Aktivistka Klára Bělíčková: Byla jsem dítě, které vyrostlo na stromě. S klimatickou krizí se budím i usínám

Klára Bělíčková je již v sedmnácti letech jednou z nejvýraznějších tváří českého klimatického aktivismu –⁠ je členka hnutí Fridays For Future, kde zároveň zastává roli mluvčí. Jak ovšem sama říká, hnutí neformuje jeden člověk, který je vidět v médiích, ale naopak velké množství jednotlivců. 

Studuje pražské gymnázium Na Zatlance a pracuje v Re-setu, platformě pro sociálně ekologickou transformaci. Kam bude pokračovat po střední škole prozatím neví, zřejmě se ovšem bude jednat o humanitní obor – zvažuje sociologii nebo žurnalistiku. „Můj dětský sen byl žít ve filmovém karavanu, ve kterém člověk spí buď s pár lidmi, nebo se zvířetem, a jen jezdí po světě,“ popisuje v rozhovoru pro Refresher.

Píšete si deník, že? Jak často v něm zmiňujete klimatickou krizi? Jak moc vám klimatická krize zasahuje do každodenního prožívání?

Do mého prožívání zasahuje každý den, emocionálně mě ovlivňuje neustále. Je to téma, kterému se věnuji dlouho a vzhledem k mé práci se s ním budím i usínám. Ale do deníku si o ní tolik nepíšu, spíše pokud mě v její souvislosti něco fakt naštve, nebo mi udělá radost.

Greta Thunberg v rozhovoru pro Guardian řekla, že jsme jistým způsobem všichni tak trochu popírači klimatické krize, protože se víceméně nikdo z nás nechová, jako kdybychom opravdu čelili skutečné hrozbě. Samozřejmě jí do hlavy nevidím, ovšem i mně se zdá, že v každodenních životech většiny lidí klimatická krize nehraje zase tak velkou roli. Co si o tom myslíte?

V podstatě s ní souhlasím. V některých oblastech života klimatickou krizi popírám i já sama. Je to velmi negativní téma. Třeba v České republice se hodně řeší energetika, což je strašně technokratická záležitost, ovšem v tomto kontextu se často bavíme i o tom, co bude s lidmi v Ústeckém kraji nebo s lidmi z uhelných regionů. A to je jen debata o uhlí. Často je to velmi depresivní téma, takže někdy už mám také tendenci před tím zavírat oči a říkat si „nechci, už ne“.

Zároveň bývá kladen velký důraz na individuální činy, ačkoli já to vnímám hlavně jako systémový problém. Často se omílá naše uhlíková stopa, takže když si pak koupíte něco, co je z ekologického hlediska trochu problematické, říkáte si, že to možná nebylo nutné. Ale zase z toho máte radost. V tu chvíli jsem tedy ochotná trochu přivřít oči, nebo si řeknu, že dopad jednotlivce není zase tak velký jako to, co děláme systémově.