Vděk za možnost studovat, obavy z vyhoření i vědomí vlastních privilegií. O čem přemýšleli studenti a studentky 17. listopadu?

Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva, 17. listopad, tradičně oslavuje mnoho studentů a studentek. Připomínají si vděk za svobodu ve všech jejích podobách, za možnost studovat, cestovat, pracovat. Mají ovšem z něčeho obavy? Jaké jsou podle nich největší výzvy, kterým současná společnost čelí? A jaká by podle nich měla být hlava státu? Na pražské Národní třídě jsme mluvili s několika z nich.

Dojetí z hymny i strach z vyhoření

Zuzana (22) na oslavy sametové revoluce přijela ve čtvrtek ráno z Olomouce, kde studuje divadelní vědu. Právě možnost studovat chtěla na Národní třídě oslavit. Ovšem nejen to: „Je to oslava, že lidé před námi byli dostatečně odvážní a uvědomělí na to, že stát i společnost mají fungovat určitým způsobem, a proto pro sebe i pro nás revoluci udělali,“ popisuje.

Tento den slaví pravidelně již od patnácti let a vždy ji dojímá zpívání hymny. „Přijde mi strašně krásná,“ říká a usmívá se. „Když se zpívá v tolika lidech, a ještě v tento den, tak je to strašně silné.“

I ona se snaží myslet na budoucí generace, dny předtím se například účastnila okupační stávky za klima na škole v Olomouci. „Dostala jsem se tam do sporu s jedním studentem, který klimatickou krizi popíral. Myslela jsem, že jsem obklopená lidmi, kteří to vnímají stejně, takže mě to hodně zasáhlo. Není špatně, že má někdo jiný názor, ale on shazoval celou problematiku a říkal, že i kdyby nějaký problém byl, tak není náš, ale týká se až budoucích generací. Což je zvláštní přístup, i na to konto, že se zrovna dnes slaví, že lidé v minulosti udělali něco i pro nás,“ vysvětluje. 

Klimatická krize je téma, které by se podle ní mělo ve společnosti více řešit. Domnívá se, že vzhledem k dalším společenským problémům a okolnostem, kterých je „samozřejmě hrozně moc“, jde klimatická krize do pozadí – podle ní by se tak ovšem dít nemělo.

Říká se, že žijeme v době „nezměrných možností“ – to s sebou ovšem může nést velké tlaky na produktivitu a výkon. Jak to vnímá Zuzana? „Ano, cítím se hrozně svázaná,“ odpovídá. Pokud chvíli nedělá něco do školy nebo do práce, cítí se provinile. „I když podporuji myšlenku nerůstu – na jakékoli úrovni. Je to těžké. Mám velký strach z vyhoření. Nejen u sebe, ale i u lidí, kteří jsou společensky aktivní, třeba v rámci ekologie či jiných společenských tematik.“

Zuzana se totiž bojí – i pod vlivem zmíněné hádky ohledně klimatické krize –, že pokud tito lidé nebudou mít podporu a neucítí, že má jejich práce reálný dopad, začnou pociťovat apatii.

K tomu měla několikrát ostatně blízko i ona sama. „Některé dny jsou úplně celé černé. Přijde mi zbytečné, co sama dělám. Přijde mi, že bych toho mohla dělat víc, a navíc to není dost proto, aby to ve světě něco změnilo,“ svěřuje se. Když proto vidí, že například stávka neměla očekávaný dopad, cítí se být nalomená. „Ale nakonec jsem si vždy řekla, že to smysl má,“ dodává. Bojí se ovšem, že ji optimismus jednou přece jenom opustí.

Malá nevýhoda demokracie a duševní zdraví

Johana (23) a Tomáš (24) oba studují – ona je aspirující právnička, on architekt. Na otázku, za co vděčí sametové revoluci, odpovídá Johana: „Za všechno, co můžeme dělat. Že jsem se mohla svobodně rozhodnout, co budu studovat, že jsem v tak mladém věku mohla procestovat kus světa. Máme spoustu příležitostí, které bychom bez sametové revoluce nemohli mít.“ Tomáš přikyvuje a říká, že souhlasí.

Jak tedy prožívají právě onu svobodu a možnost volby? „Dá se říct, že se občas člověk v tom množství možností, které máme, může ztratit. Může se pak zdát, že je větší konkurence, že vlastně člověk neví, kam by měl směřovat. Když to přeženu, může se zdát, že kdyby dostal umístěnku, že má jít pracovat do Ústí, a dostal by přidělený byt, tak by to bylo jednodušší. Ale podle mě se to nedá vyměnit za svobodu myšlení a svobodu vyjadřování,“ říká.

Snaží se tedy o svobodu, demokracii a práva nějakým způsobem pečovat? Oba říkají, že ano. Jsou aktivní v okruhu přátel, snaží se diskutovat o problémech, které je trápí, snaží se nebýt zticha, když se jim něco nezdá či nelíbí. „Navíc i tím každodenním uvědoměním, že demokracie a svoboda nejsou samozřejmé, že je potřeba se o ně starat,“ doplňuje Johana.

Oba přemýšlí o problémech, které dnešní společnost má. „Osvěta o politice pro mladé lidi je na tom bídně, obzvláště v Česku. To by se mělo zlepšit, aby byl co nejmenší prostor pro populismus, který je v naší společnosti problémem,“ jmenuje Tomáš.

Johana dodává: „Demokracie má malou nevýhodu, že nic nejde udělat tak rychle, jako když je to rozhodnutí v totalitním režimu. Ale demokracie je i tak to nejlepší, co máme a co můžeme mít. Ale určitě jsou problémy, které musíme řešit a zatím se řeší pomaleji, než by bylo třeba. Třeba klimatická krize.“

Rychle ovšem doplňuje, za co je ve společnosti – kromě svobody – vděčná. Je ráda, že se konečně více mluví o duševním zdraví ve vztahu k jednotlivcům.

Ptám se jich na poslední otázku. Ke klimatu ve společnosti přispívá i hlava státu – jaká by podle nich měla být? Oba se shodují, že by měla být jakýmsi nadstranickým moderátorem ve společnosti. „Pozice prezidenta by neměla být vnímána tak, že je to výslužka pro vysloužilé politiky, jak to bylo za posledních dvou prezidentů,“ říká Johana. Podle ní by hlava státu měla moderovat diskusi nejen mezi politiky, ale i na celospolečenské úrovni. Neměla by se bát artikulovat problémy, které ve společnosti jsou. „I když je někdo třeba nechce slyšet,“ zakončuje Johana.

Svoboda by se měla slavit

Lubomír má na 17. listopadu nejraději onen lidský aspekt oslav. Chodí sem „léta letoucí“, stejně jako jeho rodina, a vždy nejraději pozoruje, jak se lidé potkávají a usmívají. „V ulicích je cítit, že by se svoboda měla slavit,“ říká.

Lubomír zmiňuje obě stránky svobody: „Svoboda lidem ulehčuje život, ale zároveň je důležité si uvědomit i zodpovědnost, která s ní přichází,“ popisuje. Jak s ní pracuje on sám? „Člověk musí chodit k volbám a musí si uvědomit základní myšlenky liberalismu. Že může udělat v podstatě všechno, dokud to nějakým způsobem neškodí někomu jinému. O tom to je,“ popisuje.

Snaží se navíc chránit práva, svobodu i demokracii i jinými cestami. Udělal tři protesty za svobodné Bělorusko, snaží se upozorňovat na politickou situaci lidi kolem sebe. Když pociťuje, že se děje něco důležitého, mluví o tom, aby pomohl dané téma rozšířit do společenského povědomí. „Často je to o tom povědomí. Občas stačí věci vědět, protože chování přijde samo,“ myslí si.

Před jakými výzvami stojí podle něj současná společnost? „Nejdůležitější je dialog, aby společnost mohla řešit problémy, které má. Aby si lidé byli schopní povídat,“ zamýšlí se. Je podle něj jedno, o čem daný dialog je – hlavně musí být.

Strach z budoucnosti či absence dialogu ovšem nemá. Místo toho rázně odpovídá: „Strach je k ničemu.“

Zájem o to, co bylo

Pro Roxanu (24), studentku sociální práce, jsou nejdůležitější dvě stránky svobody: možnost studovat a možnost cestovat. Velké množství příležitostí, které naše generace má, vnímá primárně jako obrovské privilegium. Ačkoli, jak sama říká, rozhodovací paralýzu či touhu dělat všechno, která „vede k tomu, že člověk nedělá nic pořádně“, taktéž zažívá.

Pod povědomím onoho privilegia se snaží o svobodu v rámci svých možností pečovat – zmiňuje chození k volbám, vzdělávání se o tom, co se ve světě děje, i zájem „o to, co bylo“.

Největší problém ve společnosti je podle ní její rozštěpenost. „Nejdříve kvůli covidu, nyní kvůli válce. Za půl roku to bude zase něco jiného. Proto by bylo hezké, kdybychom měli vládu, která se snaží najít řešení, nějakou střední cestu. Aby to nebyla vláda jen té jedné půlky společnosti,“ říká.

To samé by si přála i od budoucí prezidentky či budoucího prezidenta. „Neměl*a by dělit společnost, což je těžký úkol, ale v ideálním případě by to tak mělo být. Měl*a by být reprezentativní a progresivní – aby nás vedl*a směrem kupředu, nikoli směrem zpátky do historie,“ domnívá se.

Aby se ve svobodě mělo lépe čím dál více lidí

Na Národní třídu dorazily i kamarádky Marta s Bárou. Marta, studentka politologie a sociologie, připomíná, že je třeba se o demokracii starat. Že by společnost neměla usnout na vavřínech. „Neskončilo to listopadem 1989,“ říká. Sama se snaží přispívat ke kultivaci demokratických hodnot, nyní se navíc zúčastnila okupační stávky za klima. Právě klimatická krize je podle ní jednou z největších výzev současnosti.

Báru navíc trápí, že se lidé neumí spojit dohromady. „Mám pocit, že všichni víceméně chceme to samé, ale jsme zvyklí na sebe navzájem jen nadávat a tvořit dva tábory, které proti sobě bojují. Přitom by nebylo tak těžké ty problémy společně vyřešit. Politici a političky by se měli snažit najít společnou cestu, kooperovat, snažit se vžít do situace opačného tábora,“ míní.

Když jsme u toho trápení, jaký mají pocit z budoucnosti? Je něco, čeho se obávají? Obě jsou si vědomy svých privilegií, současné krize – například ta energetická – na ně nejspíše příliš nedolehnou. „Snažím se proto spíše žít tak, abych vyjadřovala podporu hodnotám, za kterými stojím. Více se občansky angažovala. A když to jde, tak vyjádřila svůj názor a snažila se svou malou aktivitou zatlačit na někoho, kdo má moc dělat velké změny,“ říká Bára.

Marta s ní souhlasí. „Z budoucnosti mám strach, ale vím, že asi budu v pohodě. I když je energetická krize, mám rodiče, kteří mě podporují. Ale pociťuji úzkost ze všech krizí, které se dějí, z války na Ukrajině i z klimatické krize. Myslím, že je důležité se v tom snažit neutopit a hledat řešení. Bezmoc cítím často, což je nejvíce ubíjející. I proto může být terapeutické, když se lidé zapojují do různých aktivit a pomáhají,“ popisuje.

Své privilegované postavení zmiňovaly obě již několikrát – jak se tedy staví k tomu, že ne všichni mohou svobodu využívat a prožívat stejným způsobem? „Ty oslavy tady mohou být i trochu divadlo, protože spousta lidí pracuje v tristních podmínkách nebo v oborech, které jsou strašně placené. To se moc neřeší – a mělo by. Musíme pracovat dál, aby se ve svobodě mělo dobře čím dál více lidí,“ odpovídá Marta.

Bojím se zahořklosti

Petra studuje jadernou chemii na ČVUT – druhým měsícem. Prahu tak začíná teprve poznávat a právě 17. listopad jí přišel jako dobrý den na to, aby se Prahy dotkla zevnitř.

Když se ptám, co jí přinesly události roku 1989, odpovídá s úsměvem: „Rodiče, kteří se v tu dobu dali dohromady,“ směje se. Zmiňuje ovšem i svobodu, která pro ni především znamená klid, možnost studovat a příležitosti.

Čeho se obává? „Zahořklosti. Bojím se, že zahořknu já i lidé kolem mě. Doufám, že zestárnu a budu mít stále nadhled, nezůstanu komfortní, budu se neustále učit novým věcem. Budu se snažit poslouchat a nesoudit,“ vyjmenovává.

Klid je pro ni důležitým aspektem i v kontextu hlavy státu – ta by podle ní měla být právě klidná. Říká, že nezažila, že by jí některý prezident vyhovoval se vším všudy. „Takový člověk asi ani není, protože je to nedosažitelný ideál. Ale líbí se mi paní Čaputová na Slovensku. Naopak to, co se děje tady v Česku, se mi nelíbí ani trochu. Tady na Národní třídě je mnoho zmínek o Havlovi. To bylo asi nejblíže, co jsme kdy byli k tomu ideálu klidu a procesu stát se politicky zdravou zemí,“ myslí si.

Naše generace si svobody dostatečně neváží

Sedmnáctiletý Šimon, který studuje na střední odborné škole grafické, byl na oslavách 17. listopadu poprvé, když mu bylo asi deset let. K vděku za svobodu ho přivedli jeho rodiče, se kterými je na Národní třídě i letos. Svoboda je pro něj důležitá ve všech aspektech jeho života – navíc má pocit, že si jí jeho generace dostatečně neváží.

Jak se o ni snaží pečovat on sám? „Připomínám si ji, například tím, že jsem dnes tady.“ Snaží se ovšem kultivovat své okolí i v jiných oblastech. Nejvíce se obává klimatické krize, takže se snaží chovat ekologicky a podporovat organizace, které přírodu ochraňují. „Týká se to i naší budoucnosti. Je to důležité,“ říká.

Možnost být sama sebou

Milena, absolventka herectví, je vděčná za to, kam se od roku 1989 společnost vyvinula. „Že jsme se přiblížili Západu, že můžeme cestovat. Můžeme všechno,“ říká. Svobodu se proto snaží dostatečně využívat – znamená pro ni převážně možnost být sama sebou.

Vnímá ovšem i nějaké problémy, které by společnost měla řešit? „Ano, hlavní problém je, že je tady stále spousta lidí, kteří se domnívají, že za minulého režimu bylo lépe. Je proto třeba řešit, aby měli co nejmenší důvod to říkat. Aby politická reprezentace řešila problémy, kterým tito lidé čelí,“ popisuje.

Podobné požadavky má i na hlavu státu – ta by podle ní neměla šířit nenávist a neměla by rozdělovat společnost. „Bude to znít klišoidně, ale přála bych si, aby symbolizovala pravdu a lásku, aby respektovala základní hodnoty občanů. Aby nelimitovala. Aby zastávala to, proč byla zvolena,“ říká.

Můžeme dělat to, co nás baví

Anežka (17) na Národní třídu dorazila s rodinou své kamarádky Alžběty (16). Alžbětini rodiče výročí sametové revoluce tradičně slaví, tak se k nim letos připojila i ona: vnímá to jako hezkou připomínku událostí roku 1989.

Obě se shodují, že sametové revoluci vděčí primárně za možnost studovat a za to, že mohou dělat to, co je baví. „Vděčíme jí za to, že se máme tak, jak se máme,“ shrnuje to Anežka.

Jak hodlají se svou svobodou naložit po škole? Chtějí jet do zahraničí? Chtějí dále studovat? Anežka zatím neví, ale je ráda za všechny možnosti, které před sebou vidí. Alžběta plánuje jet na dva měsíce studovat do Španělska, což vnímá jako připomínku právě oné svobody, kterou tu dnes slaví.

Koukat na svět otevřenýma očima

21letý Lukáš na Národní třídu dorazil, protože chce vyjádřit respekt obětem, které udělali „naši rodiče a předci“. Domnívá se, že je důležité nad tím přemýšlet, být si toho vědom a něco si z toho odnést. To se mu na oslavách líbí – lidé se sejdou, aby společně vyjádřili vděk. Sám ho cítí primárně za svobodu a za to, že může studovat, aniž by ho někdo omezoval v jeho názorech či mu říkal, co si může či nemůže myslet.

Tomu, aby společnost směřovala správným směrem, se snaží napomáhat malými gesty ve svém každodenním životě: „Snažím se debatovat, koukat na svět otevřenýma očima a pomáhat ostatním kolem sebe,“ říká.

Co ho ovšem trápí, je to, že klimatická krize není řešena dostatečně. „Zároveň vidím, že s tím, kolik krizí je v tuto chvíli, je složité za to vládu vinit. Očekával bych od ní více, ale zároveň mám pro to pochopení,“ popisuje.

Má ovšem z budoucnosti obavy? „Záleží, v jakém jsem rozpoložení. Většinu času z toho nemám větší krize. Prostě se snažím dělat tu trochu, kterou mohu,“ dodává.