Dnešní žebříček se bude zabývat věcmi, které umí hraní pořádně znepříjemnit a často jsou i důvodem nekoltrolovatelného záchvatu zuřivosti. Jaké to tedy jsou?
Hry nejsou pouze zábava, ale často také pořádná frustrace. Někdy možná až příliš často. V dnešním článku jsme si pro čtenáře tedy připravili žebříček dvaceti otravných věcí, se kterými se hráči mohou setkat a mnozí se již nepochybně setkali. Někdy není zrovna jednoduché udržet své emoce na uzdě. Kolik nebohých controllerů už odneslo následky výbuchu našich nervů? Asi spousta. Není se ale za co stydět, protože někdy to ani jinak nejde a následující dvacítka představuje zářný příklad toho, že vztek a hraní spolu někdy kráčí ruku v ruce. Nyní se už ale pojďte podívat na náš výběr. Která věc z následující dvacítky vás na hrách štve nejvíc?
Lag
Zapomeňte na soupeře, obávanou nemesis každého online hráče je lag. Soupeři se pohybují po mapě trhanými pohyby, nemůžete tak pořádně nikoho zaměřit a díky svému zpomalenému pohybu se stáváte pro každého hráče snadným terčem. Prodleva mezi akcí hráče a reakcí serveru může být někdy tak mizerná, že za takových podmínek je asi nejlepší hru vypnout, případně se jít uklidnit do vedlejšího pokoje. Jinak by to totiž mohla odnést nevinná myš nebo klávesnice.
Smrt těsně před výhrou
Všichni to známe. Od vítězství vás dělí poslední úder, ale pak přijde ona osudová rána a na zemi místo protivníka ležíte vy. Hrozný pocit. A pokud je to v boji s bossem, leze vám to na nervy ještě mnohem víc. Pokud se to stane jednou, zatnete zuby a jdete dál. Podruhé a potřetí se už z vašich úst derou ven vulgarismy, za které by se nemusel stydět ani Zeman. Počtvrté se se slzami v očích začínáte odvolávat na různá božstva, v jejichž existenci třeba ani nevěříte. Popáté vypínáte konzoli a jdete si nalít dvojitého panáka. Co je moc, to je moc. Momentálně se mi to docela často stává v nové edici Dark Souls II, což se od této hry dá asi očekávat. Má iritace však i tak občas nezná mezí.
Debilní AI
Slabé AI je občas kapitola sama o sobě. Problémy s umělou inteligencí zažil snad již každý hráč, ale pravděpodobně největší frustraci přináší tupé AI při eskort misích. Je až k nevíře, jak málo stačí, aby se ze zábavné mise stala jedna velká otrava. Eskortovaná postava vám neustále leze do cesty, cloní ve výhledu, leze tam, kam nemá a zkrátka vůbec nespolupracuje podle vašich představ. Někdy tak člověk dostává chuť místo záchrany jí to vysolit přímo mezi oči. Zatím jsem ale vždycky dokázal ovládnout a mise jsem dokončil.
Neviditelné překážky a zdi
Střet s neviditelnou překážkou nebo zdí dokáže lézt pořádně na nervy. Zbytečně se tím kazí jinak třeba výborný zážitek ze hry, a pokud by se to mělo dít častěji, hra po chvíli začne být téměř nehratelná. Iritující jsou zejména případy, kdy k vašemu cíli vede na první pohled celkem jednoduchá cesta, ale vy místo toho narazíte do neviditelné zdi. Nepropracovaný level design hrám poměrně dost škodí, ale pokud se jedná jen o pár výjimečných případů, dá se to ještě prominout. Alespoň pokud daná hra nabízí dostatek zábavy, během níž tyto nedostatky nejsou tolik výrazné.
Když se boss na poslední chvíli vyléčí
Jen si to zkuste představit. Podáváte udatný heroický výkon, který pak přijde skoro vniveč. A když se to stane v souboji s nějakým těžším nepřítelem, nebo dokonce s bossem, je to až k nevíře. Tak například, teprve po několika neúspěšných pokusech se vám v souboji podaří získat převahu a začnete mít navrch. Boj se už chýlí ke konci, vy se vidíte s vítězně zdviženýma rukama nad hlavou a v ten moment se ten šmejd vyléčí a vy tak můžete začít od znova. Tohle opravdu dokáže hnout žlučí.
Nekonečně dlouhé načítaní
Dlouhé načítací obrazovky dokáže hraní do jisté míry pěkně otrávit. Obzvlášť objevují-li se často. Naštěstí to není případ mnoha dnešních her (možná s výjimkou Bloodborne) a příliš často se s tím nesetkáváme. Já osobně měl problém například u Xboxové legendary verze Skyrimu, kde jsem u každé načítací obrazovky minimálně dobrých 20 vteřin strávil. Od hry mě to ale v žádném případě neodradilo. Bez toho dlouhého čekání bych se ale zcela bez námitek obešel.
Nepřeskočitelné cutscény
Málo co dokáže drásat nervy tak spolehlivě, jako opakované sezení před těmi samými cutscénami, které jste viděli už snad milionkrát a znáte je tak nazpaměť. Bohužel některé hry vás k tomu budou nutit, ať děláte, co děláte a nějak to nakonec stejně budete muset přetrpět. Jedná se tak o důkladnou zkoušku hráčovi trpělivosti, ve které jsem já (ačkoliv na to nejsem hrdý) již mnohokrát neuspěl a začal na celé kolo klít. Jsem si ale jist, že mnozí z vás mají podobné zkušenosti.
Ten jeden, co se vždy nepřipojí
Každý, kdo se někdy ponořil do světa online her, tuto frustraci už pravděpodobně zažil. Všechno jde nejdřív jako po másle a jediný zádrhel se objeví až těsně před začátkem samotné hry. Políčka připravených hráčů se zaplní prakticky okamžitě, ale jako naschvál to poslední zůstane volné a kvůli němu hra ještě nemůže začít. Za monitory tak třeba sedí devět nedočkavých, v obličeji už pomalu brunátných hráčů, přičemž ten desátý provádí bůhvíco. Tyhle situace jsou tak pokaždé dost náročné na zachování sebekontroly, obzvlášť stává-li se to pravidelně.
Ti, kteří si půjčí hru a vrátí ji poškrábanou
Každý jsme jednou měli toho jednoho kamaráda, který si snažně vyprosí hru a za pár týdnů vám ji pak vrátí i s několika škrábanci navíc. A pokud takového nemáte, nedá se vyloučit, že jste to právě vy a v takovém případě je nejvyšší čas na důkladnou sebereflexi. Jasně, ať se snažíte sebevíc, hra při běžném používání po čase k nějakým těm škrábancům tak jako tak přijde. Když se vám ale téměř nová hra vrátí ve stavu, který připomíná, že na ní dotyčný celou dobu krájel cibuli, nelze se ubránit patetickému průchodu emocí.
Vypojený ovladač při multiplayeru
Pozvete kámoše na multiplayer, hrajete vyrovnaný zápas, časomíra signalizuje několik posledních okamžiků do konce a vám se z ničeho nic vypojí controller. A právě tento moment ukáže pravou tvář vašeho kamaráda. Jsou dva druhy. Jeden počká, až si ovladače spravíte a hra tak může pokračovat v duchu fair-play dál. Moc tomu ale nevěřte. Naprostá většina totiž bude hrát bez ostychu dál a zcela bez lítosti a s chladnokrevným úsměvem na rtech této příležitosti využije k získání výhody. Některé hry se automaticky stopnou, některé ale nikoliv. Za dob na PS2 jsem takto měl sto chutí dotyčného uškrtit svým vypojeným kabelem od Dualshocku.
Výkupní cena her
Pokud jste někdy prodávali dohrané hry, jistě jste se s touto nepříjemností setkali. Za hru vám obchod nabídne třeba jen 50 % z pořizovací ceny, a to je stále v téměř perfektním stavu. Samozřejmě, prodejny musí směřovat k ekonomickému růstu, ale výkupní cena her je někdy skutečně směšná. Ale co s ní doma, když víte, že ji nebudete hrát? Nakonec se tak ve většině případů podvolíte hru prodat i za naprostý pakatel a s pocitem hořkosti a o pár korun/eur těžší odcházíte se skleslou hlavou domů.
Vývojáři lákající na preorder bonusy
Málokdo si pravděpodobně uvědomuje stinnou stránku předobjednávkových bonusů. Vývojáři jimi lákají na dosud nedokončený titul, který ve výsledku nemusí být vůbec tak oslnivý jako v krátkých videoukázkách před vydáním. Viz Watch Dogs. Lidi tak platí za nerecenzované hry a na tvůrce je tak vytvářen menší tlak vyvíjet co nejpropracovanější tituly. To zákonitě škodí celému hernímu průmyslu. Co se samotných bonusů týče, někdy se ukáže, že není ani tolik o co stát a je lepší je zkrátka omrzet. Příště až si tedy budete hru předobjednávat čtvrt roku dopředu, promyslete, zda se to opravdu vyplatí.
Zabugované hry
Bugy a glitche ve hrách umí zážitek z hraní pěkně znehodnotit. Zvlášť, když je od ohlášení hry až po její vydání titul prezentován jako vrchol Olympu současné technologie a hráči nakonec za své peníze dostanou nesnesitelně zaglitchovanou hru. Vývojáři se pak nesměle omluví a ohlásí blížící se patche, opravné updaty a kalibrace, které by bugy měly eliminovat. Tímto tak navazuju na předchozí preorder bonusy. Masivní předobjednávky tvůrce nenutí vydat po technologické stránce co nejvíce propracovaný titul, ale namísto toho vydají jakési polotovary a opravami se zabývají až se začnou ozývat nespokojené hlasy hráčského publika.
Zdlouhavě nudné tutoriály
Dlouhé a nezáživné tutoriálové průpravy je často velmi náročné přetrpět. Zejména opakujete-li hru už podruhé nebo potřetí. Poprvé se to ještě dá comsi comsa přežít, ale znovuhratelnosti to podle mě dost ubližuje. Nikdo se zkrátka nechce znova a znova učit, jak se otevírá inventář nebo mění zbraně. Proto se mi také líbí například hry, které nějaký trénink pro začínající hráče buď úplně vypouští, nebo ho umí zpracovat alespoň trochu záživným způsobem. To opravdu dobře umí ale jen menšina.
Nečekané lekačky
Milujeme je, ale stejnou mírou je dokážeme i nenávidět. I když víte, do jaké hry jdete a co od ní můžete zhruba očekávat, je těžké si náležitě nezanadávat poté, co vás nějaká ta lekavá scéna dostane. Ale zároveň právě to nás na tom baví. Mezi hráči a jumpscares tak existuje určitý love and hate vztah, ve kterém se prolíná rozkoš a zábava s mizérií a útrapy. Chceme jich pořád víc a víc, ale už je chceme mít za sebou.
Odložený release date po roce čekání
Čekání na vydání očekávaného titulu mohou být občas bolestná muka. Obzvlášť čekáte-li na hru už celou řadu měsíců, ne-li víc než rok, jen proto, abyste se nakonec dozvěděli, že tvůrci její release date o celé další roční období odložili. Někdy i déle. Pravda, nestává se tak často, ale když už se to přece jenom stane, dokáže vám to pořádně zvednout mandle. Myslím, že své by o tom mohli povědět například PC hráči GTA V. Na druhou stranu se všichni jistě shodneme na tom, že vývojáři by svou práci neměli nikdy uspěchat, pokud by přitom měla být kompromitována kvalita výsledného produktu. Každý si na precizní titul rád počká, ale právě kvůli tomu, že hra působí tolik lákavě, je to čekání tolik otravné.
Campeři
Campeři jsou známé zlo. Většinou se na každé mapě najde hned několik statických hráčů přikrčených na nějakém zašitém místečku a z toho se zkrátka ne a ne pohnout. A když ano, tak jen aby vyměnili tuto skrýš za výhodnější. Přitom jediné, co vy víte, je to, že někde na vás může číhat krčící se postava, která čeká jen na to, až jí vlezete do zorného pole. A jakmile se tak stane, dřív než zjistíte, odkud ta střelba přichází, tak se vám už načítá respawn. A to je často k vzteku. Musím se ale přiznat, že z jakési touhy po satisfakci jsem si párkrát zakempil i já.
Cheateři
Cheaty alespoň jednou v životě vyzkoušel asi každý hráč, ale využívat jich i v online hrách je jednoduše neomluvitelné. Typický příkladem takového cheatování je takzvaný „aimbot“, který hráči usnadňuje zaměřování a soupeři se tak snadněji zabíjejí. Někomu ovšem ani toto nestačí a objevuje se i cheat „triggerbot“, který automaticky spustí střelbu kdykoliv máte soupeřovu postavu na mušce. V podobbných případech bych mohl pokračovat dál a dál, ale myslím, že je jasné, jak moc cheateři normální hráče iritují.
Pay-to-win hry
Pay-to-win tituly někdy přináší víc frustrace než zábavy. Hru si prakticky nemůžete nijak užít, když v ní narážíte na roje protihráčů, kteří do ní investovali všechny svoje celoživotní úspory a vy tak jejich vytuněné postavě jednoduše nesaháte ani po kotníky. Koho by taky mohlo bavit být neustále zašlapován do země? Ze zásady se těmto titulům tedy snažím vyhýbat. Nechám se zlákat pouze tehdy, pokud hra dokáže nabídnout něco nového oproti těm ostatním. Ale to se stává jen velmi zřídka, a když už, tak se do hry stejně příliš neponořím. Vím totiž, že bych se u ní dřív, nebo později jen zbytečně rozčiloval.
Poškozený soubor s uloženou pozicí
Stav beztíže. Pocit paralyzující agonie a rozevření bezedné propasti pod nohama, do které člověk padá s myšlenkou pouze na ztracené desítky hodin věnovaných hře. Přitom neví, zda z plného hrdla hněvem řvát, či se snad se šíleným popíráním reality smát. Je to vlastně jedno, na věci to nic nezmění. Když dojde k poškození souboru s uloženou pozicí vašeho postupu, je hráč na pokraji srdeční zástavy. Nebo alespoň oddaný hráč. Upřímně soucítím s každým, koho něco takového potkalo.
