Na druhé straně světa malé děti absolvují až několikahodinové cesty plné nástrah, aby se mohly vzdělávat.
Na druhé straně světa se nachází děti, které si uvědomují, jak moc je pro ně právě vzdělání důležité a každý den pak absolvují až několikahodinové cesty plné nebezpečí, aby se mohly naučit něco nového. V tomto článku ti představíme šest nejnebezpečnějších cest světa, které některé děti musí zdolat za příslibem lepší budoucnosti.
Nepálská cesta v košíku nad rozbouřenou řekou Trishuli
V Nepálu se nachází horská vesnice Kumpur, ve které žije několik rodin v nuzných podmínkách. Nemají elektřinu, tekoucí vodu a ani žádný kontakt s vnějším světem. Ještě před 50 lety byla vesnice zcela soběstačná, nacházela se v ní také škola, ale s úbytkem obyvatel zmizela i ona. Aby děti těchto rodin mohly žít lepším životem, musí každý den absolvovat nebezpečnou cestu plnou nástrah a jejich rodiče každé ráno bojují s myšlenkou, jestli to není naposledy, co své děti vidí.
Ráno musí děti vypomáhat rodičům s obstaráváním dobytka, poté se převléknou do školních uniform a vydávají se na cestou dlouho dvě hodiny, na které musí také překročit řeku Trishuli. Dobrodružství začíná strmou cestou z hor do údolí, kterou děti absolvují ve velmi nevhodné obuvi a na konci které je čeká řeka s nataženým lanem obsahujícím košík. Někdy se stane, že košík uvízne na druhé straně vody a jeden ze školáků pro něj musí bez jakéhokoliv jištění došplhat.
Po překonání řeky před dětmi stojí poslední výzva. Tou je stopování na nepálské dálnici. To je okamžik, kdy se musí rozdělit a po jednom využít odvoz od cizinců, kteří je co možná nejblíže přiblíží škole. Po několikahodinovém dobrodružství děti z vesnice Kumpur dorazí do instituce a konečně může začít jejich výuka, po které se vydávají na nebezpečnou cestu zpět domů za rodinou.

Peru a komunita Uro žijící na ostrovech vyrobených z rákosů
Rodiny v komunitě Uro jsou odkázány k životu na vodě. Jejich příbytky jsou postaveny na rákosech vznášejících se na hladině jezera Titicaca a každý den musí doplňovat stavební materiál, aby o své domovy nepřišly. Jejich děti jsou pak nuceny se každé ráno nejprve postarat o rodiče – musí zkontrolovat rybářské sítě kvůli úlovku a přinést rákos na dostavbu zázemí. Teprve poté mohou vyrazit na tři hodiny dlouho cestu plnou pádlování v ručně vyrobených lodičkách.
I lodě si děti musí vyrobit z rákosí a prázdných plastových lahví plných vzduchu, aby měly možnost dostat se do školy. Na cestě dlouhé několik kilometrů jim tak každý den hrozí utopení nebo napadení predátorem žijícím v peruánských vodách. Občas se také stane, že se s lodí zaseknou ve vysokých rákosech, a když tato situace nestane, děti musí skočit do vody a svépomoci se z pasti dostat.
Po několika dlouhých hodinách pádlování se dostanou do školy a může začít výuka. Kromě psaní, čtení a dalších klasických předmětů se učí také španělštinu, aby pro ně bylo v budoucnu jednodušší opustit rodnou komunitu a zajistit si tak lepší budoucnost.
