Plicní embolie, trombóza, umělý spánek. Patrik Sedláček o tom, jak přežil svou smrt, para hokeji a paralympiádě v Pekingu

I dnes, kdy je nám krutost světa blíž než obvykle, je dobré si připomínat, že i situace, které se zdají katastrofální, mohou nakonec skončit v rámci možností dobře. Jasným příkladem je dvacetiletý para hokejista Patrik Sedláček, jemuž se před třemi lety změnil život. Plicní embolie s trombózou mu z minuty na minutu změnily celý pohled na svět a on mohl jen doufat, že se dožije plnoletosti.

Nebudeme asi přehánět, když řekneme, že Patrik vstal z mrtvých. Rozhodl se, že chce žít, že se nevzdá a že dokonce nezanevře na sport, který má rád, tedy hokej. Jenže roční hospitalizace s plicní embolií, trombózou a dalšími komplikacemi mu nevzala pouze čas, ale mimo jiné i nohu, která se stala viditelnou cenou za jeho život. Proto se rozhodl, že si vyzkouší para hokej.

A kde je dnes? Stačil mu pouze rok, aby se začlenil do týmu seniorské reprezentace a odjel do Pekingu na paralympiádu. Zde, společně s matadory jako Michal Geier, Zdeněk Hábl nebo Pavel Kubeš, sehrál výborný turnaj, získal tři body a vyhlíží páteční zápas s Itálií, který rozhodne, jestli Češi skončí na pátém místě v turnaji.

Společný rozhovor jsme však vedli ve středu před čtvrtfinálovým zápasem s Čínou, který Češi nakonec po tvrdém boji a prakticky nejlepším dosavadním zápasu na turnaji prohráli těsně 3:4 a v pátek budou hrát o 5. místo s Itálií. Takže ještě předtím, než si zápas pustíš, se dozvíš se spoustu informací o jeho životě, dojmech z turnaje a myšlenkách o budoucnosti.

Vy jste, pokud se nepletu, ještě donedávna studoval na střední škole. A už jste v parahokejovém Áčku, to není úplně obvyklé…

Je to takový neobvyklý skok, ale když ta šance je a mám tuhle možnost, tak jsem to samozřejmě vzal. Myslím si, že je určitě lepší začínat takhle mladý než poté něco dohánět ve starším věku.

V sedmnácti letech jsem prodělal dvojitou plicní embolii zároveň s trombózou. De facto jsem umřel rodičům a přítelkyni doma pod rukama.

Jaký je to pocit být na paralympiádě?

Nepopsatelný zážitek. Ten pocit, že člověk může reprezentovat svoji zemi… Jsem rád, že se mi to poštěstilo po tak krátké chvíli, co hraju para hokej. 

To je pravda. Ono to není ani tak dávno, co jste ještě hrál klasický hokej. Pak ale přišel zvrat ve vašem zdravotním stavu. Byl byste ochotný čtenářům přiblížit, co se stalo?

V sedmnácti letech jsem prodělal dvojitou plicní embolii zároveň s trombózou. De facto jsem umřel rodičům a přítelkyni doma pod rukama. Rychle mě transportovali do nemocnice, jenže asi sedmdesát minut mi nefungovalo srdce. Tam začal můj boj o přežití.

Drželi mě čtrnáct dní v umělém spánku. Aby toho nebylo málo, začaly mi k tomu další komplikace – výše zmíněná trombóza a další problémy kupříkladu s orgány. Některé z nich mi v těle mi nefungovaly vůbec a o některé jsem úplně přišel. Vlastně celý rok jsem strávil v nemocnici v Plzni.

To všechno se vám stalo bez vnějšího přičinění?

Ano, zničehonic. 

Rok v nemocnici je dlouhá doba. Jedna věc je však léčba a druhá zase zařazení se do normálního života. Jak dlouho vám ten proces trval?

Celou dobu, co jsem byl v nemocnici, probíhala rekonvalescence, a asi něco kolem půl roku jsem byl úplně upoutaný na lůžku. Poté začaly nějaké rehabilitace. Během léčby mi vzali nohu, tak jsem dostal protézu a začal se s ní učit chodit a odtud jsem se poté snažil zařadit zpět do běžného života. Ale musím přiznat, že ten „normální život“ byl trošku jiný. Trvalo mi déle se dostat do společnosti. Bylo to těžší.

Co na tom bylo nejtěžší?