Urbex, tedy urban exploration, je navštěvování a prozkoumávání měst, továren či jiných objektů, které jsou již opuštěné. Jedna z předních českých urbexerek je i Katka Havlíková.
Katka Havlíková je studentka Filozofické fakulty v Hradci Králové , redaktorka, blogerka a už pátým rokem prochází opuštěné budovy a záhadná místa, fotí je a píše o nich. Tak jsme tentokrát napsali my o ní a tady je výsledný rozhovor.
Četl jsem teď nedávno, že v Praze má být na 7 tisíc neobydlených domů. V kolika z nich jsi byla?
To je těžká otázka. V Praze jich moc nebylo. Byla jsem asi tak ve dvou desítkách pražských domů. Je tu spousta objektů zabezpečených a těžko se do nich dostává. Často jsou v majetku města, akorát se nevyužívají, takže se někdy dá domluvit, že se do nich dá dostat i legální cestou, ale je to těžký.
Jak k tvojí zálibě vůbec přistupují úřady, když se chceš někam legálně dostat?
Je to různý. Co se týče menších měst a vesnic, tak to bývá jednodušší, než ve velkých městech, kde se ta moje žádost snáz ztratí v záplavě jiných.
Jak si vybíráš místo, do kterého se vydáš?
Musím mít GPS. Buď si to místo najdu sama, nebo mě někdo vezme. Ze začátku to byly hlavně vilky a zámečky, tak jsem se toho strašně přesytila a třeba dneska mi přijde hodně vděčnej industriál. Mám vlastní mapu, kam si ta místa zakresluju. Děláváme takový výlety, kdy si zaznačíme třeba dvacet bodů a podle toho pak jedeme po jednotlivých stanovištích, ale většinou se to ani všechno nestihne. Takže vybíráme podle okolí, kam zrovna jedeme. I když jedu na dovolenou, tak se ji snažím pořádně zúročit tímto způsobem.
Jak ses vlastně dostala k urbexu?
Na svou střední školu ve Vlašimi jsem jezdila kolem opuštěného zámku a vždycky mě zajímalo, jak to vevnitř asi může vypadat. Tak jsem si řekla, že si tam někdy zajdu. Tehdy hrozně pršelo, já velice odvážně přelezla bránu, abych pak zjistila, že asi o dvacet metrů dál je díra v plotě. Probrodila jsem se celá mokrá do budovy a začala fotit. Měla jsem sluchátka v uších, poslouchala písničky, fotila si interiér a najednou se mi zdálo, že se houpe podlaha. Ohlédla jsem se za sebe a zjistila, že se za mnou sypal strop.
Jak to dopadlo? Neodradilo tě to?
Dopadlo to dobře, rychle jsem odešla. Neodradilo mě to. Naopak, zalíbilo se mi to a napadlo mě, že by zajímavých objektů mohlo být víc. Začala jsem pátrat, až jsem našla, že se tomu celýmu říká urbex a že už je několik Čechů, kteří se tomu věnují. Někdy v roce 2012/13 jsem se seznámila s lidmi z komunity urbex.cz a vymysleli jsme si spolu výlet. Vůbec jsme se do té doby neviděli, takže to bylo tehdy takový trochu odvážný. Někdy v listopadu jsem s nimi jela do Polska, byla už tma a nám nic nejelo, takže jsme stopovali u silnice. V autě, které nám zastavilo, byli Češi a shodou okolností také urbexeři. Takže jsme se s nimi seznámili a od té doby jezdíme spolu. Vlastně úplnou náhodou.
Co pociťuješ, když navštěvuješ opuštěná místa?
Prvotně hodně srandy. Já nejsem moc fyzicky zdatná, takže nějaké přelézání, přeskakování není nic pro mě, takže mě vždycky musí někdo někam dostat. Celkově ta parta, se kterou jezdím, jsou strašně fajn lidi. Potom je to samozřejmě dobrodružství, protože je adrenalin někam jít, když je to zakázané... kolikrát je adrenalin, i když to zakázané není. A určitě taky strach, protože některé domy mají narušenou statiku – a to je přesně to nebezpečí, které je potřeba se naučit rozpoznávat.
Bojují majitelé proti tomu, aby se do budov nelezlo?
V Čechách ani moc ne, ale v Belgii se třeba loni objevil případ, kdy majitel střílel po lidech a rozstřelil někomu foťák. Kromě urbexerů do budov proniká i spousta zlodějů – a taky bohužel ne všichni urbexeři se řídí kodexem.
Jak to vůbec funguje v komunitě urbexerů? Jaké jsou ty kodexy?
Když někdo někomu udá místo, ten dotyčný tam jede a pak je to místo nějakým způsobem změněné nebo tam něco zmizí a zjistí se to, tak je komunitou navždy zavržen. Bohužel se to už moc nedá ohlídat. Základní kodex je „odnes pouze fotky, zanech jenom stopy“, takže by nikdo neměl nic odnášet, měnit, poškozovat. Každý by měl dbát na své vlastní zdraví a taky aby se nedopustil násilného vniknutí. To už totiž přeci jenom je trestný čin. Myšlenka urbexu je vstupovat do objektů bez násilí.
Co je pro tebe víc: Focení těch objektů nebo ten samotný fakt, že ses tam dostala? Dokážeš nic nevyfotit?
Jo, dělávám to tak. Někdy se stává, že si foťák ani vůbec neberu. Já hlavně hodně píšu a urbex beru jako inspiraci pro psaní. Kdybych o tom nemohla psát, asi bych to už ani nedělala. Focení mě baví, ale lepší pro mě je o tom nějak přemýšlet, vytvořit si tam vlastní příběh, pak ho třeba sepsat a předat dál i s tou atmosférou. Většinou se o tom snažím najít informace nebo to skloubím dohromady – historii i fikci, ale i různý příběhy o tom, jak jsem se do budovy dostala.
Vyhledáváš si historii objektů, do kterých se chystáš?
Většinou až následně. Některá místa jsou známější a něco málo o tom prostě vím a někdy pátrám až potom a kolikrát se nestačím divit, co všechno se tam stalo. Když jsou ty budovy úplně neznámé, tak to bývá těžší. Musím hledat po archivech a v hlubinách internetu.
Co v Česku stojí za vidění?
To se nedá takhle říct. Znám spoustu hezkých míst, ale někomu by se třeba vůbec nelíbily. Já mám ráda Rolavu, protože ač je to místo s hroznou historií, tak když jsem tam byla, tak to na mě působilo skoro až pozitivně, protože svítilo sluníčko, bylo hezky... Zajímavý je určitě i kostel sv. Jiří v Lukové, kde uvnitř na dřevěných lavicích sedí několik desítek soch zahalených v bílém rouchu.
Vracíš se místa, která tě zaujala?
Vracím, někdy je smutné vidět ten vývoj, jak budova chátrá a občas je zase fajn vidět, že se něco mění k lepšímu. V Líšni na Benešovsku jsem byla před lety v zámečku, který byl tehdy v havarijním stavu, a když jsem se tam o rok a půl chtěla vrátit, tak už ho prodali novému majiteli a ten to nyní rekonstruuje.
Ty jsi napsala knížku Urbex.cz. Co tě k tomu přivedlo?
Já se rok předtím spolupodílela ještě na jedné knížce a pak mě oslovilo nakladatelství, domluvili jsme se na podmínkách a s DiverZantem, který taky dělá urbex, vznikla ta kniha. Jsou v ní místa v Čechách, která lze navštívit legálně i nelegálně – a taky už třeba nelze navštívit, protože jsou zbouraná. Takhle dopadl Pavilon A Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem.
Prozradíš tipy pro lidi, kteří by s urbexem chtěli začít, ale neví jak?
V prvé řadě je potřeba si uvědomit, že v těch budovách není nikdo, kdo by jim pomohl. Jestli tam jdou, tak výhradně na vlastní nebezpečí a musí na sebe dávat pozor. Ať si rozhodně vezmou dobré boty a rukavice. V budovách bývá suť, sklo, někdy i injekční jehly. Je snadné se tam zranit. Baterka se také bude hodit, kvůli špatně osvětleným místům. Nejlepší je vzít si někoho s sebou. A dívat se kolem sebe. Je až k neuvěření, kolik budov je opuštěných. Stačí začít u něčeho menšího, to člověka naučí co budovy skrývají za nástrahy – jaké stropy nebo podlahy jsou v pořádku a jaké ne. Když je strop flekatý, teče tam voda a jsou tam mokré stropy, tak to nevěstí nic dobrého.
Ty osobně chodíš na výpravy sama, nebo s někým?
Málokdy se stane, že bych šla sama. Většinou jezdíme v partě 4 lidí. Kamarádce z Japonska, která chodí na výpravy povětšinou sama, se totiž stalo, že se pod ní probořila podlaha, prolétla pár patry dolů, zlomila si stehenní kost a nebyl nikdo, kdo by jí pomohl. Ztratila tehdy mnoho krve, bylo to hodně ošklivý. Nakonec ji tam naštěstí našel nějaký pochůzkář – čirou náhodou, takže to dopadlo dobře.
Ty jsi teď byla půl roku v Africe, taky za urbexem?
Ne, v Ghaně jsem byla studijně a pracovně. Během pobytu jsem navštívila São Tomé našla si tam opuštěnou starou koloniální nemocnici, která vypadala opuštěně, ale moc opuštěná nebyla. V Africe to nefunguje tak jak u nás, tam si to prostě regulérně obydlí.
Některé budovy můžou působit děsivě. Máš taky ten pocit? Bála ses někde?
Loni jsem byla v opuštěné dětské nemocnici v Německu a tam jsem byla sama. Šla jsem tam přes sklep, protože to byla nejjednodušší cesta. Ta nemocnice byla hrozně potemnělá, pesimistická. Člověk v těch prostorách cítil obrovskou tíseň. Byli jsme také v Rumunsku v opuštěné věznici Doftana, které dřív sloužilo jako vězení pro komunisty a tam se hodně umíralo. Byl to vlastně takovej hodně tvrdej koncentrák. Zvenčí je to krásně architektonicky řešený, ale pokud se člověk dostane dovnitř, tak ty chodby s malinkými okny a cely, kde nejsou okna, jen velké dveře a ty si představíš, že tam ti vězni ani neměli denní světlo, že na měsíc měli příděl tři kilogramy jídla a v zimě je polévali vodou, aby mrzli... to byla hodně drsná návštěva.
Takže spíš jde o tísnivé pocity než o strach z nadpřirozena?
Přesně tak. Ale už se mi stala jedna zvláštní věc. V mých začátcích jsme byli v Německu, v pavilonu bývalé chirurgie a měli jsme vysílačky, abychom se mohli dorozumívat. Já stála sama v jedné místnosti a přišlo mi, že ostatní parťáky neslyším, tak jsem chtěla vědět, kde jsou a promluvila do té vysílačky. Stále nic nebylo slyšet. Nikdo se neozýval. Potom, když jsme se potkali, tak mi kamarádka řekla, že celou dobu stáli jen ve vedlejší místnosti. Přitom jsme se ale absolutně neslyšeli... bylo to docela creepy. Obecně se ale spíš bojím statiky domů nebo nějakejch lidí, kteří by mohli být nebezpeční.
Právě, budovy musí být plné různých bezdomovců nebo feťáků. Jak na ně reaguješ?
Obecně je lepší se jim vyhýbat. Když někoho uslyšíme, tak to místo obejdeme. Oni tam sice taky nemají co dělat, na druhou stranu tam žijí a zároveň nevíme, jestli náhodou nejsou agresivní. V Praze jsem natrefila na bezdomovce, kteří naopak byli v pohodě a poradili nám, kam jít a třeba v zahraničí jsme se setkali s objekty, kdy v jedné místnosti sice bydleli bezdomovci, ale zbytek toho domu byl absolutně netknutej, včetně věcí uvnitř.
Je nějaké místo v Česku, na které si netroufáš?
Těch bude asi víc. Jsou urbexáci, co lezou do starých kanalizačních a podzemních prostor, do vojenskýho podzemí, na střechy objektů a pak jsou lidi, kteří se snaží dostat do nějakého hodně střeženého místa – i funkčního. Na to bych si třeba netroufla. Spousta továren je hodně střežených a dá se tam dostat, jen když má člověk mapu, na které jsou zakreslená místa, kde jsou kamery. Jednou jsem byla v podzemím bunkru a měl asi tři zrcadlově stavěná patra. Velkej labyrint. Kdybych tehdy nechodila za klukem, který se tam vyznal, tak bych se na sto procent ztratila.
A ztratila ses někde?
V budově ne, protože pokud jsou tam okna, tak z nich člověk může vyhlédnout a zorientovat se. Spíš jsem se ztratila na cestě. Po cestě do Itálie jsme jeli přes Švýcarsko a všimli si krásné vilky. Chtěli jsme se k ní dostat, ale vždycky, když jsme se k ní přiblížili, tak prostě zmizela z obzoru. Dvě hodiny jsme tam kroužili dokola, někam zajeli po silnici, ale vila tam prostě vůbec nebyla k nalezení, zkusili jsme asi dvanáct cest a pak to vzdali.
Jaké vybavení používáš ty osobně?
Rukavice, svítilnu, nějaký šátek přes pusu kvůli plísním a nečistotám ve vzduchu, desinfekci, pevný boty a foťák se stativem.
Aranžuješ fotky, než je vyfotíš?
Já to nedělám. Někdy zjistím až doma, co by se mohlo zlepšit, že jsem mohla dát nějaké dvě věci dohromady a říkám si, že to musím udělat příště. Ale pak na to často zase zapomenu. Ale běžně se aranžuje – jsou lidi, kteří sestěhovávají dohromady i několik místností nebo dovážejí věci a dělají aranžní fotky. Když je tam štos knížek, tak třeba jednu otevřu, ale to je tak všechno.
Co nejbizarnějšího jsi našla v opuštěných budovách?
V Liberci v opuštěné textilce někdo nastěhoval na bývalý rozvaděč elektřiny venku na fasádě mísu od záchoda. Bylo to asi pět metrů nad zemí, poblíž nebylo okno a jak se to někomu povedlo, dodneška nechápu. Jednou v Chorvatsku jsem na dovolené vlezla sama do takové krásné vily, kde byla hromada šanonů. Externím bleskem jsem udělala fotku a v tom záblesku vidím zvíře. Tak si říkám, co to sakra bylo. Proto jsem si rozsvítila a na těch šanonech byla obrovská mrtvá vysušená kočka. Byla fakt velká. Dost vděčný jsou i vycpaná zvířata. Jak jsou starý a plný prachu, tak je začnou prolézat i jiný zvířátka a to pak vznikají moc pěkný tříhlavý čupakabry (smích).
V jakém stavu jsou české opuštěné budovy oproti zahraničním?
V zahraničí je k nalezení mnohem víc vybavených interiérů. V Belgii jsme našli venkovský dům s plným vybavením, což by se v Česku vůbec nestalo. Tady je to spíš vyrabovaný, a když náhodou ne, tak hodně skromný, kdežto zrovna konkrétně v té Belgii ne. Tak si říkám, kam vlastně ti lidi šli, že to tam jen tak nechali?
Konkurují si vzájemně urbexové scény?
Soutěživost tam je. Lidi si konkurují, závodí kdo bude mít dřív fotku nějakého místa... V Česku neexistuje společná urbexová scéna, spíš je rozštěpená mezi menší komunity.
Čím to je?
Někdy v roce 2014 přišel zlom, kdy se do urbexu nahrnulo spousty lidí, kteří ne všichni dodržovali pravidla, ne všichni se tomu opravdu věnovali. Nechodili za požitkem, ale protože je to cool. A to pak už prostě nejde udržet sjednocený. Dneska se snaží o urbex už i čeští youtubeři.
Objevila jsi nějaký klenot, o kterém sis řekla, že ho musíš mít, i když by sis nic brát neměla?
Já se přiznám, že když někde vidím nějaký štos pohlednic nebo vizitek, tak si třeba jednu vezmu. Ve vile nějakého nakladatele byla zase krabice se samolepkami toho nakladatelství, tak jsem si z ní vzala jednu samolepku a nalepila ji do lokačního sešítku. Takže taky nejsem bez viny. Jednou jsem našla broušený půllitr, ten jsem si nevzala, ale bylo mi to hodně líto. Kamarád si jednou chtěl hrozně vzít vycpanou lasičku, ale nedovolili jsme mu to (smích).
Jak je to se securiťáky, příp. policajty? Dá se s nimi vyjednávat, když tě chytí?
Když se stane tento malér, tak se snažím hodně mluvit. Ono to dost často pomáhá. Většinou šlo všechno vyřešit domluvou. K tomuto se ale váže jeden zajímavý příběh. V Německu se nám stalo, že jsme vlezli do opuštěné nemocnice, kde nebylo vůbec nic, akorát jedna pitevna. Chtěli jsme tam udělat inscenační fotku, kdy by jeden ležel na pitevním stole přikrytý plachtou a okolo bychom byli my jako doktoři. Vzali jsme bílé pláště, roušky, koupili umělou krev... Ale ještě než jsme vůbec něco začali připravovat, tak tam dojeli policajti, kteří zrovna dělali zátah na zloděje kovů. Vyslýchali nás, zapisovali si, zkontrolovali nám kapsy, batohy, dali testy na drogy, říkali, že to naše vniknutí musí řešit. Šlo to k soudu, hrozila nám pokuta asi 1 000 euro. Po půl roce přišlo vyrozumění, že vzhledem k věcem, které u nás našli, jsme tam byli opravdu jen fotit. Dva roky jsme byli vedeni v jejich trestní evidenci, tam to totiž na rozdíl od Česka není bráno jako přestupek, ale rovnou trestný čin. Ani si nedokážu představit, kdyby nás chytili u toho, jak zrovna někoho „pitváme“ (smích).
Jaké jsou tvoje plány do budoucna?
Chtěla bych se podívat zpátky do Afriky – třeba do Namibie, do pískem zavátého diamantového městečka Kolmanskop, kde už široko daleko nic není, ale jsou tam pěkné domečky a ten písek vypadá fakt moc dobře. Chci se podívat i do Indie, kde jsou starověké architektonicky krásně zpracované několikapatrové studny, chci na Aljašku do opuštěných vesnic a dál různě cestovat po Evropě. Ze všeho nejdřív si ale chci na tohle všechno vydělat.
Pokud tě zaujaly Katčiny historky a fotky, tak neváhej a klikni na její blog, který najdeš tady.
