Estetické budovy majú za sebou príbehy plné rozporu, vášní a všadeprítomného chladu.
Na straně jedné beton, majestátnost, mohutnost. Nedostupnost, avšak vznešená monumentálnost. Na straně druhé pohrdání, demolice, nahrazování. Brutalistní architektura je jedním z nejrozporuplnějších stavebních stylů, ale zároveň nejzajímavějších. I po letech vyvstávají otázky, jestli bourat, nebo zachovávat. Pojďme ji pochopit.
Když k budově Transgas na pražských Vinohradech přijel předminulý týden první buldozer, bylo jasné, že boj skončil. Několikaleté pře o zachování netradičního socialistického domu v centru hlavního města přišly vniveč.
Do spodní částí budovy se zakusují těžké stroje, už není návratu – dělníci plní pečlivě sestavený plán demolice. Jedni lidé se na místě shromažďují, aby projevili podporu nedoceněnému architektonickému stylu, jiní na Transgas pohrdavě pohlíží a jsou za jeho odstranění rádi.
Máloco hýbe emocemi ve veřejném prostoru tak, jako brutalismus. Princip tohoto architektonického stylu nemá být lehký a snadno stravitelný jako jiné. Bojuje proti umělosti, lehkosti a naaranžované kráse.
Pojem vychází z francouzského pojmu „béton brut“, tedy pohledový beton, hrubé bloky surového betonu. Takový, který vidíme na první pohled, neobložený a nepřikrášlený. Stavba přiznává své materiály, oslavuje experiment a dává přednost odvaze v architektonickém světě.
Velkorysé budovy se staly populárními ve sféře rozměrných, kancelářských prostor pro velká úřední sídla, ale díky své velkorysosti pronikly i do soukromí lidí formou panelových domů, u nás zejména v době socialismu.
Vůbec ale nejde o „komunistické baráky“, jak by mohl leckdo namítat. Historické kořeny brutalismu sahají k poválečnému období. Afrika i Asie se potýkaly s dekolonizací, Evropa po druhé světové válce s obnovováním všeho možného.
Abstraktní architektura byla pro tehdejší režim příliš volnomyšlenkářská, art deco a styly jemu přidružené zas příliš romantické. I přes toto vymezení překonal brutalismus veškerá očekávání a ovládl poválečné ulice světových metropolí i menších měst.
Termín pochází od architektonického historika a kritika Reynera Banhama. Od 50. do 80. let byla tímto svérázným způsobem zdůrazněna ona důležitost poctivého užívání materiálu.
Může jím být nejen surový beton, ale i kámen, cihly nebo třeba dřevo.Materiály jsou používány na fasádních plochách v původním tvaru bez dalšího zpracování s cílem dosáhnout vnímání nové „syrové“ estetiky jako něčeho opravdového, autentického.
Mnoho architektů nevnímá brutalismus jako plnohodnotný styl, protože i řada samotných tvůrců tohoto stylu ho chápala jako přechodné pojetí architektury v rámci jednoho modernistického celku.
Přestože každá budova může působit podobnou razancí, brutalistní architekti se vždy snažili, aby každá jejich práce znamenala jakýsi odklon od všeho, co bylo předtím. Vyhýbali se používání předem připravených, standardizovaných komponent a upřednostňovali formu více než funkci.
I ve svých pracích předkládají nejrůznější tvary, které se nikdy předtím na žádných budovách neobjevovaly: nestandardní geometrie, invertované pyramidy, tvary připomínající jiné objekty, přečnívající prvky, stupňovité věže a mnohdy zdánlivé popření gravitačních zákonů.
Vliv byl ovšem velký – brutalismus využívá jak Evropa, tak Afrika, samozřejmě Sovětský svaz a v neposlední řadě i Jižní Amerika a USA. Pojďme si představit méně známá, leč o to zajímavější díla.
Habitat 67, Montreal (1967)
Čerstvý absolvent architektury Mosh Safdie měl šanci v 60. letech v Montrealu realizovat svůj diplomový projekt. Zaměřoval se na bytovou problematiku a odrážel nepříliš známý architektonický styl z Japonska, metabolismus, který byl založen budovách s jakýmisi organicky propojenými strukturami. V rámci tohoto stylu vzniklo mnoho fascinujících objektů, jedním z těch nejznámějších je právě Safdiův Habitat 67.
