Pavel Fuksa patří mezi přední světové grafické designéry.
V dnešním článku si představíme muže, který byl zařazen nejen mezi top 200 ilustrátorů, ale i mezi nejlepší třicítku grafických designérů ve věku pod 30 let. Mezi jeho klientelou se nacházejí i jména takových společností jako například Facebook, Twitter, Google a další světoví giganti. Ve svých letech může být tedy pokládán za velmi úspěšného a kreativního člověka, což sám potvrzuje v rozhovoru níže. Jeho tvorbu můžete nalézt na sociální síti Flickr nebo třeba na Facebooku.
Ahoj, Pavle. Už několik let se profesionálně věnuješ grafice a patříš mezi přední světové umělce v tomto oboru. Tak tě vidíme my. Mohl by ses našim čtenářům představit ze svého pohledu?
Měl jsem šanci spolupracovat s předními světovými agenturami i zajímavými klienty z celého světa, stejně jako pro hudební skupiny z Čech i zahraničí. Pracoval jsem jako kreativní ředitel v reklamních agenturách na třech kontinentech, vyhrál světové ceny všech barev za reklamu i design a v současnosti jsem na volné noze a pracuji pro klienty z celého světa z mého gauče.
Byla práce grafického designéra tvým snem již od dětství, nebo ses na tuto dráhu dostal až později? Máš nějaký příběh nebo konkrétní impulz, který tě přivedl k rozhodnutí věnovat se grafice? Inklinoval jsi někdy k něčemu jinému?
Prošel jsem asi klasickým kolečkem vysněných prací – od popeláře přes řidiče kamionů až po profesionálního fotbalistu. Od prvních dvou mě odrazovali rodiče kvůli vysokému výskytu žloutenky, popřípadě pohlavních nemocí. Na profesionálního fotbalistu zase rád jím, takže byl grafický designér další logickou volbou. Už od mala mě zajímaly vlajky, znaky, loga, mapy nebo obálky knih, takže hned jak byla možnost a klient-kamarád, začal jsem si vytvářet svoje podle vlastních představ.
Studoval jsi grafiku na střední/vysoké škole? Pokud ano, myslíš, že tě studium někam posunulo? Myslíš, že se může grafik snadno uchytit i bez předchozího studia?
Střední školu jsem strávil na obecném osmiletém gymnáziu, s výjimkou jednoho roku na obchodní akademii – to byl velmi poučný omyl, ale zase jsem se setkal se spoustou inspirativních lidí, ať už se zlatokopkami, od rána preventivně nastřelenými technaři nebo bojovníkem nové rasové války, co do třídy nosil nabitou pistoli...
Po střední škole jsem byl už přesvědčený, že mě bude práce s obrázky a typografií bavit a přihlásil jsem se na vysokou školu – udělal přijímačky napodruhé a po dvou letech odešel, protože mě obsah studia, ale hlavně frekvence zadání strašně nudila. Měsíce a měsíce trávit na jednom plakátu, to mě zabíjelo. Odešel jsem do reklamní agentury, profesor mi sarkasticky popřál hodně štěstí a já se dostal do světa, kde je na jedno zadání den, maximálně pár dnů. To byla slušná jízda...
Pavel Fuksa vytvořil pro hudební video kapely Navigators
178 originálních designů krabiček od zápalek
Ve tvém oboru je jistě důležité být originální. Máš nějaký svůj vlastní styl nebo rukopis, podle kterého lze rozeznat, že se jedná o tvé dílo?
Snažím se neopakovat se, ale vzhledem k tomu, že neumím moc realisticky malovat, inklinuju k zjednodušenému, ideálně geometrickému stylu, se špatným soutiskem, texturami a jistou „obnošeností“. Inspiruje mě grafický jazyk doby před rokem 1989, s limitovanými prostředky, omezeným množstvím písma a přesto neopakovatelnou originalitou. Pokud ale tvořím odpověď na zadání v kreativním týmu, vždycky je potřeba vymyslet zajímavé a inovativní řešení, tam se můj ilustrátorský styl nijak nesnažím procpávat, často by to bylo na škodu věci.
Proslavil ses zejména pracemi pro světoznámé klienty jako například Twitter, Vodafone, Nike, Wikipedia, Greenpeace, Facebook, Google a spoustu dalších. Kolik času a úsilí člověku zabere práce pro takové giganty? Na který z projektů s těmi „většími společnostmi“ jsi nejvíce hrdý?
Největší radost jsem měl z obálky pro Independent, vizuálů pro Facebook k příležitosti překonání mety 500 milionů uživatelů a pro launch aplikace Google Translate. Časová náročnost se často mění – obálku časopisu můžete, pokud máte dobrý nápad, mít hotovou během dvaceti minut, jiný klient vám návrhy vrací a postupně se dny a dny propracováváte k ideálnímu konci.
Pracoval jsi i jako kreativní ředitel. Pracuje se ti lépe v kolektivu, nebo dáváš přednost práci na volné noze před odpovědností za druhé?
Až do minulého roku jsem pracoval jako kreativní ředitel ve velkých reklamních agenturách na Slovensku a v Čechách a zároveň jako designér/art director samotář pro velké klienty ze zahraničí, takže jsem měl okamžité srovnání... Pokud kolektiv funguje dobře a člověk cítí podporu i respekt, dá se dosáhnout strhujících výsledků. Na české reklamní scéně ale člověk necítí často ani jedno, takže chápu frustraci tvůrců a úpadek jejich nadšení, vedoucí k tomu, že odejdou na volnou nohu....
Plakát k hypotetickému pokračování Titanicu
Mezi jedny z tvých nejzmiňovanějších prací patří i ta pro amerického prezidenta Baracka Obamu. O co přesně šlo a jakou roli jsi v projektu zastával?
Vytvářel jsem vizuální stránku prezidentova projevu k národu, který se poprvé v historii vysílal přes Youtube, vzhled youtubového kanálu a grafiku do samotného videoprojevu, design kapitol a následných interaktivních dotazů ze strany diváků.
Vystupuješ i na několika sociálních sítích, kde se tvá tvorba těší pozitivním ohlasům. Setkal ses někdy v kariéře s opravdu negativními ohlasy, ať už na internetu, nebo ze strany klientů?
Negativní ohlasy samozřejmě jsou, snažím se je filtrovat a přemýšlet jen nad těmi, které jsou pro mojí další práci prospěšné... Každému se nemůže líbit všechno a s rozmachem sociálních sítí a dostupností photoshopu je totiž každý druhý „tak trochu uměleckej“. Ze strany českých klientů šlo často o hodně subjektivní pohledy, zaměřené na úzkou část samotného návrhu, klientovi se např. nelíbil použitý font, takže šel celý návrh do koše. U zahraničního klienta jsem velké nedorozumění měl naposledy s Americkou asociací křesťanských škol, tam jsme se po několika kolech rozešli s naprosto rozdílnými názory. Dá se říct, že jsem nenastavil druhou tvář a měl zcela jiný pohled na to, jak by měla vypadat trička pro mladé křesťany.
Alternativní design plakátu k filmu The Thing
Mimo jiné jsi stihl procestovat také řádný kousek světa. Která cizí země se ti zalíbila nejvíce? Jak moc se jednotlivé státy odlišují v grafickém designu?
Pro designéra z Evropy a USA je samozřejmě největším zásahem Japonsko – to je nikdy nekončící zdroj inspirace a zároveň frustrace, protože vám ve všem – ať už to jsou varování před pádem do kolejiště, nebo loga - utíkají technologicky i ideově o desetiletí dopředu. Dubaj a celý Perský záliv je hodně opatrný, vychází vstříc Evropě i Americe, ale musí si zachovat tradiční tvář, takže je to takový kočkopes. Egypt má překvapivě velký smysl pro humor a odvahu. Co se Evropy týče, největší odvaz může člověk zažít ve Velké Británii, Holandsku a nečekaně i Rumunsku.
Ovlivňuje tě po umělecké stránce země ve které pracuješ? Ať už kulturou, či jejich specifickým uměním?
Je vždycky zajímavé se nechat inspirovat místní kulturou a trochu jí namixovat s vlastními pohledy a zkušenostmi. Samozřejmě záleží na zadání, někde je příklon k tradici nutný, jinde zase chtějí odklon od něj a působit světově... Nerad vytvářím nudná a očekávaná řešení, takže to chce trochu přípravy a rešerše, aby se člověk vyvaroval různým místním klišé.
Jedním ze základních výstupů grafického designu je reklama. Na co je důležité se při její tvorbě soustředit?
V reklamě se nedá moc dobře podcenit nic. Když budete mít dobrý scénář, tak ho můžete mrknutím oka zničit výběrem špatného herce a to samé platí o vizuálních, printových kanálech – dobrý nápad musíte hlídat po celou dobu jeho tvorby, motá se kolem něj vždy dost lidí, co by ho – ať už omylem, nebo schválně – mohli nabořit. Cit pro typografii, práce s prázdným místem, ne-fotobankové fotky, zajímavé přístupy k layoutu... to by si měli art-directoři tetovat na předloktí místo mazanic od Musy.
Kdybys měl porovnat Českou republiku s ostatními státy, jak dobře, nebo špatně si vedeme v oblasti grafického designu? Co bys vytkl, nebo naopak vyzdvihl?
V Čechách je to spíš někde napůl – je tu plno talentů, ale plácají svoje nadání na osobních projektech pro minipekárnu, přestavěnou z prádelny v nové loftové čtvrti. Co se týče obecného povědomí o vkusu a stylu (a jeho absence, víceméně), to se bohužel v naší společnosti týká i vizuálního jazyka. Klienti, artdirectoři, designéři, agentury, je to uzavřený kruh, jedno by mělo motivovat druhé, ale zatím se spíš daří frustrovat a zůstávat na takové zatuchlé domácí úrovni...
Jaký projekt máš momentálně rozpracovaný, nebo na který se chystáš?
Rozpracovaných mám asi dvanáct projektů – ať už pro klienty, nebo osobní, pro radost. Pracuji mimo jiné na vizuální stránce nové desky Davida Kollera, nové pražské restaurace, na animovaném videoklipu, kousku s netradiční zdravotnickou tématikou a velkoformátové plastice do interiéru chemičky. Pak mám v šuplíku plno dalších věcí v různých fázích dokončení, ke kterým hyperaktivně přiskakuji ve chvíli, kdy se nudím nebo nemám nápady.
Nápaditá minimalistická provedení plakátů ke klasikám českého filmu
