Láska, klid, svoboda, přátelé, nalezení svého autentického já. Mluvili jsme s několika lidmi, proč se rozhodli zakotvit zrovna v Praze.
Lidí žijících v Praze přibývá – v prvním čtvrtletí roku 2022 vzrostl jejich počet podle předběžných výsledků o 2 556 osob na celkových 1 277 962 obyvatel (do těchto dat nejsou započítaní lidé přicházející z Ukrajiny v důsledku hledání úkrytu před probíhající válkou). Příčinnou vzestupného počtu pražských obyvatel je stěhování, z velké části i ze zahraničí.
Rostoucí počet lidí, kteří se rozhodli v Praze vybudovat svůj nový domov, je dlouhodobým trendem. Mladí lidé se do metropole stěhují z různých důvodů – mluvili jsme s několika z nich o tom, co je k tomu vedlo.
Ankit Dhame: Byla mi zde dána svoboda poznat své pravé já
Ankit si Prahu zvolil jako cíl svých filmových studií. Důvody pro toto rozhodnutí – totiž vědomí, že je Praha ve středu Evropy a bude z ní moci jednoduše cestovat i jinam po kontinentu – ovšem zdaleka nebyly stejné jako ty, proč se nakonec rozhodl zůstat natrvalo.
Pod vlivem vnějších okolností (v Praze byl vyhlášen lockdown kvůli pandemii koronaviru) byl donucen čelit něčemu, co do té doby do takové míry nezažil – samotě. V Indii je totiž zvykem, že děti žijí s rodiči poměrně dlouhou dobu. „Naučil jsem se být více sám. Pochopil jsem, co jsou moje potřeby a touhy. Uvědomil jsem si, že preferuji život v Praze než v Bombaji. Život tam je extrémně rychlý, Bombaj nikdy nespí. Ani si neuvědomíš, že najednou uběhly měsíce a roky.“
Praha je pro jeho interní prožívání vhodnější prostředí i z jiného důvodu: „V Indii mi skrze každodenní banální aktivity byly připomínány všechny problémy, které tato země má. Díry na chodnících, špatně zvládnutá infrastruktura, obrovský provoz, znečištěné ovzduší.“
Úvahy o stavu jeho rodné země ho neopouštěly ani v momentech, které by člověku měly přinášet spíše potěchu než frustraci, a do negativních konotací tak byly zaobaleny i jeho vášně a koníčky – převážně móda. „Je tam moc teplo, takže jsem nikdy nemohl nosit bundy, které se mi líbily, a moje boty se vždycky zašpinily, takže nemělo cenu se nějak víc soustředit ani na ně,“ popisuje.
Ankit v tomto kontextu připomíná, že se jedná o následky indické historie. O stále citelných dopadech britského kolonialismu tak přemýšlel každý den. „Nedostali jsme šanci se jako země vyvinout. Ukradli nám hodně peněz a nechali nás ve velmi špatném stavu. Stále jsme se z toho nedostali, což jsem měl na mysli každý den. Bylo to příliš velké břemeno.“
Prošel jsem tady neskutečným vývojem.
Ke snaze utéct tíživým myšlenkám se ovšem přidala další touha – a to žít autentický život.
„Nelíbí se mi kultura, která v Indii stále přetrvává. Stále musíš přemýšlet nad tím, jak na tebe ostatní nahlíží. Musíš ukazovat pouze svou nejlepší stránku a musíš se neustále snažit být lepší než ostatní. Tvůj život je tam také do velké míry ovlivněn náboženskými a rodinnými hodnotami, což je zakořeněné v misogynii a patriarchátu. Před svou rodinou tak musíš skrývat velkou část sebe samého.“
S rodiči tak v obavách z jejich reakce nemohl sdílet téměř nic ze svého každodenního života. Užíval si na party? Musel si to nechat pro sebe. Navázal vztah? Ani to s nimi raději nesdílel. „Většina indické mládeže musí před svými rodinami skrývat své pravé já. Jejich rodiče neznají jejich skutečný život,“ vysvětluje.
„Pak jsem přišel do Prahy a viděl jsem teenagery na ulicích, jak jsou sami sebou. To mi dodalo odvahu snažit se poznat, kým jsem. Poznat své autentické já. Bez toho, aniž by mě někdo soudil. Byla mi dána svoboda se objevovat. To bylo velmi osvobozující.“
Důvody pro rozhodnutí zůstat v Praze byly nakonec trojjediné – ke dvěma již zmíněným se přidala ještě žena. Michaela, kterou potkal na Tinderu. Jejich vztah se vyvíjel poměrně rychle – brzy se k sobě nastěhovali, brzy se zasnoubili, brzy měli svatbu. Za dobu strávenou v Praze se vyvinul i jeho profesní život. Přestal studovat, nastoupil na stáž v grafickém designu, kde ho brzy povýšili a nabídli mu práci na plný úvazek. Nyní práci mění a bude pracovat jako business analyst.
Cítí se po tom všem v Praze jako doma? „Ano, mohu zde být opravdu sám sebou, což Prahu asi kvalifikuje jako domov. Prošel jsem tady neskutečným vývojem.“
Klára Bělíčková: Do Prahy kvůli úspoře času
Klára se do Prahy před necelým rokem přestěhovala kvůli úspoře času v kombinaci se studiem: „Rodiče bydlí na malé vesnici v Křivoklátsku, kde poslední autobusy donedávna jezdily v šest hodin odpoledne, a to z Berouna. Nemohla jsem tedy v Praze po škole trávit více času. Každý den jsem seděla několik hodin v MHD, které má navíc v tomto úseku neustálé výluky a zpoždění. Nemohla jsem se věnovat ničemu jinému než škole, cestě zpátky, cestě tam a zase škole. Mám strašné štěstí, že jsem se mohla přestěhovat, všichni tuto možnost nemají.“
Domov je podle mě o bezpečí a péči.
Ušetřený čas nyní věnuje klimatickému aktivismu, který v jejím případě – jelikož zastává roli mluvčí studentského hnutí Fridays For Future – vyžaduje spoustu osobních setkání a přítomnost na mnoha akcích, které jsou často ve večerních nebo odpoledních hodinách.
K Praze má ovšem ambivalentní pocity. „Dlouho jsem si připadala okouzlená atmosférou, které město přináší, ale dost mi chybí příroda a ta velice stereotypní vesnická pohoda a nicnedělání, v Praze se pořád něco děje. Takže často záleží, někdy je pro mě Praha domovem, ale většinou tu ‚jenom ve spěchu přespávám‘ “.
Pocity familiárnosti a domáckosti, jež jí Praha poskytuje, jsou podmíněné převážně lidmi, kterými se obklopuje: „Domov je podle mě o bezpečí a péči. Vždycky víte, že se tam můžete vrátit a dveře budou otevřené.“
