V 70. rokoch si obyvatelia Kambodže prešli peklom na Zemi.
Je podvečer 24. dubna 1975. V pralesích za Phnompenhem, hlavním městem Kambodži, se ozývá zmučený křik. Postava připoutaná ke kmeni stromu se zmítá ve spalujícím žáru z rýžových šlupek, které hoří pod jejíma nohama. V krutých bolestech umírá, pojídána plameny. Tak krutý trest by si nezasloužila žádná lidská bytost, natož doktor Ngor.
Jeho přečinem není ani tak to, že pracoval pro armádu sesazeného diktátora Norodoma Sihanuka, ale především jeho příslušnost k městské třídě. Rudí Khmérové, kteří přesně týden předtím přebírají nadvládu nad Kambodžou, jej mučí, protože umí cizí řeči, má přátele v zahraničí, je dobře zajištěný a nosí brýle. Každý z těchto skutků je v očích kambodžských komunistů důvodem k udělení trestu smrti.
Nový režim podobným způsobem za čtyři roky svého fungování vyvražďuje 1,7 až 3 miliony Kambodžanů. Ještě před dokonáním převratu dochází k nucené evakuaci celých měst, vylidňování nemocnic a buddhistických chrámů, zavírání škol, firem a knihoven. Zakázáno je užívání peněz a práce za finanční odměnu není povolena. S nástupem režimu Rudých Khmérů končí svoboda slova, tisku, pohybu, náboženského vyznání i organizování se ve veřejném prostoru.
Khmérské jednotky v táboře na západě Kambodži – 8. února (február) 1981
To ale není vše. S nástupem nového režimu přichází konec rodinného života. Děti jsou poštvávány proti rodičům a lid Kambodže je pokládán za jednu velkou rodinu. V novém režimu je zapovězena individualita. Hodnota leží výhradně v kolektivu, lidé nosí stejnokroje a sebemenší porušení kázně je tvrdě trestáno.
S nástupem Rudých Khmérů jsou všichni obyvatelé vyhnáni z měst do vesnic a pralesů a jsou nuceni zakládat komuny. V nich žijí pod přísným dohledem dozorců, pracují od rána do večera a odpočinek hledají jen při hromadných společných obědech a ve spánku v chatrčích z bambusu. Nesmějí vyznávat žádnou víru a dennodenně podstupují režimní učení, které jim vštěpuje lásku k ideologii Rudých Khmérů a nenávist ke kambodžským menšinám, především Vietnamcům.
Jak se formovala Khmérská říše
Abychom správně pochopili, jak se tento hrůzostrašný režim dostal k moci, udělejme si krátkou exkurzi do historie. Začněme rokem 150 našeho letopočtu. Z té doby máme nejstarší zmínky o civilizaci na kambodžském území, která se rozprostírala u delty řeky Mekong. V čínských spisech je nazývána Fu-nan. Zpočátku šlo o chudou zemědělskou oblast, která se ale díky obchodu s Čínou rychle rozvíjela a v 7. století vykvetla ve vyspělou civilizaci. Zpočátku byla tvořena městskými státy, které spolu soupeřily, ale v 9. století je sjednotil král Jayavarman II. pod jednotnou Khmérskou říši.
Chrám Bayonne
Ta se v průběhu let stala největší říší jihovýchodní Asi. Její obyvatelé byli většinově zemědělci a v té době byl vystavěn chrám Angkor Wat, který je dodnes připomínkou této zářné éry.
Nicméně, v průběhu let říše slábla a okolní státy posilovaly. Proběhla občanská válka, válka s Vietnamem a roku 1594 došlo k dobytí Khmérské říše Thajci, kteří vyplenili Angkor a založili nové hlavní město Phnompenh.
Kambodža se ocitá mezi dvěma agresory
Jenže v 17. století začala vzrůstat síla sousedního Vietnamu, který dobyl Kambodžu pro sebe. V dalších zhruba 200 letech se o území někdejší Khmérské říše přetahovali Thajci a Vietnamci. Když pak roku 1834 zemřel kambodžský král Chan a přenechal vládu své dceři, začali se do země hromadně stěhovat Vietnamci a vnucovat původnímu obyvatelstvu, které považovali za barbarské, svoji kulturu. Odtud pramení nenávist části Kambodžanů k Vietnamcům.
Chrám Angkor Wat
Vzápětí do země ale opět vnikli Thajci. Když tedy do země přišli francouzští kolonizátoři, kambodžský král jim roku 1863 na oplátku za ochranu před agresivními sousedy dobrovolně umožnil protektorátní vládu. Francouzi do Kambodže přinesli peníze a zchátralá ekonomika začala vzrůstat. Kambodžané ale byli nesvobodní, podléhali plně Francii a byli nuceni platit vysoké daně. V 30. letech minulého století tak začalo vzrůstat nacionální hnutí.
Boj za nezávislost
To už se ale blížila druhá světová válka, která vše změnila. Kambodža byla od roku 1941 okupována Japonci, kteří ji na konci války prohlásili za nezávislou.
Jenže Francie už v říjnu 1945 převzala otěže nad Kambodžou zpátky do svých rukou. Aby ale obyvatelstvu alespoň trochu svobody ponechala, dovolila existenci politických stran a sestavení ústavy. Roku 1949 zemi přenechala částečnou nezávislost a v létě 1952 proběhl převrat krále Sihanouka, který shodil vládu a přebral kontrolu nad Kambodžou do vlastních rukou. Rok nato Francouzi ze země odešli a prohlásili ji za nezávislý stát.
Norodom Sihanouk (1960)
Sihanouk poté v roce 1955 jmenoval králem svého otce a sám se stal premiérem. V tom samém roce vypukla v sousedním Vietnamu občanská válka. Po smrti otce se Sihanouk stal neomezeným krutovládcem Kambodže a přijal oficiální statut neutrality vůči probíhající válce v sousední zemi. Ve skutečnosti ale dovoloval vietnamským komunistickým povstalcům, aby přes území Kambodži dozbrojovali a zásobovali své jednotky.
Spojené státy americké o tom věděly a začaly tato kambodžská území 18. března 1969 bombardovat. Norodom Sihanouk se proti aktivitám USA otevřeně postavil, a tak byl rok nato za pomoci CIA svržen a jeho režim přebral generál Lon Nol. V té době se Vietnamská válka přelila na území Kambodže, Sihanouk přísahal, že si moc vezme zpět, a tak vypukla občanská válka.
Pol Pot
Spojené státy i nadále bombardovaly území venkovské Kambodže, kde se pohybovaly komunistické jednotky. Šlo o masové útoky, které skončily až 15. srpna 1973 a stály život 150 000 Kambodžanů. Na Kambodžu shodili Američané neuvěřitelných 540 000 tun bomb.
Bombardování mělo zastavit postup komunistů, ale mělo přesně opačný výsledek. Z popela zničených vesnických oblastí totiž povstalo kambodžské hnutí Rudých Khmérů vedené bývalým francouzským studentem Pol Potem.
Rudí Khmérové využívají situace
Nálety využili k rekrutování nových členů a jako omluvu pro vlastní brutalitu, která sestávala z likvidace provietnamských komunistů a příznivců vlády Norodoma Sihanouka. Díky své organizovanosti a odhodlání členské základny vyhráli občanskou válku a v roce 1975 ovládli Kambodžu.
Khmérští vojáci v horách Cardamom – 8. února (február) 1981
Přebraný státní útvar přejmenovali na Demokratickou Kampučiu a rozdělili jej do šesti zón a 32 regionů. V zemi byl nastolen pevný řád, každý územní celek měl pevné velení, které se zodpovídalo tomu nad ním a na úplném vrcholu byl tzv. Angkar Loeu (vrchní velení). Ten tvrdě trestal každou neposlušnost či pokus o příliš autonomní vedení oblasti.
Loajalitu udržovali generálové Mok a Ke Pauk, pod něž spadala vládní vojska a kteří si udržovali respekt vražděním od spodního řetězce hierarchie. Pokud se jim znelíbil vůdce některé ze zón, nejprve zlikvidovali vedení vesnic, poté regionů a naposledy již oslabeného vůdce patřičné zóny.
Do roku 1978 Rudí Khmérové tímto způsobem vyvraždili polovinu původních vůdčích představitelů revoluce. Výjimkou nebylo ani brutální mučení, které probíhalo ve věznici v Phnompenhu v budově Tuol Sleng, která dnes funguje jako muzeum genocidy. Od roku 1976 do roku 1979 zde bylo umučeno na 20 tisíc lidí, většinou neposlušných či podezíraných členů strany.
„Vyšším cílem“ byla genocida
Revoluce ale měla „vyšší“ cíl. Pol Pot se svými nejbližšími soudruhy už od 50. let plánoval návrat k velkolepým časům Khmérské říše. S tím souviselo vyhnání jiného než khmérského obyvatelstva a zničení veškerých cizích živlů a kulturních prvků, které byly za tu dobu do Kambodže importovány.
I proto se ihned po převzetí moci uzavřely hranice, bylo zakázáno používat všechny cizí jazyky, ambasády a tiskové agentury byly uzavřeny, lokální deníky a televize zrušeny, lidem byly sebrány všechny dopravní prostředky včetně kol a byla zakázána jakákoli komunikace na dálku včetně té poštovní. Běžní Kambodžané velmi rychle zjistili, že jakýkoli zahraniční element v jejich přítomnosti je může stát život.
Poté, co bylo veškeré obyvatelstvo vyhnáno z měst, bylo donuceno postavit si malé dřevěné přístřešky a pracovat celý den na rýžovém poli. Nikdo z nich si nesměl z úrody vzít nic pro sebe a každý byl odkázán na drobné příděly. To, co vypěstovali, bylo předáváno armádě. Jediné, co směli vlastnit, byla miska a lžíce. Větší městské domy byly buďto strženy nebo působily jako základna pro velitelské útvary.
Útok Rudých Khmérů proti Vietnamcům na západě Kambodži – 17. února (február) 1981
Rok 1975 nepřežili bohatí lidé, vzdělaní lidí, bývalí členové vlády a státní správy, bývalí vojáci a policisté. V dalších letech komunistického režimu se do hledáčku radikálních komunistů dostali buddhisté. Z původně 70 tisíc duchovních jich do roku 1979 přežily jen 2 tisíce. Náboženství bylo z Kambodže vyhlazeno během pouhých dvou let.
Kvůli nenávisti vůči všemu cizímu ale byly největším cílem všechny minoritní skupiny obyvatelstva. V zemi žilo ještě v roce 1970 přes 20 výraznějších skupin cizího původu, které dohromady tvořily 15 % všeho obyvatelstva Kambodže. Pol Potův režim ale jejich existenci odmítal a oficiálně uváděl, že v zemi je jen 1 % cizinců. Odepsáni byli nejen na papíře, ale bohužel i v realitě.
Za vlády Lon Nolova režimu bylo ze země vyhnáno na 450 tisíc Vietnamců a za Pol Potova režimu více než 100 tisíc jen v prvním roce revoluce. Ti, kteří zůstali, byli zavražděni. Populace Vietnamců byla v průběhu jedné dekády v podstatě úplně vyhlazena. Ve výzkumu prováděném v roce 1979 nebylo v zemi možné najít byť jediného Vietnamce, který by přežil Pol Potův režim. Svědci po pádu režimu vypovídali o systematickém vyvražďování jejich vietnamských přátel a sousedů.
Thajský důstojník vedle dítěte, které podřízli Rudí Khmérové během ofenzívy proti thajským vesnicím
Krutý osud čekal ale i čínskou menšinu. V roce 1975 ji tvořilo 425 tisíc lidí, přičemž po pádu režimu Rudých Khmérů jich zbylo jen 200 tisíc. Na rozdíl od Vietnamců nebyli systematicky vyvražďováni, ale posíláni na práci do venkovských oblastí, kde měli obzvláště tvrdé podmínky a jen za nejmenší přestupky dostávali trest smrti.
Trnem v oku byli pro Rudé Khméry i muslimští Chámové. Těch bylo v roce 1975 v zemi na 250 000 a tvořili propojené autonomní společenství, které bylo rizikem pro Pol Potův plán přísně kontrolovaných oblastí se specifickou hierarchií. Režim nejprve všem muslimských ženám přikázal ostříhat si vlasy nakrátko, poté je donutil nosit jednotnou uniformu.
Zakázali jim náboženské aktivity, a když jim zabrali korány, vzedmulo se proti nim povstání, které bylo potlačeno, načež následovalo vysídlení všech 113 chámských vesnic v Kambodži a vyvraždění 100 tisíc muslimů. Ti, kteří přežili, byli odvedeni na práci a mnohdy byli nuceni jíst vepřové. Odmítnutí bylo trestáno smrtí.
Lidské ostatky nalezené v hromadném hrobě v Choeung Ek poblíž Phnompenhu – 8. května (máj) 1983
Smrt nalezlo také 12 tisíc z původních 20 tisíc Thajců. Nejvíce obětí ale učinili Khmérové sami na sobě. Z většinové populace zemřelo 15 procent původně venkovských obyvatel a 25 procent původně městských obyvatel khmérského původu.
V roce 1979 žilo v zemi 6,5 milionu lidí, což je o 3,5 milionu nižší číslo, než jaké bylo odhadováno ve studii z roku 1970. Z toho 1,7 milionu mrtvých padá na bedra Pol Potova režimu.
Konec jednoho utrpení a začátek dalšího
Vyhladovělé a trpící obyvatelstvo vysvobodila v lednu 1979 vietnamská invaze, která režim Rudých Khmérů porazila a do čela režimu dosadila vlastního muže – Hun Sena. Vietnamci nakonec ze země dobrovolně odešli v roce 1989 po vytrénování dostatečně silné kambodžské armády. Nicméně, okolní svět nadále uznával rozpadlý Pol Potův režim. Západní vlády z problémů v Kambodži vinily vietnamskou invazi.
Genocida provedená Rudými Khméry byla poprvé uznána oficiální institucí (Spojenými národy) až v roce 1991. V Kambodži byli původní představitelé režimu stále na svobodě, ukryti v džungli a připravovali se na další šanci. Ta přišla v roce 1993, kdy byly uspořádány volby. Rudí Khmérové tehdy zahájili guerillové výpady a zavraždili několik členů mírových jednotek z Bangladéše, Bulharska, Japonska a Číny, což vedlo ke stažení zástupců Spojených národů ze země. Nová vláda v Kambodži ale dokázala nové povstání Rudých Khmérů potřít.
Hun Sen
Finální pád Rudých Khmérů ukrytých v džunglích přišel až kolem roku 1997, kdy se obrátili proti sobě. Pol Potovy poslední věrné jednotky ze severu země zavraždily Son Sena, jeho manželku Yun Yat a další členy jejich rodiny. To odsoudil další vysoce postavený Rudý Khmér Mok, který Pol Pota v bizarním procesu v džungli odsoudil k doživotnímu vězení. Pol Pot v něm 15. dubna 1998 nikdy nepotrestán zemřel ve spánku.
Následovaly další rozpory, které vedly k rozpadu organizace a konci guerillového odboje. Většina čelních představitelů Rudých Khmérů se do začátku nového tisíciletí vzdala kambodžské vládě.
V roce 2007 byla utvořena instituce Extraordinary Chambers in the Courts of Cambodia (ECCC), která zkoumala zločiny dosud žijících Rudých Khmérů. V polovině listopadu letošního roku byli odsouzeni na doživotí poslední dva žijící lídři kambodžské genocidy 70. let – Nuon Chea a Khieu Samphan.
Kambodža je i dnes poznamenána krvavou genocidou. Vyvraždění elit a inteligence je cítit i v dnešní době. Gramotnost zde dosahuje pouhých 70 procent. Země je nejchudší v regionu a v jejím čele opět stojí despotický vládce ochotný likvidovat opozici.
První a poslední svobodné volby zde proběhly v roce 1993, které vyhráli s podobným počtem hlasů princ Norodom Ranariddh a dosavadní premiér Hun Sen. Ten v roce 1997 vyvolal převrat, donutil Rinariddha uprchnout ze země a zlikvidoval své politické oponenty.
Jeho vláda je spojena s porušováním lidských práv a rozsáhlou korupcí. Vojáci a policisté jsou zodpovědní za tisíce mimosoudních vražd politiků z opozice, novinářů a obhájců lidských práv. Ve vězení sedí desítky tisíc politických vězňů.
