hlavu. Přibližně před rokem jsem dirigoval reprízu muzikálu Evita. O pauze jsem si odnesl noty do šatny, že se ještě podívám na některá místa. To jsem si ale neuvědomil, přišel do orchestřiště po pauze zvedl ruce, že zahájím druhé jednání a v tu chvíli si uvědomil, že noty jsou v šatně. Naštěstí nikdo nezačal zpívat a hrát, dal jsem znamení inspici, ať čekají, hlediště zhasnuté a Prášil v nejspíše osobním běžeckém rekordu utíkal pro noty na šatnu, aby mohl druhé jednání spustit. Možná ještě jedna humorná – dirigoval jsem představení Jesus Christ Superstar a před koncem první poloviny jsem se rozmáchl tak, že mi taktovka odletěla z orchestřiště mezi diváky. Dodirigoval jsem s tužkou v ruce místo taktovky (palička, kterou mi podal kolega bicista, byla dosti těžká). Po představení za mnou přišla jedna paní z hlediště a taktovku mi s pokorou přinesla. Byl to krásný, spontánní a velice milý okamžik.
Ako dirigent rieši chyby sólistov či hráčov orchestra počas predstavenia?
Představení je živý organismus, takže chyby jsou normální lidskou součástí těchto večerů. Mým cílem je, pokud se něco stane, situaci nějak zachránit, pokud je to možné. Jsou samozřejmě věci, které člověk může ovlivnit a které nikoliv. Faktické chyby (špatné noty, intonace, rytmus) se snažím řešit vždy až po představení osobně s daným umělcem. Během představení na to není ani pomyšlení, a pokud se chyba objeví, naší společnou snahou je ji nedát znát najevo či zachránit tak, aby to především divák nepoznal.
Do akej miery sleduješ prácu iných dirigentov? Či už kolegov, prípadne ostatných? Snažíš sa nimi nejakým spôsobom inšpirovať?
Inspirovat, ale nikdy ne kopírovat! To je mé pravidlo. Samozřejmě práci kolegů sleduji, velice si jí vážím a mnozí z nich jsou mi velkou inspirací. Možná bych zmínil dvě jména z té nejmladší české dirigentské generace – Robert Jindra v oblasti opery a Jakub Hrůša v oblasti symfonického repertoáru. Velkým vzorem mi je Carlos Kleiber a v neposlední řadě lidsky i profesně můj pedagog, dirigent Tomáš Hanus.
Podľa čoho sa spozná dobrý dirigent? Má možnosť to rozoznať aj bežný divák?
Je to velice individuální, z mého pohledu by dirigent měl být spojením silné osobnosti s lidským přístupem, psychologa, skvělého muzikanta a k tomu mít samozřejmě hezká a funkční dirigentská gesta.
Hovorí sa, že keď má dirigent 30, ešte len začína. Dokedy sa dá dirigovaním profesionálne živiť? Dokedy sa tejto profesii chceš venovať ty?
Ano, sám se označuji za dirigentské embryo. Člověk je ve 30 na úplném začátku. Dirigovat se dá, dokud člověk udrží taktovku a moč (vše berte prosím s nadsázkou). Nikdy jsem neuvažoval, dokdy bych chtěl dirigovat, ale je určitě uměním včas odejít! Nebo mít dobré přátele, kteří vás na to upozorní. Dokud bude hlava a tělo sloužit, nevidím důvod končit, navíc všechny životní zkušenosti dirigenta velice obohacují, a tak jsou dirigenti na vrcholu kariéry třeba až v 60, 70 letech.
Čomu sa venuješ vo svojom voľnom čase?
Volného času není mnoho, ale pokud je, snažím se dosti sportovat a udržovat tak tělo v kondici (běh, plavání, cyklistika). Druhým koníčkem je práce pro Záchranný tým Českého červeného kříže, kde jsem dobrovolným záchranářem a instruktorem první pomoci. Je to skvělá parta lidí s cílem zachraňovat to nejcennější – lidské životy. Jsem rád, že mohu být již 14 let jejich součástí.
Aké sú tvoje ciele do budúcna?
Těch snů (spíše než cílů) je samozřejmě několik, ale nechávám si je pro sebe. V každém případě pokud budu moci nadále dirigovat, alespoň tak intenzivně jako doposud a třeba i na dalších nových místech, budu naprosto spokojený. Pokud k tomu bude sloužit zdraví, co víc si přát? Kam už mě to časem zavede, uvidíme a třeba si společně řekneme za pár let.
Marekovi veľmi pekne ďakujeme za rozhovor a prajeme všetko dobré v pracovnom aj súkromnom živote. Jeho prácu môžeš sledovať na prasilmarek.com. Pokiaľ máte pre nás tipy na ďalších zaujímavých ľudí, neváhajte nám ich poslať na [email protected]. Vopred ďakujeme.
