Nevypusť duši: Pomoc mladým v oblasti duševního zdraví je v Česku v troskách, stojí opravdové životy (Rozhovor)

Obě jsou součástí neziskové organizace Nevypusť duši –⁠ každá trochu jinak, ovšem brzy se jejich role protnou ještě výrazněji. Neurovědkyně Marie Salomonová organizaci spoluzaložila a nyní zastává i roli ředitelky –⁠ tak tomu ovšem bude už jen po dobu několika měsíců. V září ji na pozici CEO vystřídá terapeutka Barbora Pšenicová, která v organizaci aktuálně působí jako odborná garantka.

Spolu s celým týmem pracují na osvětě a prevenci v oblasti péče o duševní zdraví dětí, dospívajících i dospělých. „Že nebudeme mít dostatek odborného personálu, jsme věděli pět let a nikdo neudělal jediný krok. Všichni to celou dobu víme a děti v akutním stavu stále čekají na péči 4–6 měsíců. Lidé, kteří jsou v pomáhajících profesích, pak musí nabízet své ‚nekapacity‘ a dovednosti. Spravují něco, co nikdo jiný nespravuje a ani neplánuje spravovat,“ poukazují v rozhovoru pro Refresher na systémové chyby vedoucí k aktuálnímu nedostatku psychologů, psychiatrů i psychoterapeutů v České republice.

Co je tedy žene dopředu? „Naděje,“ shodují se.

Jak by mohl vypadat svět, kdyby všichni lidé chodili na terapii?

Barbora: V rodinách by lidé byli schopni sdělovat své potřeby a mohli by transparentněji komunikovat své potíže, protože ti na druhé straně by si to nebrali osobně a uměli by s tím pracovat. Možná by se i naše politická garnitura lépe domlouvala, protože by to uměla. Byli bychom schopni více kompromisů, které by nás nebolely tak, jako nás bolí teď. Proto k nim často také nedocházíme.

Marie: Dokázali bychom lépe předcházet duševním onemocněním. Kdyby byla terapie braná a dostupná jako prevence, tak bychom utratili daleko méně za léčbu spousty onemocnění – nejenom těch duševních, protože i ta fyzická mají mnohdy podklad v tom, jak se nám celkově v životě daří. Výrazně bychom tak mohli snížit výdaje za zdravotnictví. A možná i za invalidní důchody.

Barbora: Podle dat jde do invalidního důchodu až 85 % lidí, kteří mají duševní onemocnění a projdou psychiatrickou léčbou. Nemáme zde totiž návazné služby, kromě toho, že docházíte k psychiatrovi, kterého jste si stanovila. Těm lidem není věnována dostatečná péče, takže jejich začlenění zpět do běžného života je náročné, jako u kohokoli jiného v náročné situaci. Když projdete osobním bankrotem, asi vás to také bude něco stát.

Marie: Neříkám, že lze terapií předcházet všem duševním onemocněním a invalidním důchodům, ale je to vhodný preventivní mechanismus, kterým se dá včas podchytit mnoho stavů, které tak nemusí přerůst v to, co sklízíme například teď po pandemii. Vše nyní řešíme už ve velmi rozjetém stadiu.

Barbora: Kdykoli se prevenci nevěnuje péče, tak nás v určitý moment čeká stav, kdy bude psychických obtíží hodně, budou bolet, budou stát systém peníze a budou alokovat kapacity lidského personálu.

Marie: Je to i daty doložitelné na mnoha jiných onemocněních. Od té doby, kdy se u nás velmi zapracovalo na prevenci různých typů rakoviny, jsme na tom světově velmi dobře. Třeba co se týče včasného podchycení rakoviny prsu a toho, kolik se žena, u které se tato rakovina objeví, dožije let. Podobně by mohla pomoci i terapie. Kdybychom zapracovali na prevenci duševních potíží, mnoho onemocnění bychom nemuseli mít.

Slýchávám vtipy, že místo toho, aby bílí muži chodili na terapii, vedou války. Myslíte, že by plošnější terapie mohla vést k podobě světa, která se nyní zdá až utopická? Světu bez válek, bez násilí?

Marie: Určitě by to spoustě věcem mohlo předejít. Možná i menším věcem než válkám, například problémům v rodinách, kde to mnohdy začíná.

Barbora: Protože co lidi dostává do terapie? Většinou nějaká bolest či trápení. Něco, s čím se těžko vyrovnávají. Představuji si, že kdybychom byli všichni schopní zpracovávat naši bolest, nebo ji měli minimálně pojmenovanou a věděli, že to, co se nám stalo, nás jistým způsobem dennodenně ovlivňuje, měli bychom šanci ovlivňovat či proměňovat naše jednání. A ano, máme tady patriarchát, v politice, ve zdravotnictví, všude, ale nerada bych generalizovala a říkala, že by ženy neválčily. Jen to zatím nevíme. Možná, že by válčily, jen zatím nedostaly příležitost. (smích) Třeba by válčily jinými zbraněmi.

Marie: Ale vzhledem k tomu, co se v posledních dnech událo v USA, by se možná muži měli zamyslet na tím, co dělají a proč to dělají. Proč se mají tendenci vyjadřovat k něčemu, co nikdy nezažili a nezažijí.

Barbora: Docházení na terapii také značí jistou míru sebereflexe.

Marie: Často říkáme, že by lidé, kteří na terapii chodí, terapii nepotřebovali, kdyby na ni chodili lidé kolem nich.

Pokud jsme si teď vysvětlily, jak důležitá terapie je, mohli bychom na ni, či obecněji na péči o duševní zdraví, dokonce nahlížet jako na občanskou povinnost? Kdybychom se o sebe v tomto směru všichni starali, možná by svět byl skutečně lepším místem.

Marie: Začala bych u té péče o duševní zdraví, která je důležitá proto, aby každý člověk mohl prosperovat a naplňovat svůj potenciál. Cítit se dobře tam, kde žije, s lidmi, se kterými žije. Aby s nimi uměl dobře komunikovat. To vše se ukrývá v jistých socioemočních kompetencích, které v našem školství u dětí nebyly dlouhodobě rozvíjeny, protože jsme rozvíjeli jiné typy gramotnosti. Terapie je pak mnohdy až ten další krok, kdy ti samotní lidé či lidé kolem nich nezvládají základní komunikační dovednosti nebo sebereflexi.

Barbora: Je to i o hodnotovém žebříčku.

Marie: Přesně. Jestli vidíme hodnotu v počítání matematiky a finančním úspěchu, nebo spokojenosti lidí a jejich wellbeingu.

Barbora: To souvisí i s předchozí otázkou. Pokud se jako společnost neshodneme ani na tom, jaké ty hodnoty jsou, tak nemáme šanci ke společnému cíli dojít. Já si mohu myslet, že je péče o sebe samého jistou společenskou odpovědností každého z nás, ale pokud naproti mně stojí někdo, kdo má zcela opačný názor, tak i kdybych hodiny křičela, obávám se, že bych ho nepřesvědčila. Najít společný cíl a shodu napříč všemi sociálními bublinami je právě to pracné.

Přemýšlím, jak lidem komunikovat, že starat se o sebe je správně, že mít to doma hezké není nadstandardem. Vlastně to všichni chceme, že ano, tak pojďme najít společný cíl. Všichni se shodneme, že nechceme děti, které páchají sebevraždy, tak si pojďme říct, co proto společně můžeme udělat. Protože každý z nás může přemýšlet nad tím, jaké vytváří prostředí okolo sebe. A to je jednodušší komunikovat než to, že by terapie měla být povinná.