V 70. rokoch si obyvatelia Kambodže prešli peklom na Zemi.
Je podvečer 24. dubna 1975. V pralesích za Phnompenhem, hlavním městem Kambodži, se ozývá zmučený křik. Postava připoutaná ke kmeni stromu se zmítá ve spalujícím žáru z rýžových šlupek, které hoří pod jejíma nohama. V krutých bolestech umírá, pojídána plameny. Tak krutý trest by si nezasloužila žádná lidská bytost, natož doktor Ngor.
Jeho přečinem není ani tak to, že pracoval pro armádu sesazeného diktátora Norodoma Sihanuka, ale především jeho příslušnost k městské třídě. Rudí Khmérové, kteří přesně týden předtím přebírají nadvládu nad Kambodžou, jej mučí, protože umí cizí řeči, má přátele v zahraničí, je dobře zajištěný a nosí brýle. Každý z těchto skutků je v očích kambodžských komunistů důvodem k udělení trestu smrti.
Nový režim podobným způsobem za čtyři roky svého fungování vyvražďuje 1,7 až 3 miliony Kambodžanů. Ještě před dokonáním převratu dochází k nucené evakuaci celých měst, vylidňování nemocnic a buddhistických chrámů, zavírání škol, firem a knihoven. Zakázáno je užívání peněz a práce za finanční odměnu není povolena. S nástupem režimu Rudých Khmérů končí svoboda slova, tisku, pohybu, náboženského vyznání i organizování se ve veřejném prostoru.
Khmérské jednotky v táboře na západě Kambodži – 8. února (február) 1981
To ale není vše. S nástupem nového režimu přichází konec rodinného života. Děti jsou poštvávány proti rodičům a lid Kambodže je pokládán za jednu velkou rodinu. V novém režimu je zapovězena individualita. Hodnota leží výhradně v kolektivu, lidé nosí stejnokroje a sebemenší porušení kázně je tvrdě trestáno.
